Letní reminder: Nemusíš nejdřív zhubnout, aby sis mohl*a jít zaplavat

Jediný rozumný nápad v obřích teplotách, které jsme před pár dny zažili, bylo jít si lehnout na koupák. Jenže co když s sebou koupaliště přináší víc strachu než radosti?

Pár let zpátky pro mě představa, že bych uprostřed léta šla s přáteli plavat, zněla asi stejně příjemně jako zvuk křídy skřípající po tabuli. Skoro mi z toho krvácely uši. Nechtěla jsem být před lidmi v plavkách. Necítila jsem se komfortně a bála jsem se případných komentářů. A hlavně jsem se na celou tu situaci nedokázala podívat s odstupem. Měla jsem pocit, že jsem jediná, kdo se takhle cítí. Že všichni kolem vidí každou mou nedokonalost. Že je poznat i to, když se napiju vody, a že rozhodně nevypadám jako holky z hollywoodských filmů ani z dokonale naaranžovaných instagramových fotek.

Než si vezmu plavky, musím zhubnout. Musím vypadat tak a tak. Ideálně jako Jennifer Aniston ve filmu Zkus mě rozesmát. Do chatu, Googlu i kamkoli jinam pak píšu jediné: „Jak rychle zhubnout?“

Ale není to jen o hubnutí. Lidské tělo s sebou přirozeně nese spoustu věcí, které se nás společnost naučila vnímat jako nedokonalosti. Zarostlé chloupky, celulitida, jizvy, málo vypracovaná postava, ženský cyklus nebo jednoduše fakt, že je někomu nepříjemné být na veřejnosti jen v malém kousku oblečení.

A pak stačí přidat catcalling, pár nejapných poznámek nebo vtipů na cizí účet a najednou už nejde jen o plavky. Jde o pocit bezpečí. A o to, že některé věci se opravdu zapomínají překvapivě těžko. Často nám zůstávají v hlavě mnohem déle, než by měly, a postupně se z nich stane něco, čemu můžeme začít věřit.

Ale samotné hubnutí není řešení a nikdy nebylo

V momentě, kdy si řekneme, že můžeme na koupák až ve chvíli, kdy jsme o tři kila lehčí, dva centimetry „užší“ a ideálně bez nadýmání, snídaně i svačiny, spíš se tím sabotujeme. Ale co to ve skutečnosti změní na samotném zážitku?

Já v žádném případě nejsem poradce na to, jak se stravovat, jestli a jak hubnout, jak se hýbat a co jíst a nejíst. To je vždycky individuální a patří to spíš do rukou odborníků a odbornic nebo každého z nás samotných, protože způsob stravování, který funguje pro mě, nemusí fungovat vůbec pro někoho jiného.

A možná se někdy vyplatí vyměnit videa typu „Co jsem dnes jedl*a?“ za „Co nosím v kabelce?“. Protože zvědavost je přirozená, ale porovnávání je nezdravé.

Každopádně zpátky k věci: nezasloužíme si ve vedru prostě vypnout hlavu, přestat řešit své tělesné proporce a jen si to užít?

Nikoho z nás neváží před vstupem do bazénu, nikdo vlastně neřeší centimetry, milimetry ani jeden jediný zarostlý chlup. A pokud někdo něco řeší, pak většinou jen své vlastní tělo, své vlastní nedokonalosti a nejistoty. Každý*á z nás je mnohem víc zaměřený*á na sebe, než si myslíme.

Můžeme si všimnout něčích rukou, nohou nebo barvy vlasů, ale ve skutečnosti nikdo nemá kapacitu detailně sledovat, kde je něco navíc, kde něco chybí, kde je modřina nebo jestli se někomu „nepovedla“ pedikúra. Většina těch drobností, které nám v hlavě zabírají tolik prostoru, zůstává pro ostatní úplně neviditelná.

Pojďme stavět hrady z písku

Já jsem nakonec svůj strach překonala. Jela jsem s kamarády na dovolenou, oblékla si plavky a vlezla do vody. A hele. Svět se nezbořil. Nikdo na mě neukazoval prstem, nikdo nepočítal moje nedokonalosti a já sama jsem je po pár minutách přestala řešit.

Měla jsem lehké kóma ze sluníčka, postavila hrad z písku, hrála UNO, plavala, četla si na pláži a parodovala scénku z Mamma Mia!. A nejenže to bylo jedno všem kolem mě, po chvíli to bylo jedno i mně. Voda příjemně ochlazovala, písek byl úplně všude, kam se dostat neměl, a já si uvědomila, že by byla obrovská škoda připravit se o tohle všechno jen kvůli tomu, jak se cítím v plavkách.

Ačkoliv nemůžu a ani nechci dělat rozhodnutí za ostatní ani mluvit za jejich zkušenosti, věta „Musím zhubnout do plavek,“ podle mě není ten mindset, se kterým bychom měli vstupovat do léta. Vím, že svou roli hraje tělesná dysmorfie, nejistoty, nepříjemné zkušenosti i nereálné ideály, které nám každý den servíruje internet. Kvůli plavkám bychom ale neměli měnit celý svůj životní styl ani vyhledávat toxické rady, které často končí jen frustrací nebo jojo efektem.

Pokud mluvím jen za ženy, tak naše cesta k plavkám měla vlastně vždycky komplikovanou historii. Ještě v 19. století bylo veřejné koupání pro ženy spojeno s řadou omezení a těžkými plaveckými úbory. Bikiny, které dnes tolik řešíme, vznikly až v roce 1946 a jejich popularitu pomohly rozšířit hollywoodské hvězdy v čele s Brigitte Bardot. Je zvláštní, že skoro o osmdesát let později nás pořád dokážou potichu trápit. Přitom plavky nikdy nebyly odměnou za hubnutí. Jsou jen oblečením do vody.

Možná stačí najít plavky, ve kterých se cítíme dobře. Možná ty správné lidi, se kterými na koupák vyrazíme. A možná jen den, kdy budeme mít dost odvahy postavit se vlastním strachům.

Už nejsme děti, abychom si celé odpoledne hráli na mořské panny a piráty. Možná by ale stálo za to půjčit si od nich alespoň kousek té bezstarostnosti. Jít do vody, protože je horko. Postavit hrad z písku. Dát si zmrzlinu, zahrát UNO a na chvíli vypnout.

Protože když je venku čtyřiatřicet stupňů, byla by škoda nechat strach rozhodnout o tom, jak prožijeme den. Nejdůležitější je, se stejně namazat.