Produkční Johana Kasalická: Zvládám balancovat produkci, publikaci a fotku

Minulý rok jsi dostudovala, jaká byla tvoje cesta coby pracující studentky? Našla jsi se?

Mezi studii jsem se rozhodla pro gap year a věnovala se modelingu. Postupně jsem se přihlásila na dvě školy, jednu v Česku a druhou v Anglii. První měsíce po střední jsem strávila v Madridu a Istanbulu. Tam probíhal ramadán a nebylo moc práce, tak jsem se dřív vrátila zpět. Po návratu jsem chvíli studovala v Česku se zaměřením na humanitní studia, ale styl učení mi vůbec nevyhovoval – nebavilo mě to, a dokonce odradilo i od dalších studií psychologie v Anglii, kam jsem měla za rok nastupovat. Studium jsem ukončila a odjela do Madridu na poslední modelingovou cestu, ale zjistila jsem, že modeling není pro mě a následující cesty do Bangkoku a Číny jsem zrušila.

Podařilo se mi prošvihnout přihlášky na vysoké školy, ale vyšla mi škola v Southamptonu, konečně kreativní obor Media Production! Malé město ani škola mi však moc nesedly. Do třetice všeho dobrého, rok poté, jsem se našla ve Fashion Photography na London College of Fashion, která byla skvělá a dokončila jsem tam bakaláře minulý rok! K oboru mě to táhlo díky mé orientaci ve fashion industry, kterou jsem získala díky modelingu společně se zájmem o fotografii a umění.

Prosadit se fotkou jako umělec na dobré úrovni je cesta na dlouhou trať a focení v e-commerce, které jsem si zkusila při škole, mě příliš neoslovilo. Nejlépe se k velkým jobům dostanete jako asistent fotografa, nicméně holky/ženy si práci hledají těžko, protože jsou jako asistenti preferovaní muži vzhledem k jejich fyzické síle.

Modeling pro mě byl jen o tom, jak vypadáš, což se mi nelíbilo už vůbec. Produkce pak byla další logický krok. Je to velmi intenzivní a časově náročné zaměstnání, takže mě trochu mrzí, že mi nezbývá tolik času na osobní projekty a fotku, kterým se teď věnuji jen o víkendech. Kdyby se mi v budoucnu podařilo najít balanc mezi mými uměleckými projekty a prací v kreativní produkci, bylo by to ideální.

Vím, že máš čerstvě za sebou svou druhou módní přehlídku – jak to vypadá?

Kromě přehlídek fotíme lookbooky a kampaně, to jsou hlavní eventy v naších diářích. Před lookbooky tradičné míváme dva dny prep days, které jsou extrémně busy – v těchto dnech se potvrzují kreativní rozhodnutí. Komunikuji s agenty umělců, chystám call sheet, řeším catering, bookuji fotografické vybavení, řeším dopravu pro umělce a talenty. Zároveň musím trackovat budget před i po akci. Ty začínají brzy ráno a končí pozdě večer, hodně času trávím na setu, ale také v excelu. V týmu produkce jsme jen tři, často se ale na shows spolupracuje s další společností.

Jak jsi se do McQueena vlastně dostala?

Přes školu jsem se dostala na graduate event, kde náhodou byli lidé z McQueen HR. Jednomu z nich jsem se prostě pitchnula, nadhodila jsem, že bych měla zájem o práci, a po pěti týdnech se mi pán ozval, jestli chci na interview! Určitě při mě stálo štěstí, na tu pozici se hlásilo přes tisíc lidí. Myslím, že mi pomohly mé předchozí zkušenosti, které jsem sbírala při studiích, mé osobní projekty, proaktivita a mé portfolio.

Tvůj magazín Novy Zine se obsahem vrací ke slovanským kořenům...

Publikaci Novy Zine, který původně začal jako školní projekt, jsem založila jako kreativní ředitelka. Vymýšlím kostru obsahu a vybírám kontributory, ačkoliv naši editoři také přicházejí s vlastními nápady. Také řeším finanční zajištění. Jsme zaměřeni na českou kulturu, politiku, představujeme nejenom české mladé umělce a autory.

S magazínem se mi podařilo vyhrát soutež UAL Creative Enteprise Awards a získala jsem tak finanční příspěvek od sponzorů – i proto si můžeme dovolit být nezávislí a exkluzivní. Momentálně děláme na druhém čísle, každé má asi 120 stran.

Tvůj klauzurní projekt „My Favorite Slavs in London“ byl nominovaný na Grand Czech Design Awards a dostalo se mu také mediální pozornosti u známých magazínů Dazed a Another. O čem projekt byl?

Jedná se o sérii fotek dokumentující mé kamarády a známé východo-evropského původu žijících v Londýně. Fotkami se snažím vytvořit pozitivní portrét této komunity, která ve Velké Británii čelí předsudkům a její členové se také potkávají s xenofobií a nerovnými pracovními příležitostmi.

Máš nějaký volný čas? Jak ho trávíš?

Volného času mám velmi málo, po večerech často koukám na indie filmy na platformě MUBI, nebo se scházím s kamarády. O víkendech se pak snažím žít kulturně, občas zajdu na výstavu, do kina, nebo divadla, v létě s přítelem jezdíme hikovat. Ráda chodím na dlouhé procházky i po městě a když mám dost energie, běhám nebo cvičím jógu. V minulém roce jsem byla dost často nemocná, takže teď prioritizuji dostatečný spánek, alespoň 8 hodin denně.

Jaký je tvůj statement style ve fotce? Sleduješ trendy?

Práci ve fashion rozhodně ovlivňují trendy, ale já musím říct, že ve své tvorbě je moc nejedu. Fotím na analog a dělám hand printy, což je technika, která je tu už dlouho – oblíbila jsem si ji ve škole, kde nás vedli k experimentování a zkoušení různých stylů.

Co bys nikdy nechtěla fotit?

Bulvár.

Jakou zásadou se řídíš?

Nedělej ostatním, co se ti samotnému nelíbí. Když jsi ateista a nemáš desatero, tohle funguje docela dobře. Momentálně se snažím pracovat na tom, abych jednala mile za každé situace, i když jsem pod tlakem. Nechci přenášet stres nebo špatnou náladu na ostatní.