Krása girlhoodu v éře, kdy netuším, co bude dál

Je pondělí večer a sedíme s holkama v Betlémské. Už jsme trochu popily. Podnik se začíná zaplňovat, takže s přibývajícími lidmi vzniká i větší šum a i my začínáme postupně zvyšovat hlasy, abychom se vzájemně slyšely. Může za to i přibývající hladinka alkoholu.

Je to jeden z těch životních momentů, kdy si v daném okamžiku uvědomím, že na něj budu ráda vzpomínat. Moment, který bych si nejradši zavřela do zavařovačky, jak to dělaly holky v Divokých slepicích. Někdo by tenhle večer nazval obyčejným, ale pro mě je doslova perfektní. V poslední době mi podobné myšlenky vděčnosti létají hlavou čím dál častěji. Jsem vděčná za to, jaký život žiju, a especially za lidi, které kolem sebe mám.

Od malička si pamatuji narativ, že ženské a holčičí kolektivy nejsou dobré. Holky jsou závistivé, protivné, nepřející si navzájem, pomlouvají se a přebírají si kluky. Možná je to jen moje osobní zkušenost, ale já jsem měla to štěstí, že jsem nikdy nic z toho vlastně pořádně nezažila. Neříkám, že nebyly nějaké pošťuchovačky třeba na prvním stupni na základce, ale nebylo to podle mě nic tak vážného. Naopak bych řekla, že vztahy, které mám se svými kamarádkami, jsou jedny z nejpevnějších a nejkrásnějších vztahů, které jsem za život zažila.

V mých 25 letech můj život vypadá úplně jinak, než jsem si myslela, že bude vypadat v 15. Samozřejmě se spousta věcí změnila, protože moje názory a vize pro můj život se za dekádu změnily. Dospěla jsem, nebo spíše postupně dospívám. A co se týče věcí, které chci, nebo toho, jak by se měly dál vyvíjet, holt to prostě nejde vždy rovnou čarou. Je tam spousta všemožných odboček, někdy malých a někdy velkých. A i když se to nevyvíjí vždy úplně podle plánu a teď to bude znít trochu klišoidně, tak na to nejsem sama.

Měla jsem to štěstí, že when I needed it the most, tak jsem poznala tyhle moje sudičky. Jsem velmi vděčná za to, že jsem obklopená tak chytrými, empatickými, vtipnými a krásnými ženami, co mají říz. Mají pro mě krbový feeling, jsou tady vždycky pro mě, always down to the plans, they make me laugh, a když je den na nic nebo se něco stane, tak můžu hitnout naši společnou IG skupinu A co zle a dostanu podporu nebo reality check.

Postupně se také začínáme morfovat jedna do druhé. Minimálně můžu mluvit za sebe. Přebírám slovník Áďi a Aničky, když se vztekám a jsem jako „já už nemůžu, prostě nemůžu“, mám úplně stejná gesta jako Bára. A jak někdo michálkoval, tak já januju. Jsou to lidi, za které se postavím, protože věřím v jejich hodnoty a mají páteř. A jak se říká, že jste průřezem svých kamarádů, tak mi holky dělají dobrou reklamu.

Děkuji vám za to, že dokážete i ten nejhorší den ever změnit v actually hezké odpoledne. Těším se na další společné večery, další společné Betlémské, další společné Chomutovy a Amsterdamy, další společně strávené chvíle a nové vzpomínky. A doufám, že jich bude ještě mnoho, mnoho. I love you guys sooo sooo much.