"Spousta Rusů a Ukrajinců jsou přátelé či rodina, válka běžným lidem nic než utrpení nepřinese," říkají studentky z Ruska a Ukrajiny

Arina i Anastasie strávily převážnou část svého života v Česku. Obě mají část rodiny v zemích, které mezi sebou již několik dní válčí, Anastasie na Ukrajině a Arina v Rusku. V obou rozhovorech jsem našla shodu v několika věcech, třeba v tom že Rusové i Ukrajinci si jsou lidsky blízcí, že obě sem tam přepadává bezmoc, a také to, že si uvědomují jaké štěstí mají, že mohly vyrůstat a studovat právě v Česku.

🇷🇺Arina🇷🇺

Kdy a jak jsi poprvé zjistila, že Rusko na Ukrajinu zaútočilo?

Arina: Bylo to ve čtvrtek ráno. U snídaně si vždy pouštím BBC, bylo to normální ráno, čekala jsem každodenní zprávy o covidu a tak, plná televize ale byla toho, že Putin zaútočil na Ukrajinu. Nechápala jsem to. Bylo mi strašně, měla jsem chuť vzít svůj pas a roztrhat ho. Strašně jsem styděla. Myslela jsem si a celý život jsem vyrůstala v tom, že žijeme v časech diplomacie, kdy se neshody řeší tím, že spolu lidé komunikují, ne tím, že po sobě střílí. Jsem z Ruska, ale to neznamená, že smýšlím stejně jako Putin, a vím, že takových lidí jako já je mnoho.

Proč si lidé v Rusku tedy pořád volí za prezidenta Vladimira Putina, když spousta z nich ví nebo tuší, čeho se nejen v posledních dnech dopouští?

Arina: Já si myslím, že tu jsou dva důvody. Ten první je, že běžní Rusové neznají demokracii tak, jako ji známe my. Dlouhá léta žili pod vládou komunistického režimu a ani dnes je nikdo nevede k tomu, aby o věcech zkoušeli přemýšlet jinak, než se jim řekne. Spoustu obyčejných Rusů trápí chudoba a Putin si buduje svůj kult mimo jiné tím, že lidem slibuje prosperitu a lepší časy. To je samozřejmě nesmysl, protože zohledňuje jen své zájmy. Ale lidi na to prostě slyší. Druhý důvod je ten, že osobnost Vladimira Putina je zkrátka silná. Lidé mu věří, ve volbách ho naposledy zvolilo okolo 70 % občanů, má zkrátka jejich důvěru. Vybudoval si image spasitele, který dovede Rusko zpátky na výsluní. Hodně taky hraje na notu toho, že by slovanské národy měly být jedním celistvým územím.

Budování image Putina nejspíš pomáhají i ruská státní média. Dokážeš popsat, jakým způsobem tamější média informují o světě ruské občany?

Arina: V Rusku jsou státní média. To znamená, že defacto veškerý obsah, který je produkován, je kontrolován státem. Putin si i díky tomu mohl vytvořit obraz poloboha. Ruská televizní stanice Rossija 1 o konfliktu informuje jako o přátelské pomoci, která má pomoct znovu nastolit mír v zemi. V televizi není ani zmínka o tom, že ruská armáda bombarduje civilní objekty, domy, ve kterých žijí lidé, nemocnice, školy. Tohle všechno média zamlčují.

Jsou pod nějakou formou kontroly i sociální sítě? Nebo je to zdroj, z něhož se dají čerpat informace, které ve zprávách vidíme my?

Arina: Upřímně netuším, jestli jsou pod cenzurou velké sítě jako Facebook, Instagram nebo Twitter. V tomhle případě to ale částečně není třeba, protože lidé vědí, že za sebemenší náznak nesouhlasu s prezidentem mohou jít i do vězení. Nefunguje to jako v demokratických zemích, kde když zkrátka s něčím nesouhlasíš, tak to postneš na Instagram, jdeš na protest a víš, že se ti nemůže nic stát, protože vyjádřit svůj názor je jedním ze základních lidských práv. Takhle to v Rusku není. Ti lidé si sakra dobře rozmyslí, než něco řeknou, protože vědí, že důsledkem toho může být, že jim domů vtrhne policie a zatkne je bez jakýcholiv diskuzí.

