Komunity očima těch, kdo je tvoří. Jak přemýšlí o blízkosti, sdílení, a co je drží pohromadě?

Komunity se stávají silnou odpovědí na dnešní dobu a samotu, kterou v sobě mnozí z nás cítíme. Každý se s osamělostí – a možná i s určitou izolovaností – vyrovnává po svém. Přesto můžeme kolem sebe stále častěji vidět, že lidé nejsou lhostejní a hledají cesty, jak nebýt na všechno sami. Právě v tom leží krása komunit.

V rámci svého zamýšlení nad komunitami jsem se rozhodla jít přímo k jádru — a položit několik otázek těm, kdo je aktivně tvoří a rozvíjejí. Odpovědi mi poskytli zakladatelé supper clubu Dine Dine Baby, Julie Dudová, která stojí za třemi projekty (slovem, A jak se máš ty?, Spolu u jednoho stolu), a také kolektiv ze začínajícího running clubu Pišingr. Každý z nich přistupuje ke komunitě po svém: autenticky, s vlastním tempem a vizí. 

Dine Dine Baby vytvořili tři kamarádi Anna Vejvodová, Kateřina Jakusová a Jiří Matějka. V supper clubu se lidé scházejí u vícechodové večeře, aby společně sdíleli čas, radost z tvorby i dobré jídlo.

Projekty Julie Dudové — slovem, A jak se máš ty?, spolu u jednoho stolu - velmi citlivě a empaticky vytváří prostor pro setkávání, sdílení a vytváření (nebo jak sama popisuje: designování) dialogu nad společenskými tématy, často s politickým přesahem. 

Pišingr je running club, za kterým stojí parta z kavárny Vila 63. Teprve nedávno se otevřeli veřejnosti a zvou další nadšence a nadšenkyně, aby se přidali a spojili užitečné s příjemným. Běh s příslibem kafíčka a koláčků - za mě ideální motivace, na kterou slyšíme všichni.

Dine Dine Baby

Proč jste založili Dine Dine Baby?

Primárním impulsem byla touha znovu se sejít - nejen jako kolegové a kolegyně, ale hlavně jako přátelé a přítelkyně, kteří*é sdílejí podobné hodnoty a lásku k jídlu. Chtěli jsme vytvořit něco, co nás aspoň na chvíli vytrhne ze zajetých kolejí každodenní práce v gastronomii. Něco, kde jde hlavně o radost z tvorby, sdílení a setkávání s lidmi.

Na čem vám v rámci komunity nejvíc záleží?

Já myslím, že v rámci akcí Dine Dine je primárně cílem abychom se společně sešli. Abychom si společně zavařili. A určitě bychom chtěli, aby si lidi, co se za náma přijdou najíst a napít, mohli užít večera a srozumitelnýho jídla bez nějakýho velkýho přemýšlení o tom, co jim na talíři přistane. Myslím, že je důležitý se vrátit k tomu, že chození do restaurací má být přijemný, zábavný, o potkávání se s přáteli, rodinou, dělání si radosti.

Jak byste popsali atmosféru u vás a v čem je vaše jedinečnost?

Náš cíl je jednoduchý - chceme, aby lidé odcházeli spokojení a dobře najezení. Přišlo nám škoda, že v Praze není moc míst, kam by si člověk mohl zajít na vícechodovou večeři bez nálepky fine diningu a bez svázané atmosféry.

Ve Slice Slice Baby máme otevřenou kuchyni, díky které vidíme na celý plac a kontakt s hosty je tak přirozeně uvolněný. Je to jako když si domů pozvete partu kamarádů*kamarádek na večeři. Zároveň ale vycházíme ze zkušeností, které jsme nasbírali – poznali jsme se a roky spolu pracovali v Karlínské Esce.

Při tvorbě eventů a set designu často odkazujeme na český folklor a tradice. Teď nás 19. května čeká májová veselice - bude to barevné jak na talíři, tak ve výzdobě, což bude příjemná změna oproti podzimním a zimním akcím.

Co vás nejvíc překvapilo nebo naučilo při budování komunity?

Myslím, že všichni tři jsme docela zběhlí v pop-upech, ale velkou změnou pro nás byly ty „malé, velké důležitosti“ - třeba práce se sociálními sítěmi, protože akce propagujeme primárně přes Instagram. Je velký rozdíl mezi osobním účtem a tím, když chcete přes Instagram nalákat lidi, aby přišli na večeři.

Jsem rád, že máme skvělou oporu ve vizuálních umělcích, se kterými spolupracujeme. Každý vizuál k Dine Dine Baby je jiný a svébytný - stejně jako jídlo, které podáváme. A hlavně je hrozně fajn propojovat umění a jídlo.

Obrovské díky patří Filipu Kettnerovi, který je s námi od první večeře a stojí za všemi fotografiemi a videi, které tvoří náš vizuální doprovod.

Jaký má vaše komunita dopad na lidi, kteří se jí účastní? A kam ji chcete dál posouvat?

Máme radost, že na Dine Dine Baby díky netradičnímu termínu (akce se konají vždy v pondělí, kdy má Slice Slice Baby zavřeno) chodí i kolegové a kolegyně z branže. Večer se pak často přelije v neformální gastro setkání u nápojů osvěžujícího charakteru.

