Automobilový závodník Petr Fulín: V Čechách se člověk nemůže věnovat závodění na takový úrovni, jakou by si ten sport zasloužil

Začněme zlehka. Jak se dneska máš?

Já se mám výborně. Výborně.

O víkendu jedeš závody v Mostě, tak jak se v tomhle ohledu cítíš?

Jsem nervózní, protože je to doma, je to dost zásadní a já jsem si tam pozval spoustu přátel i rodiny, před kterýma bych to nerad pokazil. A jedná se teda o větší tlak než na ostatních tratích někde v zahraničí. Zároveň ale nemám moc času na přípravu. Mám hodně další práce a cítím stres ze všech stran, takže se vlastně fakt těším do toho auta, až si do něj sednu a všechno ze mě opadne.

Mluvíš o další práci. Vyděláváš si jen závoděním nebo i nějak jinak?

V Čechách se bohužel závoděním vydělávat v podstatě moc nedá, u nás je maximum úspěchu vlastně zaplacení nákladů, přičemž je pak člověk na nule. Aby člověk mohl závodit v Čechách, tak je nutný nějaký výchozí finanční zázemí, který pak takhle drahej koníček umožňuje. Ten koníček je zároveň strašně krásnej a stojí to za to, ale v Čechách není možný se tím živit.

Tvůj táta je známý automobilový závodník, závodil v Evropském poháru cestovních vozů a několikrát dokonce vyhrál mistrovství. Bylo pro tebe odmalička dané, že budeš taky závodit?

To bylo, ale já jsem se bránil, jak jen jsem mohl. Bál jsem se toho. Můj táta to měl dost jinak než většina závodníků, nezačínal na motokárách, ale až ve svých 29 letech, což je dost pozdě. Už předtím měl k motorsportu blízko a já jsem dostal ke svým šestým narozeninám motokáru. Moje první přirozená reakce bylo utéct a někam se schovat, protože to dělalo strašně hlasitej zvuk a já jsem to neznal. Nicméně jsem byl dokopanej k tomu, abych se někde občas tou motokárou svezl. Tohle období trvalo asi do deseti let, kdy jsem byl pro změnu dokopanej k závodům. Ty byly ve Vysokým Mýtě, já jsem tam vůbec nechtěl, ale zároveň jsem tátu nechtěl zklamat.

Tohle bylo v době, kdy už táta sám začínal závodit. Tehdy jsme přijeli do Vysokýho Mýta a na motokáře bylo něco rozbitýho. Nevěděli jsme, že se dá většina těch součástek koupit u Františka v MS kartu, a tak jsme se sbalili a odjeli jsme, což mi udělalo strašnou radost, protože jsem ten závod nemusel jet a opadly ze mě velký nervy.

O rok později jsme zas byli někde ze srandy jezdit s nějakými tátovými kamarády. Jeden z jejich synů projevil zájem o závodění. No a já jsem se nechtěl nechat zahanbit, takže jsem pod tlakem řekl, že chci samozřejmě závodit taky. K Vánocům jsem pak dostal svojí první závodní motokáru. A světe div se, první závody byly zase ve Vysokým Mýtě. Tentokrát ale už všechno fungovalo, závod jsem jel a suverénně jsem ho prohrál. Byl jsem i za tím synem toho tátovo kamaráda. Z nějakýho důvodu to byl ale přes to všechno jeden z nejhezčích zážitků, jaký jsem do tý doby měl, a strašně mě to začalo bavit. Začal jsem jezdit skoro každý víkend, přešel jsem do týmu Honzy Dostála a nějakým způsobem se mi začalo dařit.

Teď se připravuješ na závod v Mostě, který je součástí závodního seriálu nazvaného TCR Eastern Europe. Jak taková příprava vypadá? Předpokládám, že trávíš hodně času na trenažéru.

Na trenažéru trávím rozhodně míň času, než bych potřeboval. Jak jsem říkal, bylo by fajn si vyhradit nějakej čas a dostat se k tomu trenažéru měsíc před závodem každej den třeba na dvě hodinky a fakt si vrýt každej centimetr tý tratě do paměti. Měl jsem větší pauzu, kdy jsem nejezdil, což mi teď dost chybí a nenapadlo mě, že si ty tratě nemusím najednou pamatovat. Můj první letošní závod byl na Hungaroringu a já jsem zjistil, že tu trať už vlastně skoro neznám. Trvalo mi dlouho dostat se do tempa a vybavit si tu správnou stopu. U toho Mostu to není zas takový, znám ho líp než zbytek tratí, ale i tak pociťuju mezery. Zároveň mám hodně práce a tím pádem míň času právě na ten trenažér. Ideální příprava by byla teda daleko intenzivnější, byl by to trenažér, posilovna a třeba běhání, ale na to já ten čas bohužel úplně nemám. V Čechách ale holt není situace na to, aby závodění mohl člověk dělat na takový úrovni, jakou by si ten sport zasloužil.

Kolik máš tedy za sebou v letošní sezóně závodů?

