Producent a režisér Šimon Šebek: Failnout je super zkušenost a bez enormního neúspěchu často ani žádný úspěch není

Natáčel jsi klip pro Arona Pipera, tak jaká byla tvoje role na place? Co všechno jsi tam dělal?

Produkoval jsem to a zároveň režíroval. Dřív jsem režíroval nějaký menší věci, ale na tomhle jsem dělal fakt dlouho, třeba půl roku, aby se to vůbec uskutečnilo, tak jsem si řekl, že si to rovnou i zrežíruju.

Jak ses k tomu vůbec dostal?

Asi rok a půl zpátky jsme začali v Pop Outu Aronovi řešit booking do Prahy. Tehdy už byl docela velkej umělec, ale v tomhle furt trochu přízemní. Nebyli jsme si jistí, protože jsme viděli, že je to primárně herec, tak jsme ho booknuli rok dopředu, abychom měli dostatečnej prostor, kdyby se cokoliv stalo. Ale dopadlo to nakonec dobře.

Když jsme se bavili s dalšíma lidma na place, třeba make-up artistkou nebo stylistkou, tak říkali, že se to dozvěděli třeba dva dny dopředu. Jak to?

Booking proběhl hodně dopředu, ale klip jsem začal řešit asi půl roku zpátky. Umělci obecně mají třeba 5 různých zastoupení. Řešil jsem to s lidma, co si mě přehazovali, až jsem se na popadesátý dostal k jeho kreativnímu directorovi a teprve tam jsme se mohli začít bavit víc konkrétně. To bylo asi týden před klipem. Spuštění těhle věcí hodně dopředu může být dost drahý v případě, že by to náhodou nedopadlo, takže je dobré být opatrný.

Dva dny předem nám to potvrdili a my jsme to začali pořádně realizovat. Do tý doby jsem už měl nějaký špatný zkušenosti. Půl roku zpátky jsem měl domluvenýho italskýho umělce zas po složitým vyjednávání a on přišel na set zhulenej. Nedokázal dát ani první scénu, tak jsme museli všechny poslat domů.

To je crazy. Proč si vlastně Aronův tým vybral Česko?

Já si myslím, že si spíš vybrali nás jako lidi, lidsky jsme si strašně sedli a Španělé jsou obecně moc fajn. Ale zas jsou pořád on the run, takže když si najdou prostor, tak to je nějak realizovatelný. Teď měli den mezi Varšavou a Prahou, takže se klip mohl natočit, kdyby tam ale ten den nebyl, tak není ani klip.

A natáčel se tady celej klip nebo jen část?

Jo jo, celej.

Podle čeho jste vybírali lokaci? Bylo to dost random, v Novým Boru na severu Čech. Proč ne třeba v Praze?  

Budova Lasvitu je prostě hrozně unikátní. Koncept byl postavenej jako house of glass a my jsme jinej dům takovýho typu v Česku nenašli. Bylo to postavený na tý lokaci, protože další bychom, vzhledem k tomu, že jsme na realizaci měli pár hodin, nestihli. Kdybychom to dělali v Praze, musel by se pozměnit koncept, což jsme úplně nechtěli. Bylo to určitě risky časově, ale stálo to za to. Lasvitu patří obří díky, protože tam s námi byli až do rána, se vším nám pomohli a overall to bylo moc příjemné, skvělý lidi!

Jak to celý probíhalo za tebe? Natáčelo se nějakých šest hodin, tak šlo všechno podle plánu, nebo se objevily nějaký komplikace?

Já jsem byl dost v afektu, všechno kolem se zatmělo a já se soustředil jen na to, co jsem dělal v tu chvíli. Režisér má vždycky svého AD (assistant of director, pozn. redakce) a ty se ptáš jen jeho, protože se musíš soustředit. Vzhledem k tomu, že se mi ale kombinovala role producenta i režiséra, tak jsem musel odbíhat a zjišťovat, jestli jsou spokojení, jestli je všechno v pořádku. Stalo se mi, že jsem třeba vůbec nevěděl, kolik je hodin, ale od toho tam jsou ti ostatní, kterých se já můžu ptát.

Co bylo pro tebe nebo pro celý tým při natáčení největší výzvou?

