Jaký dopad má na planetu jídlo, které jíme?

Jednou z nejzásadnějších a nejtěžších otázek dnešní doby je nasycení lidí. Produkce potravin však představuje pro náš svět obrovskou ekologickou zátěž, která není rovnoměrně rozložena mezi mořské, sladkovodní a suchozemské systémy. Nedávná studie provedená výzkumníky z Národního centra pro ekologické analýzy a syntézy zkoumala dopady podnikání v oblasti výroby potravin na životní prostředí a odhalila celosvětovou stopu výroby potravin, píše The Washington Post.

Studie se zabývala emisemi skleníkových plynů, spotřebou sladké vody, narušením biotopů a znečištěním živinami, které vygenerovalo 99 % veškeré nahlášené vodní a suchozemské produkce v roce 2017, píše studie. Podle zjištění pouze pět zemí vytváří více než polovinu kumulativní stopy potravin na souši. Na druhou stranu vodní systémy poskytují pouze 1,1 % potravin a zároveň se podílejí 9,9 % na světových emisích.

Studie zjistila, že faktory, které vytvářejí tyto otisky, se výrazně liší podle kultury kuchyně a země. Tyto rozdíly slouží jako základ pro iniciativy zaměřené na přesun spotřeby směrem k potravinám s nižšími dopady, ale nakonec i pro restrukturalizaci celého systému, která je nutná pro udržitelné stravování lidí.

Naše volba potravin může mít obrovský dopad na životní prostředí, protože ovlivňuje nejen klima, ale také vodní a přírodní ekosystémy po celém světě. Rozhodování o tom, co jíst, abychom snížili svůj vliv na životní prostředí, se však může zdát skličující. Měli bychom jíst doma? Měli bychom se vzdát masa? Měli bychom si vybírat produkty z ekologického zemědělství, volného chovu a etického zemědělství?

Bohužel bez ohledu na to, jak ekologicky dobře zní, má každá z těchto možností svoje důsledky pro životní prostředí. Například chov skotu je natolik náročný na zdroje, že jeho vliv na emise skleníkových plynů je mnohem větší než ten produkce obilí nebo zeleniny. Červené maso, jako je hovězí a jehněčí, se podílí na změně klimatu také tím, že uvolňuje velké množství metanu, skleníkového plynu, který se v atmosféře vyskytuje relativně krátce, ale zadržuje více tepla než oxid uhličitý.

Vlečné sítě pro lov při dně oceánů uvolňují uhlík obsažený v sedimentech, čímž významně navyšují emise skleníkových plynů. Zemědělství je navíc hlavní příčinou i obětí globálního nedostatku vody, protože k produkci potravin potřebuje velké množství vody. Rýže je žíznivá plodina, přesto potřebuje na jednu kalorii méně vody než masné výrobky, jako je vepřové maso a skot.

Dalším nebezpečím pro životní prostředí je znečištění živinami z hnojiv a živočišných odpadů. Nadbytek živin, jako je dusík a fosfor, může vytvářet obrovské porosty řas, které nakonec odumírají a padají na dno řek, jezer a pobřežních vod. Když se rozpadnou, zbaví vodu rozpuštěného kyslíku a utopí ryby a další vodní živočichy.

Zemědělství a rybolov často vytlačují přirozené živočichy a rostliny. Nová studie hodnotí narušení biotopů s ohledem na to, jak dobře mohou konkrétní živočichové přežít při různých formách zemědělství nebo rybolovu. Nejhůře jsou na tom s narušením biotopů ryby, jako je treska jednoskvrnná a platýs, které žijí v blízkosti mořského dna. Téměř čtvrtina všech volně lovených mořských ryb ve Spojených státech se loví na severovýchodě, kde je narušení biotopů největší.

Přenechání řešení environmentálních problémů jednotlivým lidem neřeší systémový problém, který by měl být řešen reorganizací neudržitelných odvětví a struktur. Korporace se jednoduše zbavují odpovědnosti a přenášejí problém na ty, kteří si ho uvědomují, což nic neřeší. Jednak jich není ani většina, a navíc není v jejich moci vytvořit reálnou změnu.