Přihlášení se k heyfomo
Ulepená: Zažívám zázrak z amerických filmů, snažím se živit tím, co mě baví
Anička Borovičková Ročková (27) je brněnská umělkyně, která stříhá a lepí koláže. Kromě obrázkových a textových printů sestavila také kalendář, obal hudebního alba Tomáše Kluse nebo přispívala ilustracemi do magazínu ELLE. Jejím oblíbeným motivem a materiálem jsou sušené květy, které by se objevily i ve vysněné spolupráci s Harry Stylesem, kdyby jí o to, jak sama říká, hezky poprosil.
Co tě jako novopečenou maminku a umělkyni baví? Podcasty, Instagramy, knihy?
Snažím se teď dodržovat pravidlo, že místo bezcílného scrollování na Instagramu před spaním otevírám knížku. Většinou během dvou stránek usnu, ale je to lepší rituál, než koukání do mobilu. Čtu teď Jak se stát jiným, což je nejnovější kniha od Edouarda Louise a před chvilkou jsem dočetla U severní zdi od Petry Klabouchové, ta byla dost silná a náročná, ale doporučuju všemi deseti. I když jsem se tomu chtěla vyhnout, stejně jsem se během těhotenství a šestinedělí proklikala na mimibazar.
Začala jsem hledat nějaké podcasty o mateřství, těhotenství – které nejsou moc ezo a věnují se tématům, které mě v rámci mateřství zajímají. Můžu doporučit Houpačky od Českého rozhlasu nebo Baby on set, kde jsou rozhovory se ženami, které na mateřské zvládly rozjet nějaký vlastní projekt. To mi dost pomáhá uvědomit si, že to i s dítětem jde. Skvělý projekt třeba je i nová knížka Šárky Kabátkové Máma má práci.
Je hrozně jednoduché sklouznout do nějakého každodenního stereotypu, já jsem si dala za cíl – že nechci jako máma ztratit sama sebe. Z instagramového světa ráda sleduju – @anoukdepoulain, která šije, píše, rekonstruuje chatu a je máma, @rudyjude, to je zase asi jediná osoba na sociálních sítích, vůči které velmi často pociťuju závist, @recess_therapy to je prostě jenom skvělý, @samyoukillis, což je člověk, díky jehož tvorbě mám pocit, že jsem na dovolené 24/7.
Proč právě koláže? Jak ses k nim dostala?
Studovala jsem divadlo na JAMU a nad kolážemi jako formou práce jsem nejprve neuvažovala. Byl to spíš koníček, ke kterému jsem tíhla tak nějak od dětství. Při studiu jsem dělala koláže pro známé k narozeninám nebo jen tak sama pro sebe do deníčku jako sebeterapii. S příchodem pandemie jsem ze dne na den ztratila veškerý program. Zavřeli školu i divadlo a kavárnu, kde jsem pracovala. A najednou se objevilo moře času k tomu, abych konečně začala dělat všechno to, co jsem odkládala, protože nebyl čas. A tak jsem začala víc lepit a trochu víc přemýšlet nad Instagramem jako nějakým portfoliem. Zpětně to paradoxně považuju za jedno z nejpřínosnějších životních období.
Práce v divadle a koláže – co mají společného a čím se liší?
Během studia na divadelní fakultě jsem tvořila nejčastěji kolektivně, třeba v pěti šesti lidech. Je to hodně náročné na komunikaci a pochopení toho, co si druzí myslí a jakou mají představu nehledě na to, že člověk musí v určité fázi přemýšlet jako divák. Po pěti letech studia mi začala chybět individuální kreativní práce, jen se zavřít do pokoje a třeba celý den nevylézt, sedět a tvořit. Tím jsem šla trošku z extrému do extrému. Protože teď pracuju sama se sebou, což je někdy mnohem náročnější, haha.
Teď je to ale všechno odsunuto na druhou kolej, protože jsem máma, a to je teda zatím nejnáročnější „práce“, co jsem kdy dělala. Ale je to krásný a uklidňuje mě pocit toho, že se vlastně živím tvořením koláží, které bych dělala, i kdybych za to nebyla placená. Takovej americkej splněnej sen, že miluju svojí práci a baví mě!
Jaké koláže vyrábíš?
Všelijaké, ale kdybych je měla nějak kategorizovat – tak jsou to čistě textové – básnické, ty trvají většinou nejdéle a je k nim potřeba určité rozpoložení, aby vůbec vznikly, a pak ty obrazové všeho druhu. Často ve svých kolážích pracuju s nahotou lidského těla nebo se sušenými květy. Od abstrakce k velmi konkrétním věcem.
Prostě, co přijde, to nalepím. V tom je krása a jednoduchost principu koláže, že stačí spojit dvě věci, co k sobě nepatří, a vytvořit tak nový význam. Není potřeba mít k tomu nějaké speciální materiály nebo nástroje. Nůžky, papír, lepidlo a klidně leták z Lidlu. Nebo staré fotky, které máte doma, pohlednice, knížky co se válí u kontejneru na tříděný papír.
A jak bys je popsala pár slovy?
Slovo, něha, nostalgie, květ.
Vytiskla sis někdy nějaké chybějící slovo?
Několikrát mi docházela trpělivost s lepením básní. Spoustu nastříhaných slov mám v krabičce, ale může se stát, že mi chybí tvar s jinou koncovkou. Musím se přiznat, že ty už si ustřihávám z jiných slov, ale takový Word bych brala jako vnitřní podvod, to jsem ještě neudělala. Hodně mi pomáhají slovníky.
Aniččinu tvorbu můžeš najít na Instagramu, kde si případně skrz výběry můžeš objednat její printy.