Přihlášení se k heyfomo
„Musíme se vidět!“ aneb jak přátelství nahradily catch-up setkání
„Catch-up“ setkání u kávy nebo drinku, kde si navzájem shrneme, co se v našich životech stalo od minule. Na první pohled to vypadá, že se o sebe pořád zajímáme, někdy to ale spíš připomíná údržbu než skutečné sdílení.
„Musíme se už konečně vidět!“ Věta, co se v DMs objeví vždycky, když si s někým po delší době napíšeme. Obě strany ale ví, že to nebude hned. Nejdřív je potřeba sladit kalendáře a najít v nich jeden volný večer. Až se to konečně povede, sedíme u {dosaď si libovolný nápoj} a spustíme: co nového v práci, vztazích, co řešíme na terapii, jak se kdo má, kdo koho přestal sledovat. Po dvou hodinách máme pocit, že jsme zase v obraze, tedy alespoň do další schůzky. Protože jakmile se rozloučíme, pohltí nás ticho v metru zpátky domů a zůstane pocit, že jsme se vlastně jen nabriefovali informacemi, ale nic spolu neprožili.
Dřív se přátelství nemusela plánovat, byla přirozenou součástí našich životů. Místo neustálých přísunů novinek z našich životů jsme sdíleli společný čas a prostor.
Podle výzkumu z University of Kansas trvá zhruba 200 hodin, než se z někoho stane opravdu blízký kamarád nebo kamarádka. Dvě stě hodin, ne dvakrát za rok na kávě. Jenže právě ten neorganizovaný čas, který přátelství budoval, dnes nahrazují naplánované schůzky, kde si pouze vyměníme life update. Nejde se pak ubránit pocitu, že přátelství jen udržujeme při životě, nikam už ale neroste.
Ano, přechod od spontánních setkání k naplánovaným schůzkám byl vždycky součástí dospívání, není to nějaký novodobý fenomén. Jenže dnešní doba to celé ještě víc komplikuje: ubývá sousedských vztahů, žijeme rozptýleně a většinu času sledujeme životy ostatních jen na svých telefonech. Sociální sítě nám dávají iluzi, že všechno víme, ještě než se vůbec sejdeme. Jsi zamilovaná? Já vím, poznala jsem to z těch thirst traps, co jsi v pátek přidávala. A jak ti chutnalo v tom novém podniku, kde ses včera označila?
Možná právě proto tolik přátelství působí, jako by uvízla na jednom místě. Udržujeme je, ale už v nich doopravdy nežijeme. Plánujeme schůzky jako meetingy, kde ale zůstala spontánnost? Proč se musíme vídat jen proto, že „už jsme se dlouho neviděli“? Celé to má korporátní pachuť a já se ptám, proč takhle chceme žít i mimo pracovní hodiny.
Myslím, že nám ani tak nechybí přátelé nebo čas, ale právě ty drobné momenty, které si na první pohled nezaslouží místo v našem kalendáři. Ty nenápadné chvíle mezi, když se jen tak procházíme s někým po městě a sedíme na lavičce. Možná bychom měli přestat plánovat, jak a kdy budeme spolu a prostě spolu zase být.