Masové hroby původních obyvatel: I taková je historie USA a Kanady

První obyvatelé dorazili na americký kontinent už před 15 tisíci lety. Tehdy překročili most z Asie na Aljašku a postupně se rozmístili na území Severní a Jižní Ameriky. Když Nový svět v roce 1492 „objevil“ Kryštof Kolumbus, žilo na území budoucích Spojených států amerických na 10 milionů obyvatel – indiánů. Ti byli rozděleni do kmenů, každý z nich měl trošku jiný jazyk, kulturu i tradice. S příchodem evropských kolonistů se ale pro původní obyvatele vše změnilo.

Evropané měli samozřejmě kolonizaci Ameriky podloženou tím nejlepším argumentem, totiž že právě je vybral Bůh, aby Nový svět osídlili a rozvíjeli. Byla zde proto otázka, co udělat s domorodým obyvatelstvem. Jejich životní styl a tradice byly odlišné a Evropané měli pocit, že jen jejich způsoby jsou ty správné. S příchodem kolonistů tak nastalo několik století absolutního útlaku původních obyvatel Ameriky.

Mezi 17. a 20. stoletím probíhaly tzv. indiánské války, které mezi sebou vedli evropští kolonisté a původní obyvatelé. Během nich došlo k nespočtu masakrů, při kterých byly vyvražděny celé kmeny. Americká i kanadská federální vláda ale v 19. století přišla i s dalšími opatřeními, které měly vést k vymýcení domorodých kultur a k přeučení původních obyvatel na evropské zvyky.

Na území USA i Kanady byly proto zřizovány rezervace, do kterých byli původní obyvatelé přesouváni. V nich docházelo k vyučování anglického jazyka, evropské historie a dalších aspektů evropské kultury. Indiáni nemohli rezervace často ani opustit a veškerý jejich život byl přesunut do ohraničené oblasti.

Mimo to zakládaly federální vlády také rezidenční školy – systém internátů, do kterých posílaly indiánské děti a násilně je oddělovaly od jejich rodin. V rezidenčních školách se vyučovala evropská historie a spousta dětí po několika letech třeba i zapomněla svůj původní indiánský jazyk – byly totiž přeučeny na angličtinu. Domorodé děti byly navíc nucené přijmout křesťanství a praktikovat ho, součástí denního režimu byly i modlitby.

Rezidenční školy fungovaly v USA a v Kanadě až do 90. let 20. století, kdy se začala výrazněji měnit legislativa v obou zemích. V druhé polovině minulého století navíc docházelo k masivním společenským hnutím, která kladla důraz na základní lidská práva. Rezidenční školy už proto nebyly akceptovatelné.

I přesto nepřestává být téma residential schools aktuální. V posledních několika letech byl totiž objeven nespočet masových hrobů, především v Kanadě. Při dalším zkoumání se zjistilo, že se hroby nachází na místech, kde v minulých stoletích stály právě internáty pro domorodé děti. Spousta z nich se ze škol už ke svým rodinám nevrátila a do dnešní doby neexistovaly důkazy o tom, co se s nimi stalo. Od objevu prvních neoznačených hrobů se našel nespočet dalších. A bohužel se nepohybují v malých číslech. Například minulý rok bylo takových hrobů nalezeno 751 na území bývalé rezidenční školy v kanadské provincii Saskatchewan.

V dnešní době žije v USA kolem 4 milionů původních obyvatel, v Kanadě jich je asi 1,7 milionu. Protože v Kanadě žije méně lidí než ve Spojených státech, první národy tam jsou poměrně viditelné a vláda se jimi zabývá. Původní obyvatelé v obou zemích mají dnes svou vlastní míru suverenity, své vlastní vlády i své vlastní zákony. Jak indiánská, tak federální vláda Kanady spolu úzce spolupracují a snaží se co nejlépe vyřešit problémy jejich společné historie. I přesto je ale tahle část dějin strašákem nejen pro Kanadu a USA, ale třeba i pro Austrálii, ve které žije kolem 800 tisíc původních obyvatel.

Historie Severní Ameriky není jen Kolumbus, Otcové poutníci, Den díkůvzdání nebo občanská válka. Je to i brutalita evropských kolonistů, kteří měli za to, že „objevení nového“ kontinentu jde ruku v ruce s jeho absolutním ovládnutím. Jsou to i tisíce indiánských dětí, které se před 100 lety nevrátily domů a jejichž hroby jsou teď nalézány. A jsou to i indiánské ženy, které se dodnes ztrácí a nikdo neví, kde je jim konec.