Testy každý týden, nefungující veřejná doprava a jídlo jedině smažené: tak vypadá studentský život v USA!

Do Spojených států jsem přijela na konci ledna, a to s jediným cílem. Studovat v rámci meziuniverzitní dohody žurnalistiku na University of St. Thomas v minnesotském Saint Paul. Od začátku jsem věděla, že tohle vystoupení z komfortní zóny přinese do mého života spoustu prostoru na adaptaci něčeho nového, a že toho nebylo málo.

Vše začalo už v Praze, kdy jsem na dálku musela řešit zápis předmětů. U nás jsem zvyklá si zapisovat okolo osmi předmětů na semestr, tady mi však řekli, že standardem jsou tři až čtyři. Říkala jsem si, že se budu pravděpodobně strašně nudit a takzvaně nebudu mít do čeho píchnout. Opak je pravdou.

 Předmět třikrát týdně, úkoly a testy jako na střední

Předměty jsem si nakonec vzala čtyři, ale každý z nich mám několikrát do týdne, a účast na nich je povinná. Přirovnala bych to trošku jako ke střední škole, kdy chodíte do školy opravdu každý den, na každou další hodinu máte úkoly a po ukončení každé kapitoly nečeká nic jiného než test.

Nemusíte se ale bát, že by to bylo něco nezvladatelného, náročnost není zas tak veliká, ale samozřejmě bude záležet, s čím to porovnáváte. Každá univerzita (a to i v ČR) má jiný přístup, a pro mě například i bakalář a magistr jsou náročností na úplně jiné úrovni. A i když tady je například více úkolů a testů na pravidelné bázi, jejich obtížnost není zas tak veliká, jako například zkoušky, na které jsem zvyklá u nás.

Více času na jeden předmět však přináší něco, co mně osobně během mého studia v Česku chybělo, a to je praktická výuka. Například během jednoho předmětu, který je tady především pro prváky bakalářského studia, jsme museli sami vytvořit podcast, vytvořit koncept na videohru, napsat zpravodajský článek, natočit a sestříhat vlastní video spot, napsat televizní script a naučit se veškeré role v televizním studiu – od talentu, který je před kamerou, přes kameramany, režiséry až po zvukaře.

Samotné testy pak jsou často na bázi multiple choice, v některých případech dokonce open book, během čehož můžete využívat veškeré své poznámky a učebnici a často online. Já mám například pouze testy z francouzštiny prezenčně ve třídě, zbytek mám online na počítači.

Sporty, kluby a akce každý den

Vzhledem k tomu, že tady většina z nás žije na kampusu, škola zajišťuje spoustu aktivit i na volný čas. Kromě toho, že tu máme k dispozici sportovní centrum, kam kdykoliv můžeme do fitka, bazénu nebo si třeba zahrát basket, velmi populární jsou tu takzvané kluby.

Každý si může založit vlastní, ale je jich tolik, že tu podle mě je snad fakt všechno. Můžete si vybrat od více diskusních klubů, přes taneční až po jazykové. Každý klub funguje na jiné bázi, já jsem součástí tří klubů – například na boxu máme dvakrát týdně trénink, kde prostě boxujeme, jednoduchý. V rámci francouzského klubu máme zhruba jednou za měsíc nějakou společnou akci, ale třeba do tanečního klubu jsem musela dělat casting, tréninky máme minimálně dvakrát týdně na dvě hodiny a na konci roku máme showcase.

Nemusíte ale být součástí žádného klubu, abyste mohli jít na zajímavé akce, spoustu jich totiž pořádá i škola samotná a všechno za vás hradí. Na výběr je toho spoustu, od výletů do zoo, přes plavbu lodí, až po tematické akce, jako je třeba bollywoodská noc, kdy jsme měli indické jídlo, představení a poznávali více samotnou kulturu regionu.

Mnoho těchto akcí nabízí hlavně jídlo zdarma, což hodně studentů a studentek tady využívá například místo obědů nebo večeří. Já tady musím mít neomezený stravovací plán, a tak chodím na většinu svých jídel do školní kafeterie, ale občas si jídelníček také ráda zpestřím nějakou z těchto akcí.

