Rozhovor: Situace v Rusku z pohledu české studentky na Erasmu

Simi, mohla by ses nám prosím představit a říct čtenářům, proč ses nacházela v posledních dnech v Rusku?

Jsem studentka pátého ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na právech se věnuji zejména mezinárodněprávní ochraně lidských práv, s čímž souvisí i můj pobyt v Rusku. Rusko mě už dlouhodobě zajímalo, vždycky se mi líbila ruština, chtěla jsem tu zemi plnou kontroverzí poznat a lépe jí porozumět.

Ke konci studia jsem se rozhodla, že bych ráda jela do Ruska na výměnný pobyt, přihlásila jsem se do fakultního výběrového řízení na jednosemestrální studium na Petrohradské státní univerzitě a byla jsem vybrána. Původně jsem měla jet pouze na podzimní semestr (tedy září 2021 – leden 2022), nicméně vzhledem ke komplikacím s koronavirem a následné nutnosti složit zkoušky v Česku jsem během tohoto semestru strávila v Rusku pouze dva měsíce, a tak jsem si zažádala o prodloužení na další semestr. Doufala jsem, že tentokrát budu moci zůstat celých 5 měsíců (od února do června), nakonec to bohužel bylo jenom něco okolo tří týdnů.

Tahle destička je vyvěšená na Právnické fakultě Petrohradske státní univerzity a jde o studenty/profesory této univerzity, kteří zahynuli při obraně Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce neboli druhé světové. Má fakulta je zajímavá i tím, že na ní studoval Putin.

Jak si zjistila, že Putin napadl Ukrajinu a jaká byla tvá první reakce? 

Zjistila jsem to ve čtvrtek ráno po probuzení a jako první jsem psala své kamarádce (další Češce, která byla v Rusku na výměnném pobytu), jestli viděla zprávy a jestli má dostatek rublů v hotovosti. O situaci na Ukrajině jsme samozřejmě diskutovali s různými lidmi, s Rusy i zahraničními studenty už několik dnů předtím a jeden ruský známý nás upozorňoval na to, že kdyby došlo na nejhorší a na Rusko by byly uvaleny sankce, tak je možné, že bychom se ke svým penězům v zahraničních bankách už nedostali.

Můžeš nám přiblížit jaká byla reakce lidí okolo tebe i občanů? Jaká byla atmosféra v tu chvíli?

Musím říct, že ty reakce byly – a doteď jsou – velmi chaotické. Co se týče výměnných studentů, tak to byla opravdu nejpestřejší škála. Vím o dvou studentkách z Polska, které se už ve čtvrtek sbalily a odjely domů. Na druhou stranu si pamatuji, že na kolejích v bytě nad námi byla ten večer poměrně hlasitá party. Ale řekla bych, že naprostá většina zahraničních studentů, včetně mě, byla v tu chvíli někde uprostřed: sledovali jsme zprávy, snažili jsme se zjistit, co pro nás budou konkrétní sankce znamenat, někteří se snažili spojit s konzuláty.

Co se týče Rusů, bohužel jsem s nikým z nich během čtvrtka nemluvila, ale několik z nich mi samo od sebe napsalo, že večer bude na Něvským prospektu demonstrace, tak ať tam určitě nechodím. Sami tam však šli.

Co se týče univerzit, tak ve čtvrtek a v pátek se domovské univerzity spojily jenom s málokým. Vím, že většina studentů obdržela nějakou zprávu až v pondělí (většinou doporučení k odjezdu), ale zároveň někteří studenti neobdrželi nic dodneška. Se mnou se z mojí české fakulty spojili v sobotu, pokyn odjet co nejdřív od nich přišel v pondělí. Co se týče hostující univerzity, tak tam nám oficiálně nic nepsali, ale když jsem se v pondělí přišla se svojí koordinátorkou rozloučit, tak už se mě ode dveří ptala, zda odjíždím. Pak mě objala a rozbrečela se. Bylo to opravdu smutné.

