Přihlášení se k heyfomo
Svoji práci musíš umět prodat, říká Kuba Zeman, který fotil Yzomandiase i Aróna Pipera
Kubovi je 23 let a přes to, že fotografii nikdy ve škole nestudoval, má portfolio plné úspěšných projektů. Fotil třeba covery tvých oblíbených lifestylových magazínů a je to právě on, kdo měl pod palcem vizuální koncept přehlídky návrháře Jana Černého inspirovanou Pelíšky.
Živit se focením byl vždy tvůj plán?
Jsem z Českých Budějovic a zhruba ve čtrnácti letech jsem si kvůli jojování pořídil svoji první zrcadlovku, se kterou jsme si s partou kamarádů nahrávali videa na YouTube. Proto jsem tehdy vzal poprvé foťák do ruky. Postupem času jsem začal zjišťovat, že foťáky se dají využívat nejen na natáčení, ale i na focení, takže jsem začal chodit po městě a fotit okolí i ostatní. Pár let to pokračovalo stylem, že jsem fotil svoje kámoše a dával to na Instagram. Až když mi bylo 16 nebo 17, jsem dostal za focení peníze.
Klíčový moment byl, když jsem se přesunul do Prahy a začal studovat marketing na Karlovce. Praha je dobrá v tom, že můžeš dělat věci, které jsou zábavné, kreativní, a ještě na to někdo má peníze a může ti je dát. Tehdy to postupně začalo přerůstat v práci. Začal jsem pracovat pro Ambiente, pro RedBull, pak jsem tvořil projekty s různými hudebníky, vše postoval na sítě a nabídek najednou začalo chodit víc a víc. Hodně podstatná spolupráce pro mě byla s Honzou Černým. Ale že to bude moje profese, původní plán nebyl. A furt moc nevěřím, že se to děje, ale děje se to poslední, dejme tomu, tři, čtyři, možná pět let a už mě to živí na full-time.
Jestliže jsi byl na gymplu, a na výšce jsi pak studoval marketing, kde je ta část, kde ses učil technicky správně fotit?
Všechno jsem se učil sám. Myslím si, že to je možná i výhoda, ale možná zároveň nevýhoda, že nevím spoustu těch věcí, tak jak by se „dělat měly.” Nikdy jsem nečetl žádnou fotografickou příručku a učil jsem se to maximálně z YouTube videí a odkoukáváním od lidí, jejichž práce mě přitahovala.
Zároveň si myslím, že marketing, který jsem vystudoval, se s tou prací docela dobře propojuje. Je to další podstatná část a složka v práci a životě fotografa. Musíš umět svoji práci prodat a odprezentovat. Můžeš totiž mít sebelepší fotky, ale když o nich nikdo neví, tak jich moc dalších neuděláš.
Co je na práci fotografa nejtěžší a z venku to třeba nejde vůbec vidět?
To, co lidi většinou nevidí, je, že za tou fotkou není jenom půl hodina nebo deset minut toho, kdy tu fotku uděláš, ale je za ní hrozně moc stovek a tisíců hodin toho, že ses učil, jak ji správně udělat. A druhá věc, a ta je právě ta nejtěžší, je práce s lidmi a tlak, který to s sebou nese.
Mně osobně se nejlíp pracuje, když jsem s někým úplně sám, třeba ve studiu. Teď se mi už ale čím dál častěji stává, že jsem hlava setu a mám okolo sebe spoustu lidí, kteří čekají na moje pokyny. V momentě, kdy jsou tam dvě stylistky, dvě make-up artistky, x modelek a ty musíš všechny koordinovat, tak je to hrozný tlak.
Taky je důležitý se naučit být klidnej, i když se třeba něco se*e. A stejně jako u všech kreativních profesí je důležitý si to umět dávkovat a vědět, kdy toho máš dost, aby ses z toho nezbláznil. Naučit se říkat ne na nějaké projekty a dávat si čas pro to, aby se hlava mohla nudit a abys zase chtěl něco dělat. Aby to nespadlo do běžnosti.
Při focení musíš pracovat s lidmi. Jak přistupuješ k tomu, aby se před objektivem uvolnili?
Já jsem nad tím hodně přemýšlel, protože občas je náročné pracovat s někým, kdo nemá průpravu před objektivem. Já osobně se snažím s lidmi hodně mluvit, i přes to, že jsem introvert a nejradši bych se jen schoval za foťák. Proto často říkám tomu člověku komplimenty a superlativy, díky čemuž se víc uvolní. A když mu říkáš, ať dá rameno trošku níž, i když vlastně na té fotce je to úplně jedno, tak on má pocit, že je nějakým způsobem součástí a že něco dělá a že tam není jenom jako objekt.
Paradoxně ale když se dostanu k práci s fotografy, o kterých si myslím, že jsou mnohem dál ve své tvorbě, tak jsem překvapený. Vždycky jsem si myslel, že budou komunikativní a budou úplně přesně vědět, co chtějí a co říkat těm modelům. Teď jsem byl párkrát na setu právě s někým, kdo je na scéně fakt hodně dlouho a je, myslím, hodně výrazný. A vlastně mě překvapilo, že ten člověk se s nimi skoro vůbec nebavil. Takže je zajímavý nad tím přemýšlet, že někdo si to celé našteluje a někdo jen udělá cvak cvak beze slov a u obou případů fotka může vyjít skvěle.
Co je tvůj rukopis, který se ve fotkách odráží?
