Přihlášení se k heyfomo
Joan Didion, spisovatelka duše, jejíž slova otevírají tu naši
Prosinec se nese ve vzpomínkovém duchu na Joan Didion, která se jeho začátkem narodila a vloni den před Štědrým dnem zemřela. Kdo byla spisovatelka kultury, která pro mnohé představovala klidný přístav v chaotické společnosti?
Psát znamená žít. Každý z nás se v určitém období našich životů k psaní uchyluje, protože v jeho samé podstatě se jedině skrze něj dostáváme k sobě samým. K té části nás samých, kterou ztrácíme ve stínu každodenních životů a podnětů, jež nás bezprostředně ovlivňují. Psát znamená prožívat sebe sama, proti sobě se také stavět. Proti myšlenkám i strachům, jejichž dveře se jinak neodvažujeme otevřít.
Joan Didion, americká spisovatelka života, kultury i politiky, jednou řekla: „I write entirely to find out what I'm thinking, what I'm looking at, what I see and what it means. What I want and what I fear“. Vyjádřila tak syrovou podstatu subjektivního psaní a žurnalistiky, jejíž přední tváří se v průběhu svého života stala. Dala tak do slov pocit, který každý z nás zažívá, když se k psaní odhodlá. Protože i to celý proces vyžaduje, odvahu podívat se na vlastní život z výšek, a to i přes riziko, že se nám zjeví věci nechtěné.
Spisovatelka, scenáristka a novinářka Joan Didion se narodila v roce 1934 v kalifornském Sacramentu. Spolu se svými rodiči se během prvních několika let svého života velmi často stěhovala, její otec totiž za druhé světové války sloužil v armádním leteckém sboru. Nestálost vedla k tomu, že se Joan občas v novém prostředí cítila jako do něj nepatřící jedinec, což byl jeden z podnětů k jejímu prvnímu psaní. V průběhu svého života často adresu svého doma měnila, nakonec se ale vždy vrátila do rodné Kalifornie, jejíž drsnost, krása i pozlacený příslib lákaly nestálé rezidenty. Právě tenhle americký stát se svou specifickou energií dal Joan jedinečný náboj, který v průběhu své kariéry zakomponovala do svého psaní.
To live without self-respect is to lie awake some night, beyond the reach of warm milk, phenobarbital, and the sleeping hand on the coverlet, counting up the sins of commission and omission, the trusts betrayed, the promises subtly broken, the gifts irrevocably wasted through sloth or cowardice or carelessness. However long we postpone it, we eventually lie down alone in that notoriously uncomfortable bed, the one we make ourselves. Whether or not we sleep in it depends, of course, on whether or not we respect ourselves.
Jedním z prvních angažmá, kterými Joan prošla, bylo to v americkém magazínu Vogue, pro nějž sepsala v roce 1961 ikonickou esej na téma self-respect. V dalších letech se věnovala politickým a kulturním reportážím v The New York Review of Books nebo National Review. Joan měla jedinečný styl psaní na pomezí reportáže a literatury faktu, její práce tak byla vždy zahalena do subjektivního pláště. Sama byla totiž přesvědčena, že každý spisovatel nutně nabízí čtenáři takový pohled na věc, který je ovlivněn jeho vlastním vnímáním problematiky, a že snaha vytvořit objektivní dílo je naprosto zbytečná.
Využívala proto svůj talent pro pozorování a zároveň svou empatii i pesimismus, skrze které byla schopna hodnotit americkou kulturu jedinečným způsobem. Ve své práci se zaměřovala nejen na poválečnou společnost, ale také na hippies, kteří vzdorovali zažitým pořádkům a dávali nejen americkému myšlení nový rozměr. Joan vycházela vždy z přítomných okamžiků, podle jejích vlastních slov ani jinak reportáže dělat nešlo. Jedině skrze lidské příběhy se může člověk dostat k jádru společenských otázek. Joan měla talent na hledání těch správných lidí. Těch, kteří dokáží nabídnout komplexní náhled za oponu dané problematiky.
Co ale přineslo nejkomplexnější vhled do jejího i lidského nitra, byly romány. Ten první s názvem Run, River z roku 1963 byl jakousi předzvěstí její pozdější tvorby. Zahrnoval násilí, hrůzu i znechucující pocit, že se svět vymyká kontrole. V roce 1964 se Joan vdala za Johna Gregoryho Dunnea, novináře z časopisu Time, a společně se přestěhovali do Kalifornie, kde spolu začali psát scénáře. Zároveň si adoptovali dceru Quintanu Roo. Joan i John většinu děl vytvářeli společně, jeden z nich vždy scénář napsal a druhý ho později upravil podle svých preferencí. Jejich tvorba se spojila dohromady a manželé díky tomu dali vzniknout jedinečným textům.
John nicméně v roce 2003 zemřel na infarkt a o dva roky později přišla Joan i o dceru Quintanu, která utrpěla zánět slinivky břišní a septický šok. Ve stínu těchto událostí napsala Joan knihu The Year of Magical Thinking, ve které se obrací především sama k sobě, ke svým myšlenkám a ke svému smutku. Kniha se dočkala několika divadelních adaptací na Broadwayi, navíc získala National Book Award.
V roce 2017 byl uveden dokumentární film, který život Joan Didion mapuje a jehož režie se ujal její synovec Dominick Dunne. Nese název Joan Didion: The Center Will Not Hold a ke zhlédnutí je i na Netflixu. Jedná se o syrové zachycení nejen duše Joan, ale také duše její tvorby, která přetrvává a je aktuální i v dnešní době, a to i přesto, že ona sama 23. prosince 2021 zemřela.
Hlas Joan Didion zůstává stále stejně slyšitelný. Ač tvrdá a cynická, vždy citlivě realitu vnímající spisovatelka dala svým textům ráz, který otevírá čtenářovo nitro a nutí ho přistupovat k sobě samému upřímněji. Její reflexe společnosti byla vždy jedinečná, nabízela alternativní pohled na svět, díky kterému se jí podařilo vymanit ze svazující spisovatelské reality své doby. Joan Didion byla spisovatelkou duše, jejíž slova nadále dávají volnost těm našim.
Zdroje: The New York Times, joandidion.org, Vogue, The Guardian, The Atlantic