Kanye je zpátky a vydal… Well, Kanye album

Vztah k interpretovi: Složitý, ale obdivný. Kanye je jedním z největších géniů své generace a obrovský vizionář. Definice žijící legendy. O to víc jsem však k jeho tvorbě kritický.

Oblíbené starší album: Yeezus, duh. Underrated.

Žánry: Experimental hip-hop, gospel

FAVs: Donda Chant, Off The Grid, Praise God, Believe What I Say, Moon, Heaven And Hell, Jail pt. 2

NAHs: Remote Control, 24, God Breathed, Jesus Lord

(Pozn. autora: Recenze se týká první verze alba s tím, že přihlíží k té druhé, upravené. Nově vydanou deluxe verzi nebere v potaz.)

Existuje jen málo lidí, kteří by Ye-ho neznali, a troufám si říct, že žádní, co by na něj neměli nějaký názor. Kanye West – génius, blázen, bipolární kámoš Donalda Trumpa a jeho neúspěšný protikandidát v jedné osobě. Manžel Kim Kardashian, autor nejbizarnějších tweetů všech dob, vizionář, ikona… you name it.

„Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda, Donda.“

To není úplně random text na vyplnění bezpředmětné recenze, tak zní poměrně dlouhé a na první poslech jistě bizarní intro desky, která se jmenuje – surprise, surprise – Donda.

Jeho zvláštnost a relativní absurdita se transformuje ve zdroj wow efektu ve chvíli, kdy se dozvíte, že jde o hudební reprodukci srdečního pulzu Kanyeho matky těsně před tím, než v roce 2007 zemřela, což v Ye zanechalo nehojitelné rány.

Ostatně proto se po Dondě West také celé album jmenuje. A její syn se na něm – mimo jiné – vyrovnává s její ztrátou. Nutno však říct, že Donda zdaleka není pouze jakýmsi truchlícím opusem, jak by mohl značit například její titulní (a mimochodem skvělý) track, v němž Kanye sampluje matčin hlas – Donda je totiž tak nějak vším.

Marketingově nejvýraznějším releasem roku. Bizárem, vizitkou Kanyeho nezodpovědnosti, naprostým bordelem, produktem nezřízeného egomaniaka i jedním z nejzásadnějších hip-hopových počinů roku. Je to zkrátka typický Ye se vším všudy – tedy až na to, že je na rozdíl od zbytku jeho diskografie mnohem více popově laděná.

Zároveň má také velkou výhodu v tom, že je prvním dlouhohrajícím projektem po průšvihu JESUS IS KING, který tak nějak sám o sobě musel drasticky snížit nároky každého, kdo měl to „štěstí“ Kanyeho v tak žalostné formě slyšet. A v tomto ohledu je Donda obrovskou úlevou. Měli bychom si však zvyknout na to, že je z Kanyeho praktikující křesťan trpící vášní k obracení svých posluchačů na víru hudbou (o což se ho nikdo neprosil, ale tak co už, buďme za něj i tak rádi).

Celé to ale vede k až nepříjemně trapným momentům jako Ye-ho bar na konci jinak povedeného, geniální sloku od Fivia Foreigna obsahujícího apokalyptického Off The Grid, kde nazývá boha svým „bestie“. Prosím, ne. Ew.

Kanyeho náboženská oddanost má na svědomí i podstatnou část z těch největších přešlapů, které Donda čítá. Například Jesus Lord – bezmála devítiminutový track, na němž je krom Kanyeho zdánlivě nekonečných bars nesnesitelný hlavně onen absurdně primitivní refrén s prvoplánově obaleným vokálem ve slově „Jesus“, sloužícím pravděpodobně pro pocit boží přítomnosti nebo nevím. Důležité je, že takový mess, jakým bylo rapperovo předchozí album, se tentokrát nekoná. Praise Yeezus for that.

Nemyslete si ale, že Donda není tak trochu chaos – je. Jen ne tak šílený. Jedním z jejích největších mínusů však zůstává, že je podivně seskládaná, občas neví, co chce říct a jak to udělat, a jindy zase říká nesmysly. Ale after all, that’s just Kanye being Kanye, nebo ne?