Evropská unie, USA a spousta dalších států uvalila na Rusko mohutné ekonomické sankce. Jednou z nich je i vyřazení z platebního systému SWIFT, který umožňuje mezinárodní transakce nejen insitucím, ale i běžným lidem. Ty sama studuješ v Londýně, dotklo se tě tohle nějak?

Arina: Jo, částečně jo. Šla jsem pro jistotu do banky – zeptat se, co konkrétně tohle pro mě znamená. Mí rodiče mají český bankovní účet, já mám teď český i britský, takže by mělo být všechno v pořádku. Kdyby mi ale přišla nějaká platba z Ruska, museli by mi prý zmrazit účet a vypověděli by mi smlouvu. To mě trochu znepokojilo, protože představa, že v osmnácti musím řešit to, že potřebuju založit účet u jiné banky z důvodu, že mi někdo poslal peníze z Ruska – to by se v momentální situaci dost blbě vysvětlovalo. Určitě bych to nějak zvládla, ale nebyl to nejpříjemnější zážitek i vzhledem k tomu, že paní na přepážce nebyla nejpříjemnější a neodpustila si poznámku o mém původu.

To mě přivádí na další otázku. Jak se s tím teď vypořádáváš ty? Vím, že máš oba rodiče tady v Česku, zažili oni nebo ty nějakou formu slovního útoku nebo něco podobného?

Arina: Tohle je pro mě extrémně citlivá věc. Když ruská armáda ve čtvrtek zaútočila, byl můj táta zrovna v Moskvě kvůli práci. Než si stačil vyřídit potřebné dokumenty, zavřela Evropa letecký prostor. Nakonec se vrátil včera autem. Když jsme o tom s tátou mluvili, byl strašně naštvanej. Říkal, že tohle je absolutně nemyslitelný, že nežijeme v 18. století, aby po sobě střílely dva státy, který si jsou tak blízký. Ukrajinci rozumí ruštině a naopak. Víš, je to něco jako Češi a Slováci. Jsme si opravdu blízcí. Máme v Ukrajině spoustu kamarádů i část rodiny, spousta z nich se odtamtud nestihla dostat včas. 

Mamka se radši rozhodla zůstat doma. Když v pátek šla po ulici a telefonavala v ruštině, pár lidí na ni pokřikovalo věci ve stylu “fuck you and your country”. To je prostě nechutný. Máme všichni český občanství, mluvíme plynule česky. Mí rodiče jsou dlouho proti tomu, co Putin a ruská vláda dlouhé roky předvádí. To byl ostatně jeden z důvodů, proč se naši přestěhovali chvíli po tom, co jsem se narodila. Nechtěli podporovat něco, s čím nesouhlasí.
Každopádně na mamku jsem opravdu pyšná. Rozhodla se poskytnout náš dům pro ukrajinské uprchlíky. Chce jim pomoc nejen se zázemím, ale taky pro ně chce zajistit potřebné dokumenty, překlady. 

A ty? Zaznamenala si nějaké poznámky na svoji osobu ze strany spolužáků nebo kamarádů? A jak ses s tím případně vypořádávala?

Arina: Upřímně, většina mých kamarádů chápe, že já nejsem moje země. Jsou na mě fakt hodní a podporují mě, mluví o tom se mnou. Stala se mi ale jedna věc: Jedna z mých dobrých kamarádek je Ukrajinka. Když invaze vypukla, jeden náš společný kamarád se jí zeptal, jestli se se mnou bude dál kamarádit, když jsem z Ruska. Byl to sice vtip, ale upřímně v tu chvíli mě to fakt zarmzelo. 

O celý situaci se bavíme s mojí ségrou, která je tady v Londýně taky. Jsou to long deep talks s vínem, kde si společně občas pobrečíme, občas nadáváme. Chodíme taky na protesty. Spousta lidí v Londýně včera protestovala. Přispěla jsem peníze na sbírku. Pořád mám ale sem tam výčitky svědomí, že dělám málo. Chci udělat víc, ale nevím jak a je mi z toho smutno.