Situace rapidně eskalovala každý den, co se mezitím dělo v Rusku?

Nevím, jak to popsat. Svým způsobem by se dalo říct, že život šel dál a že byste s přivřenýma očima nepoznali, že se něco děje. Na druhou stranu jste ale viděli fronty u prázdných bankomatů, jak se lidé snažili vybrat hotovost, v centru bylo najednou výrazně více policistů a vojáků, přestávaly fungovat sociální sítě. Na Něvským prospektu každý den probíhaly demonstrace. Z mého osobního pohledu byl také velký nátlak na psychiku to, že postupně odjížděli všichni, se kterými jsem se během svého pobytu sblížila, a to včetně Rusů, kteří tu šanci měli (dvě občanství, práce v zahraničí atp.).

Tenhle kluk jenom stál na hlavní ulici v Petrohradu mimo protesty, uprostřed dne s transparentem "Válka má konkrétní tváře", ani nic nepokřikoval, a přesto to tam přijelo řešit auto policistů.

Od vlády ČR ti bylo doporučeno opustit Rusko, což muselo být opravdu stresující. Co vše jsi musela zařídit, aby ses dostala v pořádku domů/pryč? Byl proces komplikovaný? 

Ano, musím přiznat, že v tu chvíli jsem si natvrdo uvědomila, že prostě nebudu moci zůstat. Byla jsem zrovna v divadle na opeře a v přestávce jsem si přečetla SMS rozeslanou skrze systém DROZD, ve které byla výzva k opuštění země. V e-mailu nám pak ministerstvo napsalo více informací – že se domnívají, že pro občany členských zemí EU a NATO by to mohlo být nyní v Rusku nebezpečné, že můžeme mít problémy s placením a že mají teď omezené možnosti s poskytováním konzulární pomoci.

Dostat se z Ruska nakonec nebylo zas tak složité, zejména díky tomu, že Petrohrad se nachází blízko hranic EU. Každý den jezdí autobusy do Helsinek a Tallinnu. Já jsem využila autobusovou linku do Helsinek a pak jsem letěla přímým spojem do Prahy. Zážitkem bylo překračování pozemní hranice mezi Ruskem a Finskem, kde se s námi ani Rusové, ani Finové nijak zvlášť nemazlili. Nejvíc mě asi pobavil dotaz finského pohraničníka, zda jsem se snažila opustit Rusko letecky, protože v úterý už to bylo doslova nemožné, zejména pokud jste nechtěli letět přes Dubaj nebo nějakou podobně šílenou destinaci. Na hranici jsme strávili něco okolo dvou hodin. 

Spousta lidí si neuvědomuje, že sankce mají velký dopad i na obyčejné občany Ruska. Všimla sis, jakým problémům tam nyní čelí? Změnilo se pro ně něco? 

Ano, dopady na běžné obyvatele Ruska jsou poměrně výrazné. Řekla bych, že pro obyčejné Rusy jsou nejhorší finanční dopady – sankce na banky, u kterých měli úspory, pád rublu, nefunkční platební karty. Taková finanční nejistota je pro většinu z nás jenom těžko představitelná. Těch dopadů je víc – samozřejmě teď v podstatě nebudou moct cestovat, cenzura jim omezuje sociální sítě a určitě nemůžeme zapomenout ani na psychický tlak.

Všichni Rusové, které znám, si velice dobře uvědomují, co se děje a co jejich země provedla. A snaží se to nějak napravit, ale bohužel nevědí jak. Chodí na demonstrace, ohrazují se proti válce na sociálních sítích, ale při rozhovorech s nimi jsem dost výrazně cítila beznaděj, protože vědí, že nemají jak tu situaci změnit. Nemají jak si zvolit jiného prezidenta. Měla jsem pocit, že hodně z nich by opravdu chtělo v tuto chvíli žít někde úplně jinde. 