(Pozn.: tohle je opravdu velmi rozdílné na každé škole, některé školy toho mají více, jiné zase nic)

Brambora? Jedině smažená

Stravování na kampusu je možné v několika „podnicích. Ve stravovacím plánu mohou studenti a studentky navštěvovat dvě kantýny, které nabízí každý den několik možností jídel od salátového baru, přes pizzu, těstoviny nebo burgery. K jídelnímu plánu máme i takzvané dining dollars, které je možné utratit v místních marketech nebo restauracích.

Ze začátku mi výběr jídla přišel úžasný, měla jsem pocit, že se toho nikdy nepřejím. Podle statistik většina jídla v USA obsahuje dvakrát tolik přidaného cukru než v EU, zároveň je tady jídlo v hodně případech smažené, nebo vyválené v oleji. Po jídle jste pak akorát nekonečně nafouklý, ale chuť úplně uspokojující není, většina jídel je spíše mdlá než cokoliv jiného.

A tak po třech měsících můžu říct, že bych dala cokoliv za starej dobrej brambor. Ten tady mám tak maximálně jednou za měsíc. Když budu chtít, můžu ho mít každý den, ale jen smažený. A to třeba jako hranolku, hashbrown nebo vydlabanou slupku opečenou se sýrem a slaninou.

Jedině auto!

Když jsem plánovala svůj půlroční pobyt, představovala jsem si, jak tu během víkendů budu objevovat okolí, třeba vlakem jako po Evropě. To jsem se ale nekonečně mýlila, pokud tady totiž chcete kamkoliv, většinou musíte autem, pokud nechcete na místo dvě hodiny vzdálené jet 15 hodin a zaplatit za to tisíce.

Já mám kampus v Saint Paul, které je hlavním městem Minnesoty a hromadná doprava tady je, především ve formě autobusů a tramvají. Spoje jsou ale nespolehlivé, trasy zbytečně zdlouhavé a podle místních je to i nebezpečné. Všichni moji spolužáci proto mají auto, což je tady zvykem.

Na ulicích často nepotkáte ani nohu, chůze je tu totiž taky považována za nebezpečnou. Já ráda po celém dni chodím na procházky, s podcastem v uších – podotýkám, že jen po kampusu – když jsem to však zmínila před svými klučičími kamarády, tak se vyděsili, že mě někdo napadne, že rozhodně po setmění chodit venku nemůžu, a to ani na kampusu.

Loučení navždy

Pro mě v tuto chvíli velmi aktuální a řekla bych, že i jedna z největších částí studia v zahraničí, jsou kamarádství. Na začátku jsem měla pocit, že je nemožné si tady udělat skutečné kamarády, že jsou všichni jiní než já, protože pocházejí z jiného kulturního zázemí, že už mají svoje kamarádské skupinky a nepotřebují mě.

Časem jsem ale poznala lidi, se kterými jsem chtěla trávit stále více času, se kterými jsem chtěla vést nekonečné, i když občas těžké, konverzace. A najednou, ani nevím jak, už mám taky svojí kamarádskou skupinu. A ta kamarádství jsou tady mnohem intenzivnější tím, že spolu všichni žijeme na kampusu. A tak spolu jíme každé jídlo, chodíme spolu na akce, sportujeme spolu, zkrátka spolu žijeme život, každý jeden den.

Já mám štěstí a někteří z mých kamarádů jsou Evropané, a tak se plánujeme i po rozloučení tady navštěvovat. Někteří z mých kamarádů tady však zůstávají a někteří jsou ze zemí, ze kterých do EU vstoupit nemohou. A to je po mé zkušenosti tady zatím nejtěžší část studia v zahraničí. Protože lidé doma se kterými se loučíte na vás počkají, ale moji kamarádi, se kterými se musím rozloučit za měsíc budou žít už do konce našich životů na druhé straně světa.