Je něco, co bys ráda vzkázala našim čtenářům?

Arina: Chtěla bych, aby lidi věděli, že to, že mám v pase napsáno, že jsem se narodila v Moskvě, neurčuje to, kdo jsem. Žádný kus papíru o vás neříká, jaký jste člověk. Spousta Rusů se za svoji politickou reprezentaci stydí. Nesuďte lidi na základě národnosti, barvy pleti, genderu, vím, že to zní jako klišé, ale fakt bych si to moc přála.

🇺🇦Anastasie🇺🇦

Jak dlouho už žijete s rodiči v Česku?

Anastasie: Do Česka jsem se přistěhovala, když jsem nastupovala do první třídy, teď je to už takových cca 13 let. Moje rodina se sem přestěhovala za prací, taková klasika. Já jsem vyrůstala do osmi let s babičkou na Ukrajině, pak si mě naši vzali k sobě do Česka. Jsem tady s rodiči, sestrou a mladším bráchou, který se tu už narodil. Zbytek rodiny je na Ukrajině.

Kdy přesně jsi zjistila, že na Ukrajině vypukla válka? Měla jsi díky příbuzným nějaké informace, náznaky toho, co se bude dít?

Anastasie: To, že válka trvá už osm let v oblasti Krymu jsme doma věděli všichni. Jenže časem jsme si na to nějak zvykli a upřímně – za což se teď stydím – dokud se to přímo netýkalo mojí rodiny, tak jsem se o to nějak blíž nezajímala. Úplně nečekané to pro mě tedy nebylo, v posledních dnech jsme doma věděli, že něco přijde. Mysleli jsme si, že to bude útok na města jako Donbas nebo Doněck. Nikdo netušil, že se bude útočit i na další velká města, že bude válka.
Ve čtvrtek ráno jsem se vzbudila, otevřela jsem Instagram, který byl plný toho, že Rusko zahájilo ozbrojený útok. Byla jsem v šoku a běžela za rodičema. Ti byli vzhůru už od pěti od rána a sledovali televizi, doma jsem se to dozvěděla jako poslední.

Co jste dělali dál? Volali vám příbuzní z Ukrajiny, prosili vás třeba o pomoc?

Anastasie: My jsme volali jim. Volali jsme babičkám, strýcovi i tetě a v první chvíli to bylo hodně zvláštní, protože ani oni sami nevěděli, že se něco stalo. I když jsou přímo z měst, kde se už střílelo, tak tím, že bydlí na druhém konci, o ničem nevěděli. Byli zmatení a vystrašení.
Moje babička z Ukrajiny nechce odejít. Celý život pracuje, i teď v sedmdesáti, několik let si střádala peníze, aby si mohla koupit byt, má ráda svou práci. Nechce odejít a už nás to stálo pár rodinných hádek a spoustu slz.

Starost máme i o naši tetu. Ta bydlela se svým manželem kousek od Kyjeva, pochopitelně museli odjet. Jeli se schovat na vesnici, jenže teta má vážnou nemoc a potřebuje léky, které měsíčně stojí několik tisíc. Strýc teď přišel o práci a chce nastoupit do armády, kde by za službu dostal peníze, teta má ale šílenej strach. Když ale teta nebude mít léky, co potřebuje, tak se její zdravotní stav dramaticky zhorší. Na příští měsíc léky má, co bude ten další, nikdo neví.

Jak je to s informacemi a internetem? Mají k němu Ukrajinci momentálně stále přístup?

Anastasie: Mají a je to pro ně opravdu důležité, že mohou zůstat informovaní. Nejvíc komunikují přes Telegram, který mám stažený v telefonu i já. Vyjadřují si vzájemně podporu, pomáhají si a občas se i zasmějí. Třeba u nás v Kirovohradu máme takový výraz gopniki, což jsou lidi, který moc nepracujou, některý jsou ve vězení, docela rádi pijou. No a včera je chtěli přepadnout ruští separatisté, oni je ale zpacifikovali a drželi je, dokud nepřijela policie. Jsou to malý vítězství, ale lidem tam to pomáhá.
Zároveň informace nejsou zcenzurované. Ukrajina uvádí počty ruských i svých vojáků, kteří padli, zatímco v Rusku si přečteš, že ztráty na životech nejsou. Operátoři poskytli volání i 5G internet zdarma, díky tomu si s babičkou voláme každý den.

