Silný příběh, o kterém se příliš nemluví, a doopravdy ho zná jen malá část Čechů.
Málokteré země toho mají v moderních dějinách tolik společného jako Česká republika a Portugalsko.
V roce 1974 proběhla v Portugalsku takzvaná Karafiátová revoluce, která umožnila přechod tehdejšího režimu autoritářské diktatury k demokratické formě vlády. Masové demonstrace donutily portugalskou vládu rezignovat a její přední představitele emigrovat do Brazílie.
Revoluce, stejně tak jako u nás, probíhala poklidně, a až na čtyři oběti státní tajné policie nebyl nikdo zabit. Po revoluci v zemi sepsali novou ústavu, zrušili cenzuru, obnovili svobodu projevu, došlo k propuštění politických vězňů a portugalské kolonie získaly nezávislost.
Uplynulo patnáct let a v roce 1989 přijela do Prahy skupina Portugalců, aby se zde zúčastnila protestních akcí po brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě. Pro mladé portugalské aktivisty, kteří do Československa přijeli podpořit stávkující studenty, byly dle osobních svědectví zážitky z listopadu 1989 srovnatelné právě s Karafiátovou revolucí v roce 1974.
Všechno přitom odstartovala jedna reportáž CNN z chladného srdce Evropy, která donutila skupinu studentů do Československa vyrazit. Portugalci však nepřijeli s prázdnou, přivezli s sebou 50 tisíc růží jako ocenění československých studentů, které následně rozdali na Národní třídě.
A podpora nepanovala pouze mezi studenty. Velké přátelství vzniklo také mezi bývalým portugalským prezidentem Máriem Soarésem a Václavem Havlem. Soarés totiž sledoval Chartu 77 a podporoval československou opozici. Navíc do Prahy přijel jako první západní prezident, a to už 28. prosince, jen den po tom, co mu byla odeslána pozvánka, a den před tím, než byl Havel zvolen prezidentem.