Lokace byla určitě výzva a zároveň to nebyl jednoduchej koncept s těma lankama, protože Aron lítal nad Lasvitem, což je prostě vždycky tricky. My už s tím máme zkušenost, ale většinou to bylo na greenscreenu ve studiu na nějakým uzavřeným místě. Nevěděli jsme, jestli mu to nebude nějak nepříjemný, protože popruhy jsou fakt napevno a lanka mohou člověka řezat. Trochu jsme spoléhali na to, že není pussy, což nakonec nebyl.

Trvalo to ale dost dlouho, měli jsme jen dva pokusy to natočit, protože víc bychom ho s tím už trápit nemohli. Ke konci už to bylo trochu chaotický, dost nám i hořel budget, ještě na takovýmhle setu, kde je prostě každá minuta navíc drahá. Není čas si oddychnout, pít kafe a mít pohodu.

Měli jste spoustu scén venku. Co by se dělo, kdyby začalo třeba pršet?  

Nám by se ten déšť vlastně docela hodil a asi by se ani nic moc neměnilo. Pro Arona by to bylo trochu míň pohodlný, museli bychom to s ním řešit předem a tricky by byla taky ta technika. Moodu klipu by to ale asi spíš přidalo.

Jak ti připadal Aron během natáčení? Byl spokojenej a v pohodě?

Všichni byli extrémně otevřený, což není úplně usual, protože umělci jsou někdy uzavření a baví se s náma jen do jistý míry. Tady to byl ale od začátku pravej opak. Ráno jsem za nima přišel do tourbusu, oni byli všichni v pyžamu a jenom jsme tak felili. Podporovali nás, pak nám říkali, že se jim to líbí. No a když se jim něco nelíbilo, tak za mnou přišli a řekli mi to, takže jsme to nějak pozměnili. Jsou taky umělci, který se nevyjadřují nijak, s čímž se v post editu dost blbě pracuje.

Jaký je teď proces? Klip jste natočili, tak co se bude teď dít se záběry, než klip vyjde? Jak to bude probíhat?

Teď vzniká čistej střih bez efektů, pak se tam začne dodělávat VFXka a barvení. Myslím, že tak do dvou týdnů by to mohlo být v nějaký předfinální verzi.

Takže se to dá celý udělat za měsíc? 

Já myslím, že se to dá udělat i za týden, ale to teď není v našich kapacitách.

Všechno jste dělali pod hlavičkou Seeya Creative, tak jak bys popsal, co s agenturou všechno děláte?

Tyjo. (smích) Já to nijak neškatulkuju. Tváří se to jako filmová produkce, ale my v rámci toho děláme mnohem víc. Je to taková dobrá synergie mezi našima firmama a jejich projektama, protože Seeya spolupracuje s Pop Out (S/O Samba Samoura), což je zase bookingovka, takže to navzájem dost využíváme. V momentě, kdy máme umělce, tak s ním můžem něco natáčet, a zase naopak, když natáčíme umělce, tak ho můžem rovnou booknout na koncert. Takže tak různě, film, reklamy, klipy, je to prostor pro kreativní svobodu (S/O Tomáš Fiala).

A ty se v tomhle oboru pohybuješ i na škole? Studuješ režii třeba?

Ne, vůbec, já jsem se k tomu dostal celkem random. K filmu a obecně k produkci jsem se dostal tak, že si strašně moc lidí myslelo, že umím točit klipy. Jako první mě asi v mých 16 letech oslovila Annet X. Řekla, že by potřebovala pro kámošku natočit klip. Já jsem to nechápal a dělal si z toho srandu, ale pak jsem si řekl, že to zkusím. Poprosil jsem kamaráda Petra Vaňka, jestli by dal dohromady tým, no a tím, že já jsem do tý doby dělal hlavně technický věci ve spojitosti s medicínou, tak mě tohle hrozně bavilo. Bylo to něco úplně jinýho, kreativní, punk a já jsem si to během prvního roku úplně zamiloval. Pak jsem to přetvořil v byznys.

Máš v hlavě nějakej moment, kdy by sis řekl: Oukej, teď jsem to dokázal, teď jsem to zvládnul. Nějakej cíl nebo ambici?