Moje rozhovory s Rusy od počátku invaze byly všechny velmi podobné: zeptali se mě, jak se mám, zda se chystám domů, a pak se rozpovídali o tom, jak se cítí oni, vždycky to byl dlouhý monolog, někdy doprovázený slzami. Bylo mi jich opravdu líto.

Říká se, že Rusové a Ukrajinci se mohou vztahově přirovnat k Čechům a Slovákům. Je mezi nimi teď cítit podpora? Nebo Putinova propaganda funguje a tvoří nenávist? 

Řekla bych, že určitě je skupina lidí, na které propaganda funguje. Nicméně podle mě a i podle Rusů, se kterými jsem o tom mluvila, je v Rusku lidí, kteří by přímo podporovali válku s Ukrajinou jako takovou, opravdu minimum. 

Sama jsem potkala několik Ukrajinců, co v Rusku studují, a zároveň vím o Rusech, co mají na Ukrajině příbuzné. Srovnání s Čechy a Slováky mi tedy přijde poměrně trefné. A ano, podpora pro Ukrajince od Rusů určitě cítit je – stejně jako moji čeští kamarádi sdílí na sociálních sítích ukrajinské vlajky a chodí na demonstrace (přestože je to může stát vězení, vyhazov z práce či univerzity).

Jaký moment pro tebe byl v posledním týdnu nejtěžší?

Určitě poslední večer. Bylo to hektické, odjížděla jsem narychlo. Chtěla jsem se ještě naposledy setkat se svým kamarádem a po cestě jsem bohužel vylezla z metra přímo do protestu. V tu chvíli jsem se opravdu bála, bylo tam hodně policistů, viděla jsem, jak nějaké lidi zatýkají. Když se mi podařilo dostat se pryč, doběhla mě jedna kamarádka z Moskvy, která se vrátila do Petrohradu za svou rodinou a byla právě protestovat. Po chvíli mi začala vyprávět o tom, že část její rodiny žije na Ukrajině a že už několik dní se s nimi nemohou spojit. Pak se rozplakala.

Tohle pro mě bylo psychicky opravdu náročné, po tom všem tlaku a stresu se snažit ještě podpořit člověka v takové situaci. Navíc jsem nevěděla jak – v takové situaci nemůžete říct, že to prostě bude dobrý.

Co tvé plány v Rusku? Máš nějakou představu, kdy by ses tam zase mohla vrátit nebo je tvůj pobyt už passé? 

Bohužel se už vrátit nemohu. Moje studijní vízum bylo pouze na jeden vstup. Nicméně i nadále bych chtěla chodit na hodiny ruštiny, které stejně vzhledem ke koronavirové situaci v Rusku probíhaly on-line.

Co si z tohohle zážitku odnášíš? Chtěla bys něco vzkázat čtenářům? Co by si mělo okolí uvědomit? 

Musím říct, že ačkoliv jsem ve výsledku strávila v Rusku pouze něco okolo tří měsíců, tak mi to razantně změnilo pohled na spoustu věcí a jsem za tu zkušenost vděčná. 

Určitě bych chtěla všem popřát pevné nervy, aby si v téhle situaci zvládli zachovat chladnou hlavu. Zároveň bych je chtěla poprosit, aby měli na paměti, že obyčejní Rusové jsou z velké části také pouze obětí situace. Hroutí se jim životní plány a umírají jim členové rodiny, se kterými se loučili s vědomím, že jedou na obyčejné vojenské cvičení a brzy budou doma. Rozumím tomu, že v lidech záběry z Ukrajiny vyvolávají silné emoce, ale chovat se nepřátelsky k běžným Rusům určitě není řešení a ničemu to nepomůže.

Na závěr chci Simče poděkovat za celý rozhovor, za sdílení jejích zážitků z Erasmu, skvělou komunikaci a nadšení se podělit se čtenáři o zkušenost. Simču i její fotky a dojmy z Ruska najdeš na Instagramu @sima.petru.