Toužíme po upřímných přátelstvích, ale bojíme se být cringe. Proč to nejde dohromady?

Naše generace má obrovskou touhu po blízkosti. Jdeme na to ale dobře? Schováváme se za svými telefony a neustále nás paralyzuje strach z toho, že budeme cringe. Co když řeknu něco moc upřímného? Co když to bude weird?

Hluboké vztahy ale stojí na upřímnosti a upřímnost vyžaduje odvahu. Když si dovolíš někomu přiznat, že máš strach, nebo že se cítíš sám*a, kromě upřímnosti dáváš druhé straně signál, že toužíš po vytvoření bezpečného prostoru mezi vámi.

Pokud se otevřeš správné osobě, vytvoříš mezi vámi most, díky kterému už nejste jen povrchní známí. Těch máme bohužel v poslední době každý dost, zatímco hluboké vztahy navazujeme čím dál hůř

Často si myslíme, že se hluboké vztahy staví na tom, jak často se vídáme nebo kolik máme společných fotek. Ve skutečnosti je hlavní ingrediencí to, jak upřímně spolu dokážeme mluvit.

Když jsme upřímní, často se cítíme zranitelně, a tak se radši instinktivně zasmějeme, abychom zlehčili situaci. Nebo konečně napíšeme to, co cítíme a pak zprávu radši smažeme. Kolikrát se ti to stalo?

Přitom stačí překonat strach a poslat tu zranitelnou zprávu. Tím ukazuješ, že ti na tom člověku záleží víc než na své image. Osoba, která tvoji upřímnost neunese, stejně není tvůj člověk. Tvůj člověk je ten, kdo to přijme přirozeně a tu energii ti vrátí.

Napadá mě jedna situace, co se mi nedávno stala. Stála jsem s kamarádem před Albertem a za chvíli nás přišel pozdravit náš společný kamarád, kterého jsme náhodou potkali už před dvěma hodinami v kavárně. Stejně za námi ale znovu přišel s tím, že bydlí hned v ulici a zrovna jde vynést odpadky. Dali jsme znovu small talk a celé to mělo takový sousedský vibe, který byl hrozně příjemný.

Možná si říkáš, že jde o úplně zanedbatelný moment a že to nic nevykresluje, nicméně pro mě je to zásadní v tom, že ukazuje, jak se buduje komunita ve městě, kde žiješ. Když jsem byla malá, nemohly jsme s mámou dojít do Tesca bez toho, abychom se třikrát nezastavily, protože jsme potkaly tetu, se kterou si mamka musela něco říct.

Ale teď jsme většinou vykořenění, nežijeme tam, kde jsme vyrůstali, a známé lidi na ulici potkáváme zřídka. Když se to ale stane a nejde jen o lidi, se kterými se bavíme na sílu, ale o někoho, s kým chceme od srdce prohodit pár slov, budujeme komunitu.

Píšeme si „musíme se vidět!" a pak si dáváme do kalendáře srazy, jako kdyby šlo o pracovní schůzku. Ale to, co staví vztahy, jsou většinou spontánní momenty. Když spolu sedíte na zemi v kuchyni a povídáte si o životě. Když ti někdo pošle hlasovku uprostřed dne jen tak, protože na tebe myslel*a.

Moje pointa je, že nemusíš dělat velká gesta. Jde o to poslat tu hlasovku, i když si nejsi jistý*á, jak to vyzní. Říct „tohle mi ublížilo", místo toho, aby ses přetvařoval*a, že ti je to jedno. Přiznat, že ti někdo chybí. Napsat „jsem rád*a, že tě mám" a nezlehčovat každou situaci humorem.

Žijeme v době, kdy je ironie našim výchozím nastavením. Ležíme ve svých pokojích, konzumujeme životy druhých na telefonu a předstíráme, že máme všechno pod kontrolou.

V tomto kontextu je upřímnost skoro radikální. Je to forma odporu proti povrchnosti, proti strachu ukázat svou zranitelnost, proti myšlence, že musíš mít všechno vyřešené, než si zasloužíš blízké přátelství.

Stačí ale úplně obyčejná upřímnost a najednou se zase cítíš jako člověk mezi lidmi, připomeneš si, že v tom nejsi sám*a. Přátelství by mělo být místo, kde se žije život, ne kde se na něj hraje.

A žít život často znamená sdílet ho s někým, kdo ti rozumí, komu můžeš říct pravdu a nemusíš si pořád hrát na něco, co ti není přirozené.

Tak se zkus zamyslet: S kým bys chtěl*a sedět na zemi v kuchyni a povídat si o životě?