Je být offline nový status symbol?

V prohlížeči mám otevřeno pět záložek, pracuju na třech projektech najednou, dochází mi kapacity a ta duševní přetekla už dávno. Ale měla bych ještě něco večer vypostovat, ať nezanedbám svůj osobní brand.

Kde jsou ty časy, kdy jsme se uměli nudit a online prezentace nás nedefinovala?

Průměrně trávíme na obrazovkách 6 hodin a 40 minut denně. Ročně je to přes 100 dní v kuse. A 45 % mladých zažívá separační úzkost, když ztratí signál. Dá se tedy říct, že se ke svým telefonům chováme jako závislí. Mnozí z nás se už chtějí z tohohle začarovaného kruhu vymanit nadobro, a tak dochází k tiché změně: ne každý chce být vidět a roste fascinace tím, co je mimo obrazovky. Stále jsme a budeme na internetu, jen redefinujeme, jakým způsobem.

Bude nová digitální éra víc osobní?

Lidé se čím dál častěji přesouvají z viditelných platforem do uzavřených, komornějších digitálních prostor. Skupinové chaty, newslettery, osobní e-maily, Discord nebo tištěné ziny. To všechno jsou nové způsoby, jak zůstat v kontaktu – ale po svém.

Proč to funguje?

Větší míra kontroly: víš, komu píšeš a kdo je na druhé straně.
Není to pro všechny, jen pro ty, kteří chtějí být součástí nebo kterým to dovolíš.
Budujeme hlubší vztahy.

Newslettery jsou nová forma digitální intimity a já sama je moc ráda čtu. Discord zas připomíná komunitní kluby a group chaty jsou pro některé hlavní „sociální síť“.

Být offline, nebo jen omezeně online, se stává symbolem toho, že si můžeš dovolit nebýt přítomný*á veřejně.

Prázdný profil a soukromý účet dnes působí jako ekvivalent tichého luxusu. Jako něco, co signalizuje, že nejsi závislý*á na pozornosti. Že máš lepší věci na práci, než sbírat engagement. Tahle změna ve způsobu sdílení souvisí i se změnou v tom, jak spolu mluvíme.

Gen Z vyrostla v kultuře ironie, nadsázky a meta-humoru. Hlavně ať jsme všichni vtipní, ideálně parodie na sebe samé. Zranitelnost je riskantní, a proto hodně emocí přichází s odstupem nebo humorem. V podobě memes. Vlastně tím říkáme: „neber to (mě) tak vážně“.

Nicméně tohle rozhodně není rant proti memes. Jen cítím určitou vyčerpanost neustálou ironií, která ve výsledku hlavně pracuje pro cynismus, který je prorostlý touto generací. K tomu se vyjádřila i americká hudebnice Ethel Cain v říjnu 2024. Na Tumblr sdílela svou kritiku, jak meme kultura krmí anti-intelektualismus a jak ji tahle epidemie ironie frustruje jako umělkyni.

Nechci být vidět, protože je mi tak líp

„If I didn’t post it, did it even happen?“ říkali mileniálové. Gen Z se ale víc a víc přiklání k tomu, že naprosto stačí, že to prožiju v realitě. Sdílení totiž ztratilo svou lehkost. Za vším je dobře promyšlená strategie a každý si přesně rozmyslí, co a kdy sdílet. A tak potichu víc a víc profilů utichá, nebo se omezuje jen na pár vybraných highlights.

Dnes být offline naštěstí neznamená být mimo. Znamená to mít možnost říct ne. Ne algoritmu, ne přepínání mezi aplikacemi, ne neustálému vystavování se cizím názorům. Je to krok zpátky k sobě, vztahům a přirozenějšímu tempu života.

Taky to často znamená, že máš privilegium volby.

V digitálním světě, kde každý post může být vnímán jako investice do osobní značky, je neúčast vnímaná jako statement. Status symbol. Říkám tím, že si to zkrátka můžu dovolit a mám jiné priority. Nežiju jen z pozornosti ostatních.

Nechci tím ale říct, abychom se stáhli z internetu a nevyjadřovali se. Mlčet může být v dnešním světě nebezpečné, a o tom tenhle článek není. Spíš jde o vybídnutí k vědomému rozhodnutí, jak nakládat se svým životem.