„Když pan zástupce viděl, že nejsem úplně blbej, nemám čtyřky, tak ho to překvapilo.“ Jakým předsudkům čelí děti z dětských domovů?

Do kin míří 26. září český film Amerikánka režiséra Viktora Tauše, který je inspirovaný skutečným příběhem ženy, která své dětství strávila v ústavní péči. Spolu s filmem vznikl i výzkum, který hledal faktory, jež mladým dospělým pocházejícím z dětských domovů pomáhají úspěšně zvládnout začlenění do společnosti.

Výsledky výzkumu jsou na základě 14 anonymizovaných hloubkových rozhovorů s dětmi (10 - 24 let) podílejícími se na tvorbě filmu Amerikánka, dvěmi dětmi, kteří se natáčení nezúčastnily a dalších rozhovorů s mladými dospělými, kteří vedou běžný život po opuštění dětského domova, a čtyřmi dospělými, kteří jsou takzvanými patrony dětí.

Děti z dětských domovů čelí stereotypizaci společností

I přesto, že jsou děti z dětských domovů v mnoha ohledech stejné jako děti z běžných rodin, přistupuje se k nim odlišně. Stereotypizace vede k vytváření a udržování předsudků, přehnané lítosti a dojímání se nad osudy dětí a v neposlední řadě také k senzacechtivosti a bulvarizaci. Z dětí se dělá atrakce a (často i z dobrých úmyslů) se jim dávají různé nálepky jako nevychovanci, zloději, darebáci nebo cikáni.

Vytváření předsudků často vede u dětí k takzvané internalizaci - tedy přijetí těchto předsudků a následnému přizpůsobení svého chování právě podle nich. Děti mívají v reakci na to i kvůli ztrátě důvěry tendenci vědomě i nevědomě ohýbat realitu podle toho, co se od nich očekává nebo své okolí provokovat a vymezovat se vůči němu používáním vulgárního jazyka nebo extravagantním zjevem.

Takový přístup slouží nejen jako zbraň (upozornit na sebe, nebýt neviditelný, působit drsně), ale současně i jako obranný štít(„shodit“ se sám ještě dřív, než „shodí“ někdo mě ), tvrdí výzkum.

Kvůli životním zkušenostem mívají děti pošramocenou důvěru v ostatní a nemívají přirozeně vytvořené vztahy k autoritám.

Dospívající děti z dětských domovů mají podobné potřeby, problémy i sny jako děti z běžných rodin

Potřebují se cítit přijímaně, někam zapadat bez nutnosti vysvětlování a obhajovaní sebe sama, mít vztah k některým příbuzným (ať už se jedná o rodiče nebo sourozence), být respektovaní a uznávaní okolím a chtějí rovnocenné a dobré vztahy, které budou schopni udržovat a překonávat v nich neshody.

Všichni dospívající bez rozdílu na prostředí, ve kterém vyrostli, hledají sebe a vlastní identitu.

Naplňování těchto potřeb není ve zdech dětských domovů vždy možné

Dětem často chybí někdo, kdo by je měl bezpodmínečně rád a přijme je takové, jaké jsou. Dětské domovy často trpí nedostatkem personálu, který navíc s dětmi jedná z pozice autority, může tedy chybět tak potřebný rovnocenný přístup. Mezi dětmi vznikají specifické vztahy, které se nemusejí podobat těm, které obvykle navazují lidé „tam venku“. Dětem také můžou chybět vlastní zážitky a věci, na které se mohou těšit.

„Dětem pomáhá, když mají někoho blízkého mimo zařízení, komu mohou důvěřovat a na koho se mohou kdykoli obrátit,“ vysvětluje výzkumnice Eliška Nováková ze Simply5. „Velmi důležité také je, aby se děti osamostatňovaly postupně a s podporou nějakého dospělého mentora. Posledním faktorem je pak rozložení cílů do menších, zvládnutelných kroků, které mohou s někým konzultovat,“ dodává Nováková.

Vstup do dospělosti je pro dospívající děti často ztížen i tím, že dětské domovy nemají startovací byty, ve kterých by mladí dospělí svůj život mimo zdi dětských domovů mohli začít. „Děti z dětského domova mají na začlenění do dospěláckého života jen jeden pokus, pokud selžou, má to pro jejich další život často dramatické následky,“ komentuje závěry výzkumu ředitelka Nadace Sirius Dana Lipová.

Pomoct by dospívajícím dětem mohli patroni a patronky

Patroni a patronky (nebo také hostitelé či průvodci) jsou dospělí lidé, dobrovolníci, kteří se po předchozí přípravě stávají jakýmisi průvodci dětí. Není to nahrazení rodiny a nejde ani o pěstounskou péči. Během procesu osamostatňování je ale pro děti klíčová postava chápajícího dospělého mentora/průvodce.

Úkolem patronů a patronek je úkazat dětem day-to-day agendu, kterou lidé v dospělosti řeší, ať už se jedná o nakupování, zařizování různých věcí nebo navazování mezilidských vztahů. Patroni berou děti jako individuality a vztah mezi nimi je respektující a rovnocenný. Umí dětem předat běžné vzorce chování a děti jim mohou důvěřovat a obracet se na ně, když si neví s něčím rady.

V čem děti z dětských domovů vynikají?

Kvůli, nebo možná díky trnité cestě mívají děti z dětských domovů vlastnosti, kterými nad ostatními mohou vynikat. Když se jim naskytne zajímavá příležitost, neváhají a jdou do ní po hlavě. Mají pocit, že nemají co ztratit, jen získat. Pokud něco opravdu chtějí, nedělají si zbytečné obavy a jdou to zkusit. Často jsou také velmi empatické, vidí a chápou problémy druhých a nesoudí. Různé situace je jen tak nerozhází.

I proto mohou být děti z dětských domovů často inspirací pro své okolí a obohacením pro patrony a patronky.

Jak může dětem z dětských domovů pomoci stát?

Urychlit transformaci dětských domovů do samostatných bytových jednotek a zajistit tak inkluzi dětí do běžného života.
Navýšit počty personálu tak, aby měl*a jeden*jedna vychovatel*ka více prostoru věnovat se dětem individuálně.
Poskytnout supervize a vzdělávání vychovatelům a vychovatelkám.
Zajistit práci s rodinou dítěte i poté, co bylo umístěno do ústavní péče.
Podpořit legislativně patronství a hostitelské péče.

Článek vznikl ve spolupráci s filmovým projektem Amerikánka.