Mně v tomhle dost upravila vnímání zkušenost s Yemim. Když mi bylo 17, dělal jsem osobního asistenta Yemimu A.D. a tenkrát se mi smazaly představy, který jsem do tý doby měl. Měl jsem představu, co to znamená potkat slavný lidi a tak dále, ale my jsme spolu procestovali část světa, byli jsme nějakou dobu i v LA, kde jsme šli i na Grammy party. Tou dobou mi shořely nějaký konvenční představy, zato mě ale začalo bavit rozvíjet lidi kolem sebe. Vždycky chci projekt napojit na další projekt a vidět lidi, jak mezi sebou dokážou spolupracovat. To je pro mě asi nejuspokojivější. Takže cílem asi je, že kolem sebe budu jednou mít deset lidí, který budou mít pod sebou deset firem a mezi sebou budou fungovat jako skvělá komunita. A nebo taky ne, cíle se v životě mění a hlavně chci být šťastný s lidmi, co mám rád.

Takže nějaká vzájemná chemie.

Přesně. A obecně je nejlepší, když někdo kolem mě v rámci nějakýho projektu něco udělá, je to úžasný a já se toho přitom nemusel ani dotknout. Takže kdybych ve finále skončil někde v rýžovým poli a byl už jen v klidu, bylo by to úplně ideální. (smích)

Já se ještě vrátím k tomu Yemimu. Jak ses k tomuhle v sedmnácti letech dostal?

Noo, taky dost random. (smích) My jsme se s Petrem účastnili Hackathonu od Singularity University. No a Yemi tam taky byl. Hrozně mě vždy bavil jako člověk, znal jsem ho už předtím a věděl jsem, že spolupracuje i s Kanyem a dalšíma umělcema, který mám rád. Já jsem se ho hrozně potřeboval na něco zeptat, ale nevěděl jsem na co, tak jsem kolem něj dlouho kroužil, až se v jeden moment na mě vyloženě otočil a řekl: „Hele, ty se mě chceš na něco zeptat.“ (smích) A já, že jo, ale že nevím na co. Tak si vzal můj kontakt a asi po půl roce se mi ozvala jeho asistentka, tak jsme se potkali.

Sedli jsme si hodně po kreativní stránce a začali spolu rychle spolupracovat na projektech. Já si vzal individuál na gymplu, stal jsem se Yemiho osobním asistentem a začali jsme spolu cestovat. V jeden moment jsme byli na Bali a mně přišel od ředitele mail, že jestli se nedostavím do týdne do školy, tak mě vyhodí. Takže jsem si musel nejdřív dodělat tu školu, no. Ale Yemi byl skvělej mentor. Já si obecně myslím, že je pro lidi skvělý, když mají mentory, ale nemyslím si, že je dobrý se na to moc upínat. Já jsem našel, co jsem potřeboval v tý době, navzájem jsme se obohatili a dodnes jsme supr přátelé, ale teď už jdeme každej svojí cestou.  

Je něco, co bys poradil mladým lidem, kteří se chtějí nějak realizovat?

Asi to, co se mi děje furt – nejtěžší pro mě bylo překonat se a někoho se na něco zeptat, bejt třeba trošku trapnej a vystoupit ze svý komfortní zóny. On je to divnej paradox, když jsou lidi ještě děti, tak se hrozně rádi hlásí, ptají, chtějí pořád něco říct, ale pak se dostaneš na gympl a do prostředí, který tě nějakým způsobem utlačuje. Máš pak strach cokoliv říct a na cokoliv se zeptat. Přitom ti vždycky tloukli do hlavy, ať se ptát nebojíš, jenže když ti za to pak vynadají, tak ta motivace moc není. Přitom opravdu žádná otázka není špatně a oslovit člověka, který se mnou nemá nic společnýho, může někdy vést k něčemu většímu a zajímavějšímu a otevře to dveře. Nic jinýho, než se ptát a být průbojný, asi nefunguje. A ještě vůbec začít. Nikdo nemá recept na nic a je zbytečný se až moc inspirovat ostatními a úspěchy, které mohou být vykoupeny čímkoliv, nebo nejsou ani reálné. Failnout je super zkušenost a bez enormního neúspěchu často ani žádný úspěch není.