Ostatní jezdci čtyři, já tři. Původní plán byl totiž takovej, že se budeme s tátou v autě střídat, tudíž že jeden podnik bych jel já, jeden on. On se ale nakonec rozhodl po jednom odjetém závodě, že si tu sezónu můžu dojet já, což dost oceňuju a jsem za to rád. Samozřejmě si to neodpustil a v Mostě jede taky, v jiným autě a u jinýho týmu, tak jsem zvědavej, jak to dopadne.

Jak se tobě, nebo tedy spíš vám, v letošní sezóně zatím bodovědaří?

Já si bodově nestojím v podstatě nijak. Dostal jsem se na první body až při minulým závodě na Slovakiaringu, do tý doby jsem se bohužel seznamoval s novým autem a se vším, s čím jsem se vlastně nikdy předtím nesetkal. Zároveň jsem měl dost velkou pauzu, která trvala asi 4 roky a která je vždycky nepraktická. Jakýkoliv vypadnutí z rutiny je pak znát a dlouho se to dohání, navíc úroveň TCR Eastern Europe je letos mimořádně vysoko. A vlastně i přesto, že ty výsledky zatím letos nebyly, tak je strašně krásný vůbec v tom autě sedět a bejt v tom startovním poli, který je na českou scénu nabitý fakt hodně. Znervózňuje mě spíš ta nejasnost ohledně finanční stránky, nějaký pokračování v dalších sezónách. Vyvíjím na sebe prostě maximální tlak z toho letos vytřískat fakt nejvíc, užít si aspoň jednu tu bednu a odvézt si ten pohár, protože je to možná naposled.

Kolik jeden takovýhle závodní víkend stojí tebe a tvůj tým?

Já na to odpovím tak trochu nejasně, ale abys měla představu. Jedna pneumatika stojí kolem osmi tisíc a za ten závodní víkend se jich třeba deset nebo dvanáct využije. To znamená, že za těch pár svezení dáme asi 100 tisíc korun jen za pneumatiky, a to si myslím, že se určitě nejedná o nejzásadnější položku.

Chápu tedy, že si spíš užíváš možnost vůbec jezdit, než že by ses hnal za body. Máš ale v hlavě nějaký milník, na který se snažíš cílit?

Závodění je pro mě něco jako terapie. Práce a svět kolem jsou rychlý, je tady obecně spoustu stresu a já jsem na to nenašel žádnej jinej lék. Člověk se zavře na 45 minut do toho auta, ve kterým je třeba 100 stupňů, navíc má na sobě nehořlavý prádlo a kombinézu, helmu, boty a tak. Je to masakr, ale přesto taková nirvána. Zapomenu vždycky na všechny starosti a stres a stoprocentně se soustředím na tu jízdu. Je to něco skvělýho a fakt nerad bych o to přišel. Už jsem ani nepočítal s tím, že by se moje závodění nějak rozvíjelo, a jsem za to strašně moc vděčnej. Samozřejmě bych si to užíval o to víc, pokud bych vyhrál, takže můžeme říct, že mám nějaký milník na letošní sezónu, a to je vyhrát závod. Nebo bejt aspoň na bedně. Nejblíž jsem k tomu byl na Slovakiarignu, ale nevyšlo to, tak bych to rád napravil teď v Mostě.

Kdyby ve tvém životě nebylo závodění, co bys teď dělal za kariéru? K čemu máš vedle motorsportu nejblíž?

Předtím, než jsem závodil, jsem hrál tenis, dokonce jsem si pořídil i licenci a prvních pár zápasů jsem odehrál. Pak jsem hrál s jedním klukem, který byl v kategorii nejstarší, já naopak nejmladší. Při jeho podání mi asi čtyřikrát odlítla raketa a já jsem nebyl schopnej nic odehrát. No a pak přišly právě ty motokáry a já vlastně nevím, co by se mnou jinak teď bylo. Dopadlo to tak, jak mělo. Žádnej jinej koníček pro mě asi není vhodnější i přesto, že jsem si ho sám vlastně nevybral. (smích)

A co děláš ve volném čase? Co je pro tebe volnočasovou zábavou, pokud si tedy ten čas někdy najdeš?

Já mám míň volnýho času, než bych si přál. Z práce se dostávám v pozdních hodinách a většinou jdu hned spát, ale když ten čas třeba o víkendu je, tak ho trávím nejčastěji s přáteli po příjemných pražských hospodách, ale řekněme spíš kavárnách. (smích)

Mám úplně poslední otázku. Co je pro tebe guilty pleasure?

Tyjo, to nevim. Mám hodně pleasures, ale vůbec se kvůli nim necejtim guilty. Určitě je to třeba předzávodní uklidňující kafíčko a cigárko a o víkendu pár skleniček negroni. Ale myslim si, že život je krátkej na to, aby se člověk cítil provinile. Já bych to pasoval na pleasures a na guilty bych se vykašlal.

To je krásný závěr. Tak děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dalších závodech!