Jak by se u Westa dalo čekat, Donda je projektem, který nestrádá na ambicích. A těch tentokrát mistr vydal při dlouhém, osmnáctiměsíčním procesu opravdu hodně (u něj si raději netroufám říct, že všechny). Abych pravdu řekl, byl toho tentokrát spíše nadbytek. Donda má totiž během své šílené, více než dvouhodinové stopáže, často tendenci se utápět ve své vlastní bombastičnosti, a to zvláště v únavné a překombinované třetí čtvrtině. Důsledkem je bohužel to, že na albu nemá šanci dostatečně rezonovat mnoho dobrých nápadů a myšlenek, kterých Donda zcela určitě obsahuje nemalé množství.

Mimořádně zábavná a paradoxní je pak skutečnost, že se na tak grandiózním albu najdou i místa, jež tuto vlastnost ani v nejmenším nesdílí, překvapivě je to pro ně povětšinou spíše ku škodě. Příklady budiž Remote Control a (v menším měřítku) i 24, jejichž melodie jsou tak líně napsané a primitivní, že z nich dokáže doslova rozbolet hlava. A to je sice úkaz v hip-hopu (stejně jako ve všech žánrech, jen okatěji) vídaný, v případě Westa hluboko pod jeho uměleckou úrovní.

Naštěstí má album na tomto poli i svého silného hráče, kterým je zcela bez pochyb Jail, respektive jeho druhá verze. Ta je za mě jedním z nejlepších Kanyeho songů vůbec, a vytváří tak silný highlight aktuální studiovky. Jeho naprosto minimální podklad založený na třech vzestupných kytarových akordech se obešel úplně bez kopáků a basy, což z něj dělá – přinejmenším na poli hip-hopu a jemu příbuzných žánrů – poměrně unikát. Jail, jehož původní verze geniálně přechází z intra Donda Chant a obsahuje sloku od Jay-Z, má v této části desky také svou druhou, manickou verzi, spíchnutou tak moc na poslední chvíli, že se v čase prvního releasu ani neobjevila na Spotify.

Kanye na ni přizval dvě persony-non-grata hudebního světa – Marilyna Mansona a rappera DaBaby. Ten se v poslední době stal nenáviděným kvůli svým homofobním výrokům a Manson… Ten byl nenáviděný vždycky a za všechno. Když se provalilo, že zrovna tyhle dva odpadlíky bude možné na Dondě slyšet, snesla se na Westa vlna kritiky, která však posloužila už jen jako poslední kus skládačky brilantního marketingu před vydáním desky.

Hudba je hudba, osobní život umělců do ní, dle mého, nepatří, dokud o něm nechtějí sami psát. Mnoho hudebních géniů bylo v civilu naprosto lidsky nepoužitelných, což z nich však nedělá o nic menší umělce. Takový byl vždy můj pohled na věc, a proto jsem se kritiky Jail pt. 2 neúčastnil, naopak jsem se na track těšil snad nejvíce z celé desky. A měl jsem proč, je totiž perfektní! Mansonovy vokály dodávají první sloce a refrénu to, co jim původně chybělo, a DaBaby? Ten ve své pasáži nechal úplně vše, co mohl. Tři nepřátelé veřejnosti se sešli ve studiu a nahráli nejlepší track celého projektu. A za tím si stojím. Další ze silných skladeb je hip-housová Believe What I Say, jedna z písní, již jsme mohli slyšet už dávno v rámci velkého úniku Kanyeho nevydaných nahrávek.

Ta je signifikantní hned dvěma věcmi – stojí na z celé desky nejvýraznějším samplu (Doo Whop, největší sólový hit neo-soulové ikony a bývalé členky Fugees, Lauryn Hill), která se tak zároveň nepřímo postarala o pravděpodobně nejvýznamnější ženskou prezenci mezi všemi 27 tracky. Z nich je Believe What I Say vesměs jediný hned na poslech pozitivně laděný, z čehož nutně plyne jeho velmi nevděčná role – vyčnívá, a to hodně. I přes to, že je to skvělý track, tak vlastně nemá na albu co dělat a mnohem lépe by byl býval fungoval jako singl. Jednu úlohu však plní perfektně – je ideálním příkladem toho, jaký mess Donda je – určitě není špatná, ale není ani bůhvíjak geniální.

Takže, je to decentní Kanyeho projekt? Rozhodně. Je jedním z nejlepších? No vůbec. Stála za celý ten nekonečný cirkus, který jejímu vydání předcházel? To posuďte sami. Já se ale bojím, že se Donda spíše než do učebnic hudby zapíše do těch o marketingu.

Hodnocení: 57 %