Jak ses v prvních chvílích cítila ty?

Anastasie: Hele, první den jsem měla chuť profackovat všechny. Ve čtvrtek jsem šla do školy, celá ubrečená samozřejmě. Hned na první přednášce se nás profesor zeptal, kdo je z Ruska a kdo z Ukrajiny, měli jsme se přihlásit. Já byla jediná Ukrajinka ve třídě, on ke mně přišel a jen mi řekl: "Bojujte, hlavně bojujte." Doteď jsem nepochopila jestli to byla podpora, ale nic dalšího neřekl.
Pak jsme měli jinej předmět, kde jsme měli něco prezentovat. Já přišla pozdě, protože jsem ještě mluvila s babičkou a zase jsem brečela. Profesor mi řekl, že půjdu prezentovat jako první, tak jsem mu jen ukázala svůj ubrečenej obličej a řekla, že první jít nechci. Jeho to ale nezajímalo, musela jsem si stoupnout před tabuli a mluvit. Možná si podle jména myslel, že jsem Ruska, a chtěl mi to dát sežrat, ale fakt netuším.

Jak reagovali tví spolužáci a kamarádi? Pomáhají ti alespoň částečně vypořádat se s tím, co se teď děje?

Anastasie: Kamarádi mi pomohli, hlavně ti nejbližší. Moje nejlepší kamarádka se mnou byla na demonstracích, přispěly jsme do několika sbírek. Ozvala se mi taky spousta lidí ze střední nebo ze základky, ptali se, jestli jsem v pořádku. Jedna kamarádka se mi i omlouvala, že postuje fotky z výletu. To je ale nesmysl, lidi tady dál musí žít svoje životy.
Mám taky ale kamarádku v Rusku, kam odjela těsně před tím, než všechno vypuklo, a teď se nemůže dostat zpátky, protože nemá vízum. Zároveň je pro ni těžký si teď někde vybrat peníze, protože kvůli sankcím je v Rusku šílenej chaos. Taky mi ukazuje, jak o válce informujou média v Rusku. Nemůže používat Instagram, musela si stáhnout VPN a předstírat, že je v jiný zemi, Instagram jí nefungoval vůbec.

Máš tedy nějaký informace o tom, jak to teď vypadá v Rusku?

Anastasie: Jo, tahle moje kamarádka chodí s dalšími svými kamarády na protesty. Policajti se k nim chovají hrozně – když zjistili, že se nebojí toho, že je zmlátí, tak jim řekli, že je znásilní. Prostě je chtěli vystrašit tímhle, protože to jsou holky, který jsou na tohle citlivý. Lidi se bojí zveřejňovat věci ohledně podpory, není tam svoboda slova.

Je něco, co bys chtěla vzkázat našim čtenářům?

Anastasie: Doufám, že nevyčerpáte svoji veškerou sílu, hlavně tu psychickou. Teď to všichni hodně řešíme, hodně pomáháme, ale bojím se, že časem z toho budou všichni unavení. Pomoct se dá jakkoliv, nejdůležitější jsou teď třeba hygienické potřeby, spousta žen přichází s malými dětmi, kterým nemohly vyměnit plenu tři dny. Menstruace ani hygiena nezmizela, myslete na to. Věci jako jídlo a přepravky pro zvířata jsou taky teď opravdu důležitý.
Zároveň vím, že spoustu lidí to už teď vyčerpává. Přála bych si, aby lidi dál žili svůj život a radovali se, aby se nestyděli za to, že jsou šťastní. Nerušte si naplánovaný výlety, setkání, tím nikomu nepomůžete, ani lidem tam, ani sobě.
Rozprostřete si svoji sílu tak, abyste byli schopní pomáhat dlouhodobě, bude to potřeba.