Přihlášení se k heyfomo
Válka na Ukrajině je Putinovou karibskou krizí
Před šedesáti lety byl svět nejblíže ke třetí světové válce od konce té druhé. Až dodnes. Proč je kubánská krize paralelou k současnému světovému dění?
Studená válka mezi USA a SSSR trvala od roku 1947 až do pádu Sovětského svazu v roce 1991. Svět byl tehdy rozdělen na dva mocenské bloky, západní a východní, a po většinu druhé poloviny 20. století udával chod událostí právě konflikt mezi jejich rozdílným náhledem na ideální světové uspořádání. Zatímco Sovětský svaz si k sobě připoutal blok spřátelených socialistických republik, do nichž úspěšně insertoval ideologii komunismu, Západ v čele se Spojenými státy se tento jeho postup snažil nejrůznějšími prostředky zastavit. A přestože těžiště studené války leželo často v rétorice a gestech, střetům napříč světem se Západ ani Východ nevyhnul.
Jedním z nejostřejších konfliktů studené války, během něhož řada sdělovacích prostředků psala o hrozbě třetí světové a nukleární války, byla karibská krize z podzimu 1962. Spojené státy tehdy 22. října oznámily zahájení námořní blokády Kuby poté, co tam jejich špionážní letouny objevily sovětské balistické rakety. Ty tam Sovětský svaz, tehdy v čele s Nikitou Chruščovem, rozmístil po neúspěšné invazi v zátoce Sviní, Spojenými státy podporovaném pokusu kubánských vyhnanců o převrat s cílem svrhnout místní komunistické vedení v čele s Fidelem Castrem.
Po zahájení blokády následovalo šest dnů intenzivních vojenských manévrů, taktizování a výměn výhrůžných depeší, po nichž nakonec Moskva souhlasila se stažením raket výměnou za slib USA, že nezaútočí na Kubu a odstraní své rakety z Turecka. Než však byly tyto dohody ujednány, kapitán sovětské ponorky málem odpálil jadernou zbraň poté, co americké námořnictvo shodilo kolem ponorky hlubinné nálože. S přesvědčením, že se jedná o útok, nikoliv o signalizaci, jak bylo realitou, začal kapitán panikařit a byl připraven jadernou zbraň odpálit. Jeden z vyšších důstojníků ho ale stihl na poslední chvíli upozornit, že na ně americké síly neútočí, nýbrž pouze signalizují, a že by měli oni nyní signalizovat zpátky.
Později téhož dne Kennedy tajně souhlasil s odstraněním všech amerických raket z Turecka výměnou za to, že Chruščov odstraní stejné rakety z Kuby. Krize byla tedy zažehnána, ačkoliv se stala symbolem nebezpečí velmocenského soupeření ve studené válce.
S nadále probíhající ruskou válkou na Ukrajině se nyní zdá, že se historie alespoň do určité míry opakuje. Nukleární válce nebyl svět od kubánské krize blíž, než je tomu právě teď, a zdá se, že Rusko tohoto faktu způsobem sobě vlastním využívá. V rozhovoru pro dokument ruské státní televize o raketové krizi uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, že existují „podobnosti“ s kubánskou krizí především proto, že Rusko je nyní ohroženo západními zbraněmi na Ukrajině.
Doufám, že v dnešní situaci bude mít prezident Joe Biden více příležitostí pochopit, kdo a jak vydává rozkazy... Tato situace je velmi znepokojivá. Rozdíl je v tom, že v dalekém roce 1962 Chruščov a Kennedy našli sílu projevit odpovědnost a moudrost, nyní takovou připravenost ze strany Washingtonu a jeho satelitů nevidíme.
Ač není na vyjádření Lavrova nic překvapivého, je fascinující, jak málo sebereflexe Putin a jeho podružníci mají. Jediný, kdo by měl odpovědnost projevit, je Rusko. Slovo moudrost záměrně vynechávám, jelikož takový atribut zní v kontextu současného dění až směšně. Po pádu Sovětského svazu se Rusové natolik soustředili na izolování komunistické gerontokracie, až si nevšimli, že se jim přímo před očima etablovalo něco mnohem horšího – egocentrický diktátor, který nyní vraždí nevinné pro svůj vlastní prospěch a který chce výhružkami dobýt celý svět. Právě on ho ale dotlačil na sklonek nukleární války a teď čeká, jaká bude reakce. Doufejme, že si světoví lídři pamatují, že s diktátory se nevyjednává, jinak by se totiž mohla naše „současná kubánská krize“ dočkat mnohem horšího konce než ta původní.