Asi se furt hledám. Občas mě baví dělat ty věci čistý a občas zase jdu do toho, že je dělám mázlý a takový špinavý, což mě vlastně teď asi baví nejvíc z těch stylů, ale myslím, že těmi slovy se fotky a celkově vizuální práce popisují hrozně těžko. Vždycky, když někomu říkám, jak fotím a co fotím, tak mi to přijde hrozně mělký. Myslím si, že to úplně nejde, a to nemyslím sebestředně, ale ani u kohokoliv jiného mi to nejde úplně popsat slovy, od toho jsou to podle mě fotky, aby mluvily za sebe.
Který projekt tě v poslední době nejvíc bavil fotit?
Mně se to těžko srovnává, vlastně to všechno stavím na stejnou úroveň. Myslím si, že každý ten projekt má něco do sebe. Kdybych měl říct třeba top 5 projektů, tak by tam samozřejmě byla olympijská kolekce, co jsme fotili s Honzou Černým. To si myslím, že byla hodně viditelná věc. Potom jsme dělali pro Honzu taky kampaň na jeho předvánoční show, která byla v tématice Pelíšků. Pak jsme dělali se šperkařem Ondrou Starou celý magazín, což byl týdenní projekt, kde bylo asi 150 fotek a já jsem musel fungovat jako pět různých fotografů, což byla zajímavá zkušenost.
Taky jsem měl poprvé v životě práci v zahraničí. Ve Skotsku jsme fotili kampaň pro MOOQ, což jsou takové cyklo oblečení, tak to bylo super. Pak jsem dělal své první magazínové covery pro Esquire, Cosmopolitan, E15 a vlastně ještě jednou Cosmopolitan. Ale třeba zábavný bylo i focení s Robertem Rosenbergem, což je nejznámější český pornoherec.
Přehlídka Jana Černého s tématikou Pelíšků měla ve společnosti velmi pozitivní reakce. Jak přesně ses na tom podílel ty?
S Honzou Černým mezi sebou máme takovou důvěrnou spolupráci. Děláme spolu už asi tři roky a on mi nechal volnost nad celým vizuálem. Nedávno jsme s kamarády založili kreativní studio, který se jmenuje HDHD, dělali jsme to tedy společně a vytvořili jsme sérii krátkých reelsek, které odkazují na scény z Pelíšků.
Občas mě baví se vzdát foťáku a dělat creative direction. Takže tady, i když k tomu vznikaly i fotky, jsem měl vlastně na starosti celý ten kreativní koncept vizuálů. To mě moc bavilo, byl to super projekt.
Máš formát fotek, který fotíš nejradši?
Asi film, ale to je hodně drahá záležitost, a ne vždycky se to dá dělat. Ale v ideálním světě bych fotil úplně všechno na film, protože mi přijde, že práce s ním je mnohem zábavnější. Je to takový pomalejší, jako poslouchat hudbu na vinylu. Prostě takový old school v této rychlé době.
Jaký analogový foťák bys doporučil amatérům?
Super foťák pro čtenáře Heyfomo by mohl být Olympus Mju, který je docela cenově dostupný a je to hodně dobrý začátečnický foťák. Ale myslím si, že už ta vlna, i díky tomu, že ty filmy jsou drahý, je trošku over. Teď se vrací Y2K, tak můžete investovat spíš do digitálního fotoaparátu. Stačí si ho koupit za 800 nebo za tisícovku na Bazoši nebo v nějakém vetešnictví, efekt bude velmi podobný jako ten analog, je to sranda, fotky jsou zadarmo a nemusíš se bát, že to ztratíš.
Kdybys mohl dát radu nějakým mladým lidem, kteří chtějí začít s focením, co bys jim řekl?
Já se necítím, že bych měl někomu dávat rady, protože sám nevím, jak by to mělo být „správně”. Ale když se bavím s někým profesně mladším, tak mám pocit, že často zbytečně moc přemýšlí nad tím, kde začít, aby měli portfolio. Mně přijde jako hrozně jednoduchá odpověď a akce těm lidem napsat. Myslím si, že by to lidi měli dělat víc.
Já sám jsem kolikrát napsal svýmu oblíbenýmu interpretovi nebo někomu, koho jsem chtěl fotit. A i kdyby tě poslal do prdele, tak at least you tried. Taky stačí jít třeba na jejich koncert a nafotit ho. To byla cesta, jak jsem se dostal k interpretům, se kterými spolupracuji dneska. Zadarmo jsem fotil x desítek koncertů, aby mi pak jednou někdo z nich napsal, že se mu to líbí a že chce album cover.
A se kterým interpretem to takhle vyšlo?
Já jsem takhle začal asi před pěti lety fotit pro 2LBoyzz, což jsou Bulhar s Labellem, a vlastně z obou těhle jmen pro mě už vzniklo spíš kamarádství. Fotil jsem jim třeba poslední přebaly desek. A ono se to pak hrozně rychle nabalí, mám pocit, že stačí fakt tři nebo pět dobrých projektů a jste v tom.
Jaké jsou tvé profesní plány do budoucna?
Bavilo by mě víc od té fotky třeba odjíždět do kreativy a do supervizování projektů. Teď jsme třeba dělali se zpěvačkou Teou Sofií, což je bez nadsázky podle mě nová Dua Lipa, creative direction celého připravovaného projektu. Dělali jsme spoustu věcí okolo a baví mě dělat komplexnější a dlouhodobější projekty, takže ideálně spolupracovat s hudebníkem nebo kreativcem a sledovat tvorbu nějakého díla.