Do budoucna bychom chtěli pořádat naše hostiny i v jiných prostorách, ale cílem vždycky zůstane to hlavní – sejít se, uvařit skvělé jídlo, a hlavně si to společně užít.

📍 IG: dine_dine_baby

Tento snímek mi poslala Julie jako doplnění k rozhovoru. Píše: „Není to vždy o pohodlí. Komunita je o edukaci a naslouchání – i když to, co slyšíme, je nepříjemné.“

Slovem, A jak se máš ty? a Spolu u jednoho stolu

Co tě přimělo založit tyto komunity?

Z mého pohledu vnímám komunitu – kolektiv jako něco fluidního a organického, a tedy se za zakladatele jakékoliv komunity nepovažuji. Není to ani cílem projektů Slovem, A jak se máš ty? nebo Spolu u jednoho stolu. Ambicí a cílem eventů je vytvořit prostor (nebo upozornit již na ten existující), kde se mohou lidi setkávat, sdílet myšlenky a postoje nebo „jen“ existovat a nechat se opečovat společným bytím.   

Na čem ti v rámci komunity nejvíc záleží? Jaké jsou vaše hodnoty?

Na sdílení a kolektivní edukaci (ruku v ruce s tím jde neustálé revidování a potenciální redesignování prostoru i jazyka, ve kterém spolu sdílíme a jakým spolu mluvíme)

Jaké jsou důležité aspekty atmosféry na eventech slovem, A jak se máš ty? a Spolu u jednoho stolu?

Otevřenost, trpělivost, zvědavost, respekt

Co tě nejvíc překvapilo nebo naučilo (bytí součástí) komunity?

Asi stejná odpověď jako u 3. otázky. vytváření prostorů pro dialog a diskuzi, a tím popřípadě pomoci budování komunit a kolektivů, je to, že se člověk musí pořád ohlížet, revidovat svoje i okolní chování, reakce a názory. komunita nám může dávat péči, ale my ji musíme vracet zase zpátky. je to o spolupráci.

Jaké mají tvoje projekty dopad na lidi, kteří se jich účastní? 

Přeju si, aby byli lidé na eventech přítomní. našli si alespoň chvíli pro společné sdílení prostoru i myšlení. s každou další akcí zjišťuju jak a jestli to funguje. a popřípadě redesignuju jejich formu, ale když už se bavíme o komunitách, ani na redesign nejsem sama, ani všechny zmíněné projekty nevznikly jen mým přičiněním. vznikly a existují díky kolektivům, kterých jsem součástí. díky lidem, kteří jsou kolem mě a se kterými se edukujeme, mýlíme, kritizujeme a pečujeme sami o sebe i navzájem. 

📍 IG: jsme.slovem, 📍 IG: spolu.ujednohostolu

Pišingr

Co vás přimělo založit Pišingr?

Máme rádi pohyb. To byla myslím primární motivace. Běhali jsme už pár měsíců v okruhu kolegů a přišlo nám fajn přizvat mezi nás i další nadšence. A v druhé řadě máme taky rádi kafíčko a koláčky, tak proč tyhle věci nespojit. Protože i koláček může být cíl! 

Na čem vám v rámci komunity nejvíc záleží?

Aby se u nás každý*á cítil*a dobře a pohyb pro nás byl radost. Nejde nám o to pokořovat rekordy, ale strávit spolu příjemný čas. 

Jak byste popsali atmosféru u vás a v čem je vaše jedinečnost?

Myslím, že naše výhoda je super zázemí Vily 63 a možnost si dát po běhu kafíčko a pišingr. O tom to vlastně celý je, no ne? 

Co vás nejvíc překvapilo nebo naučilo při budování komunity?

Fungujeme opravdu krátce, proto asi teď nejde říct, že by nás něco vyloženě překvapilo nebo zaskočilo. Jsem ale moc vděčná za to, kolik lidí se k nám postupně přidává. Je to radost. 

Jaký má vaše komunita dopad na lidi, kteří se jí účastní? A kam ji chcete dál posouvat?

Rádi bychom do budoucna zařadili společné vyjížďky na kole a obecně naše aktivity zpravidelnily. Těším se, kam se to celý posune.

📍 IG: pisingrclub

Z odpovědí respondentstva si odnáším hned několik uvědomění, nejvíc ve mně ale rezonuje to, že komunita se může zrodit kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. Dine Dine Baby ukazuje, co může vzniknout z prosté touhy sejít se, vařit a sdílet radost. Na jejich přístupu miluju to, že vědomě jdou cestou jednoduchosti. Právě po upřímnosti a autentičnosti jsme, myslím, dnes hladoví nejvíc.

U Julie obdivuju její schopnost odpojit ego — cítím, že jejím čistým záměrem zůstává vytvoření bezpečného prostoru pro dialog. A to je v dnešní době extrémně důležité. Ukazuje tím, o co by v komunitách opravdu mělo jít — a co do nich naopak nepatří.

Pišingr je pro mě pohlazením na duši. Spojuje všední radosti, které se při sdílení násobí. A i když to může působit nenápadně, možná právě tohle potřebujeme ze všeho nejvíc.