Přihlášení se k heyfomo
Prodáno! Jak jediný článek ve Vogue udělal z celulitidy diagnózu a co na ni opravdu (ne)pomáhá?
Zatímco dnes na nás reklamy na krémy proti celulitidě útočí ze všech stran, ještě před šedesáti lety tento termín ženy prakticky neznaly. Dolíčky na stehnech byly považovány za běžnou součást ženského těla, nikoliv za vadu, kterou je třeba urgentně řešit. Vše změnil jeden konkrétní den v dubnu 1968 a jeden článek v magazínu Vogue. Co se tehdy stalo a proč jsme uvěřili, že struktura naší kůže je diagnózou?
Je fascinující si uvědomit, že jeden z největších strašáků moderní estetiky neměl v anglicky mluvícím světě až do konce 60. let své jméno. Dolíčky na hýždích a stehnech samozřejmě existovaly vždy, můžeme je vidět na obrazech i fotografiích, tehdy se však ženské tělo hodnotilo spíše podle celkové siluety a váhy, nikoliv podle mikroskopické textury kůže. Zlom nastal 15. dubna 1968, kdy americký Vogue otisknul článek s titulkem, který vešel do dějin marketingu: „Celulitida: Nové slovo pro tuk, který jste předtím nemohly zhubnout.“
Tento text inspirovaný knihou Nicole Ronsardové, představil americkým ženám termín původně z francouzského lékařského prostředí 19. století. Článek ale udělal něco zásadnějšího než jen rozšíření slovní zásoby - vytvořil zcela novou kategorii zbytků a toxinů, která tvoří gelovitou hmotu odolnou vůči běžným dietám. Tato definice byla z lékařského hlediska nepřesná, ale marketingově geniální. Nazvat celulitidu „speciálním stavem“ na jednu stranu mnohým ženám přineslo úlevu od trápení se tím, že jim cvičení nemění strukturu jejich stehen, na druhou stranu to však přineslo úzkost, protože na speciální stav „potřebuješ“ speciální (a drahé) produkty.
Z fyziologického jevu, který se vyskytuje u 80 až 90 procent žen po pubertě bez ohledu na váhu, se tak stala estetická vada vyžadující intervenci.
Zatímco magazíny v 70. a 80. letech masivně propagovaly teorie o toxinech a špatné cirkulaci, moderní dermatologie má dnes jasno v tom, co celulitida skutečně je. Nejde o nemoc, ani o nahromadění odpadních látek, jak se nás snažily přesvědčit první reklamy na zázračné gely. Jde o specifickou strukturu podkožního vaziva u žen. Tukové buňky jsou uloženy v komůrkách oddělených vazivovými přepážkami (septy), které u žen směřují kolmo k povrchu kůže. Když se tukové buňky zvětší, tlačí proti kůži, zatímco septa táhnou kůži dolů, což vytváří onen charakteristický nerovný povrch.
Kosmetický průmysl v reakci na to vyvinul nekonečnou řadu produktů, z nichž mnohé slibují zázraky, ale jen málokteré přiznávají své limity. Znamená to, že nic nefunguje? Nikoliv. Některé složky, jako je kofein nebo retinol, mají prokazatelné účinky. Kofein může dočasně dehydratovat tukové buňky a tím kůži opticky vyhladit, zatímco retinol při dlouhodobém používají zpevňuje dermis, čímž se celulitida stává méně viditelnou. Žádný krém však nedokáže změnit geneticky danou strukturu vazivových přepážek. Invazivnější metody, jako je subcize (přerušení vazivových snopců) nebo laserové ošetření, nabízejí výraznější výsledky, ale ani ty nejsou vždy trvalé.
Cílem moderního přístupu k tělu by nemělo být popírání existujících estetických řešení, ale pochopení toho, že vyhlazení kůže je volba, nikoliv zdravotní povinnost.
Příběh tohoto článku v americkém Vogue nám ukazuje, jak silnou moc má slovo. Tím, že se dolíčkům dal název znějící jako diagnóza (koncovka -itida často označuje záněty), získal beauty průmysl nástroj k prodeji miliard kusů kosmetiky. Je naprosto v pořádku používat zpevňující krémy, chodit na masáže nebo zkoušet moderní procedury, pokud se díky nim cítíme lépe. Zároveň je ale velmi důležité si připomínat, že je takto ženská kůže přirozeně konstruována a pokud nechceme, nemusíme s tím nic dělat, protože to není nic k léčení.
Píšu o tom, co nejčastěji probíráme s kamarády u pivka - od social issues a queer témat přes studentský život a low budget cestování až po duševní zdraví. Tak si k nám virtuálně přisedni!🫂