Prodáno! Jak se z přirozeného chrupu stala estetická vada?

Bělení a mýtus nebezpečného filmu na zubech

Touha po zářivém úsměvu není vynález moderní doby - už ve starověkých Aténách či Římě si elita drhla chrup drastickými směsmi z drcených kostí, lastur ústřic nebo popela, aby dosáhla bělejšího odstínu. Skutečný globální diktát bílé barvy a masová obsese však přišly až s Claude Hopkinsem a pastou Pepsodent na počátku 20. století.

Do té doby byla zubní hygiena v USA okrajovou záležitostí. Hopkins, reklamní génius, potřeboval nějaký „spouštěč“, který by donutil masy kupovat pastu na zuby značky Pepsodent. V odborných knihách našel zmínku o přirozeném mukoproteinovém povlaku (filmu) na zubech. Ačkoliv tento film sám o sobě zuby neničí a běžná pasta ho neodstraní lépe než třeba snědení jablka, Hopkins z něj udělal veřejného nepřítele. Jeho kampaň kladla tlak na psychiku avyzývala lidi, aby si přejeli jazykem po zubech, a pocítili ten povlak, který dle reklamy bral zubům bělost. Hopkins tak vytvořil návyk založený na hmatovém vjemu. Naučil lidi všímat si něčeho, co v ústech měli odjakživa, a začít se za to stydět. Pepsodent navíc obsahoval látky, které v ústech vyvolaly jemné brnění, což si zákazníci mylně spojili s tím, že pasta „funguje“, ačkoliv šlo jen o dráždění dásní. Během pár let si tak díky strachu ze škodlivého filmu začala čistit zuby většina obyvatel Ameriky.

Bílé zuby však nejsou univerzálním znakem krásy

Zatímco Claude Hopkins nás naučil bát se filmu a antika milovala bílý úsměv, zbytek světa to často viděl úplně jinak. Posedlost sněhově bílou barvou není univerzálně běžná, jde spíš o kulturní anomálii. Historie je plná důkazů, že co my dnes považujeme za zkažené, jiní uctívali jako vrchol krásy.

Příkladem je japonská tradice Ohaguro, která přežívala stovky let až do konce 19. století. Ženy, a často i aristokraté, si zde barvili zuby načerno, protože bílý úsměv, který odhaluje „holou kost“, byl považován za barbarský, zvířecí a neestetický. Černá barva naopak symbolizovala dospělost, stálost a v případě vdaných žen manželskou věrnost.

V alžbětinské Anglii byly paradoxně černé zuby symbolem bohatství. Cukr byl tehdy luxusní zboží, které si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Zkažený chrup královny Alžběty I. tak signalizoval, že na tom je finančně dobře. Lidé z nižších vrstev si dokonce zuby černili sazemi, aby vypadali majetněji, než ve skutečnosti byli.

Co se ale stalo ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že zuby musí být nejen bílé, ale i dokonale seřazené jak podle pravítka?

Kdo rozhodl, že je na křivých zubech něco špatně?

Mnozí z nás pravděpodobně někdy měli pocit, že se nemůžou smát naplno, protože nám jeden řezák uhýbá z řady nebo máme mezi dvěma zuby mezírku. Tento stud nám vnutil Edward Angle, považovaný za otce moderních rovnátek. Byl to právě on, kdo na přelomu 19. a 20. století určil, jak by měl vypadat „správný úsměv“, a nastavil laťku tak vysoko, že na ni drtivá většina lidí přirozeně nedosáhne.

Angle byl posedlý symetrií a řádem. Svou definici ideálního chrupu neodvodil od průměrných skutečných a právě žijících lidí, ale od antické sochy boha Apollóna, kterou považoval za absolutní vrchol estetiky. Věřil, že v lidských ústech musí panovat stejná geometrická dokonalost, jako v kameni.

Pokud do sebe zuby nezapadaly přesně jako ozubená kolečka v hodinkách, Angle to nebral jako kosmetický detail, ale jako lékařský problém. Z běžné lidské rozmanitosti tak udělal diagnózu. Miliony lidí s plně funkčními, jen ne dokonale rovnými zuby, se rázem staly pacienty, na kterých je něco třeba „opravit“. Angle však ignoroval fakt, že biologie nefunguje podle pravítka. 

Evoluční pohled

Zatímco ortodontisté jako Angle vidí v křivých zubech vadu, evoluční biologové v nich vidí následek našeho životního stylu. Když se podíváš na lebky lovců a sběračů, uvidíš něco, co by dnes stálo desetitisíce - dokonalé, široké oblouky rovných zubů, a to bez jediného rovnátka.

Kde se tedy stala „chyba“? V naší stravě. Naše geny stále počítají s tím, že budeme od dětství jíst tuhou, syrovou potravu, což by vyvíjelo tlak, který by stimuloval růst čelisti. Jenže my jsme přešli na měkkou, vařenou a průmyslově zpracovanou stravu, a naše čelisti tak „zlenivěly“ a nedorostou do potřebné velikosti. Počet a velikost zubů je však geneticky daný a zůstává stejný, proto se velké zuby do malé moderní čelisti nevejdou, a tak se kroutí a překrývají.