Jen samé reference. Nestává se tím z kultury šedý, nudný millennial house?

Za posledních pět let se vystřídal a zrecykloval nespočet módních trendů, od Y2K přes mob wives až po návrat indie sleaze a 2014 Tumblr. Nejde ale jen o módu, kde se návratový proces výrazně zkrátil. Dřív tenhle cyklus trval kolem dvaceti let. Teď recyklujeme něco, co bylo teprve před deseti lety, což není ani pořádná minulost, a už to repackagujeme jako nostalgii.

Utváření kultury a vznik nových věcí samozřejmě vždy staví na tom, co tu už bylo, ale není tahle konstantní recyklace už trochu moc? A když převažuje nad novými nápady, nevyždímává tím kultura samu sebe?

Sázka na neoriginální jistotu

Když se podíváme na top 10 nejúspěšnějších filmů roku 2025, nenajdeme mezi nimi zrovna mnoho originálních námětů. Velkou část tvoří prequely, sequely a my personal favorite: live action verze.

Studia v poslední době bohužel nesází na nejlepší nápady, i když by mohla, ale sází na ty nejbezpečnější. A ano, i já si v létě zajdu do kina na Toy Story 5, stejně jako spousta dalších lidí, které tam táhne nostalgie a možnost vzít své děti na film, který sami viděli poprvé před třiceti lety. Tenhle pocit ale studia nemilují proto, že by s námi chtěla nostalgicky vzpomínat na staré dobré časy, ale proto, že jde o čistý risk management a je prostě menší šance, že film flopne, než když jde o originální námět.

Podobná situace se odehrává i v hudbě. Samplování je přirozenou součástí tvůrčího procesu. Na jednu stranu ukazuje, jak silné a nadčasové některé hity jsou, zároveň ale sází na pocit nostalgie a na něco, co už jednou prorazilo stratosféru úspěchu. Současně to vyvolává oprávněný pocit, že dnešním hitům často chybí originální nápady. Příkladem si vezmi poslední album Taylor Swift. Těch samplů tam bylo moc a působily jako pěst na oko.

Kultura je poháněna algoritmy

Všechno je poháněno algoritmy. Algoritmy ale do popředí většinou nepošlou něco riskantnějšího, protože je větší šance, že by to floplo. Na to navazují creators, kteří na tenhle vlak naskočí, protože když už nějaká formule fungovala, tak proč to také nezkusit, že? Nedělají to nutně z neoriginality, ale proto, že to je jejich práce and it’s a jungle out there a i oni nějak musejí přežít. Čím víc se ale všichni adaptují, tím více vyvolává pocit, že je všechno stejné.

Má kultura prostor dorůst?

Subkultury byly po dlouhou dobu laboratořemi nápadů. Vznikaly mezi lidmi, kteří se nechtěli nebo nedokázali vidět v tom, co bylo mainstream. Tyhle kultury mají vlastní styl, jazyk či hodnoty. Bohužel dnes nemají čas dorůst do toho, co by mohly být. Jakmile se něco stane alespoň trošilinku populární, okamžitě se to objeví na tvojí For You Page. A ve chvíli, kdy se to tam dostane, je daná subkultura po smrti.

Nejsme tím problémem i trochu my?

Všechno dnes stojí na penězích. Všichni musí jíst, jak ten nejskromnější umělec*kyně, tak CEO filmového studia. V poslední době je ale tlak na profit větší než kdy dřív. Umělci*kyně nemají prostor udělat jediný krok vedle, nemůžou si dovolit selhání, které je přitom normální součástí života i toho kreativního.

Nevytváříme tenhle tlak kromě pánů v oblecích i my sami? Tím, že jim nedáváme prostor aniž je okamžitě snědli zaživa?

A i když nám někdo naservíruje něco originálního, jsme to vůbec ještě schopni zkonzumovat? Máme short attention span, jsme overstimulated a pokud něco nedoručí během chvilky, jsme over it.

Jenže některé věci potřebují čas, aby do své velikosti dorostly. A my už mezitím možná budeme o deset videí dál. Nestává se z kultury tímhle způsobem šedý, nudný millennial house? A nestane se to pak i z nás? Když jsou nám pořád dokola předkládány ty samé familiérní náměty? Co v nás má probudit něco, co už dávno známe?