Jsme uvěznění v populistické hlavě 22? A může nás z ní vysvobodit liberální populismus?

Většina obyvatelstva Evropy tvrdí, že se tu žije čím dál dráž a čím dál hůř. A i když statistiky tvrdí opak, málokdo má pocit, že by se mu život zlepšoval v kontextu životní úrovně.

Za posledních víc než dvacet let se kontinentem prohnala finanční krize, pandemie, válka a energetická krize. Mezitím je ekonomický růst pomalý, reálné mzdy stagnují a pocit jistoty se vytrácí. Každá z těchto krizí zanechala stopu v ekonomice, ve státních rozpočtech, ale hlavně v důvěře občanů a občanek v tom, jestli je demokratická cesta ještě řešením.

Ztráta důvěry v systém se překlápí do frustrace a ta se překlápí do politiky. Vlády po celé Evropě čelí dvěma tlakům zároveň: rostoucím deficitům a rostoucí nespokojenosti voličstva. Není snadné vyhovět oběma.

Ano, bude líp! Ale z čeho to zaplatíme?

Z této situace těží populistické strany. Nabízejí jednoduchá a rychlá řešení. V kampaních často mluví o elitách, které nerozumějí obyčejným lidem, a o systému, který je třeba vrátit zpátky do rukou běžných lidí. Odmítají škrty, varují před „bruselským diktátem“ a přesvědčují voliče a voličky, že je možné zvýšit životní úroveň bez nepříjemných rozhodnutí.

Když populisté získají moc, jejich politika často vede k dalšímu zvyšování výdajů a zadlužení. Vlády utrácejí víc, než si mohou dovolit, a jejich schopnost splácet dluhy se zhoršuje. Rostou úroky, zvyšují se náklady na financování a tlak na veřejné rozpočty se dál stupňuje. A tím se kruh uzavírá, větší deficity, větší rizika, větší vztek.

Ptala jsem se proto ekonomky Soňy Muzikářové, jestli má Evropa opravdu problém, ze kterého se nedá vystoupit. Jestli jsme se dostali do neřešitelného kruhu mezi politikou a ekonomikou, kde každý krok k odpovědnosti znamená ztrátu voličstva a každý ústupek voličstvu znamená ztrátu důvěry trhů.

„Není to neřešitelný kruh,“ odpověděla mi. „I když velmi dobře vystihuje zpětnou vazbu, která vzniká mezi politikou a ekonomikou. Každou takovou vazbu je ale těžké přerušit.“

Podle Muzikářové leží řešení v rukou politiků a političek ze středu politického spektra, středopravých, středolevých, zkrátka těch neextrémních. Právě tito politici*čky často obviňují populisty z manipulace s informacemi a nefér kampaní, což většinou bývá pravda. Méně už si ale uvědomují a často i ignorují, co jim voličstvo vzkazuje, když dává hlas právě populistům.

Muzikářová říká, že voliči a voličky tím centristickým politikům a političkám vysílají několik jasných signálů. Především to, na čem jim skutečně záleží. Na životní úrovni a na faktorech, které ji ovlivňují: inflaci, rostoucích životních nákladech, sociálních dávkách, důchodech nebo dostupnosti základních služeb. Zároveň tím dávají najevo, co pro ně ztratilo význam nebo ho nikdy nemělo.

Otázkou ale zůstává, jestli se vůbec dá ekonomická odpovědnost v dnešní době ještě voličstvu vysvětlit. A pokud ano, jak?

Podle Soňy Muzikářové to možné je, ale pouze za předpokladu, že se centrističtí politici*čky přestanou bát mluvit o skutečných problémech lidí. „Dokud nezačnou cíleně řešit problémy běžného voliče, běžný volič jim hlas nedá,“ říká. „Populisté to naopak dělají skvěle, pracují s emocemi, většinou podněcováním pocitu křivdy a hněvu vůči status quo.“

Muzikářová dodává, že populisté se dnes navíc propojují napříč zeměmi a sdílejí zkušenosti, zatímco středoví politici*čky opakují stejné chyby a postupně padají jako domino. Jako příklad zmiňuje Maďarsko, kde se před volbami objevila nová opoziční vlna kolem Pétera Magyara. Ten se vyhýbá rozdělujícím tématům a místo toho otevírá otázky, které se přímo dotýkají každodenního života lidí. Jeho kampaň stojí na jazyku běžného člověka, ale přitom zůstává opatrná, pokud jde o konfliktní a polarizující témata.

Když už populismus, tak proč ne ten, který mluví o naději místo toho, aby vyvolával strach

Když jsem se ve středu ráno probudila a zjistila, že vyhrál Zohran Mamdani a stal se novým starostou New Yorku, byla to pro mě po strašně dlouhé době první velká dobrá zpráva, co se týkala toho, co se děje ve světě. Upřímně, už dlouho jsem z žádného politického kandidáta nebyla takhle nadšená.

Kouzlo Mamdaniho je v tom, že dělal extrémně kontaktní kampaň. Mluvil s lidmi, jejichž starosti a problémy jsou často úplně mimo pozornost politiků a političek. Zajímal se o to, co je trápí, a jedním z hlavních témat, stejně jako skoro všude, byla ekonomická úzkost. Právě na tom postavil celou svou kampaň. A co je podle mě důležité, oproti politikům typu Cuoma je Mamdani prostě „jeden z nás“. Also i think that he is cute and funny.

A možná to zní trochu naivně, ale když už populismus, tak proč ne ten, který mluví o naději místo o strachu? A to je asi můj osobní a spíš i morální a politický pohled. Protože jestli si máme vybírat, tak proč ne radši ten populismus, který slibuje dostupné bydlení, zdravotní péči pro všechny nebo důstojné podmínky k životu, než ten, který ukazuje prstem na menšiny a nejzranitelnější části společnosti a dělá z nich viníky něčeho, co nikdy nebyla jejich vina.

Jak se zpívá v písničce od Alicie Keys If I could make it here, I could make it anywhere. A to, že to Zohran Mamdani dokázal právě v New Yorku, je pro mě možná i osobní signál, že ještě všechno není ztracené.

V Nizozemsku teď volby dopadly dobře. V Británii roste popularita Zacka Polanského z Green Party. Něco se děje. Odmítám být negativní. Sklenice je poloplná. Nebo dobře, kecám, je poloprázdná. Ale pojďme s tím sakra něco udělat, aby byla poloplná. Protože není všem dnům konec a naděje, ta umírá jako poslední.