Jel jsem pomoct na polsko-ukrajinskou hranici. Takhle to tam vypadalo

Probouzíme se chvíli po jedenácté nedaleko polské Přemyšle. Tři z nás spali v autě, čtvrtý musel být venku, protože nezbylo místo. Ještě trochu rozespalí po včerejší třináctihodinové cestě nasedáme do auta a vyrážíme. Těsně před Přemyšlí zastavujeme na pumpě na rychlou snídani. Už tady potkáváme několik dalších naplněných dodávek, které také jedou pomoct na hranice. Dopíjíme kávu a odjíždíme z benzínky. Po chvíli nás na pár minut zastaví menší kolona, která se táhne až do centra.

V Přemyšli trochu bloudíme. Naštěstí nám ale pomůže jeden pán. „Na Medyku?“ ptá se nás. Souhlasně kýváme hlavou a on nasedne do auta a navede nás na hlavní silnici, odkud stačí jet rovně až do Medyky. Loučíme se, pán nám přeje hodně štěstí a děkuje, že pomáháme. My mu děkujeme, že nás navedl, jelikož bychom jinak asi ještě bloudili.

V Medyce už podle cedulí jedeme k místní sportovní hale, která aktuálně slouží jako centrum pomoci pro uprchlíky. Shromažďují se zde všechny věci, které následně pomáhají na hranicích nebo putují až na Ukrajinu. Na místě se nás ujmou hasiči a vojáci. Společně během deseti minut vyložíme všechny auta. Věci míří rovnou do autobusu, který se až po okraj plní vším možným od oblečení, přes potraviny, až po léky. Všechno probíhá rychle, organizaci mají zvládnutou opravdu na jedničku. Když už se do autobusu nevejdou další věci, odjíždí směrem do Lvova.

Teď už míříme přímo k hranicím. Policistovi, který pouští k hraničnímu přechodu, sdělíme, že máme tři auta, která jedou do Prahy. Usměje se a mávne rukou, abychom jeli dál. Pomalu se blížíme k našemu cíli. Překvapivě zde nestojí tolik autobusů a aut, kolik jsem čekal. Nečekáme v žádné koloně, v klidu zaparkujeme a vycházíme z auta. Posledních pár metrů k hranicím jdeme pěšky. Cestou procházíme okolo Biedronky a míjíme první lidi, kteří utíkají před válkou. Každý se s touhle situací vyrovnává jinak. Vedle sebe tak vidíme jak plačící rodiče, tak holčičky, které si hrají na babu jakoby nic.

Pak už vstupujeme přímo k uprchlickému táboru na hranicích. Jsou tady stovky, možná i tisíce lidí, kteří mají život zabalený do jednoho příručního zavazadla. Těžko říct, jak dlouho čekají na někoho, kdo je odveze dál. Přicházíme k policistovi, který má zřejmě celý tábor na starosti. Stačí říct, že máme v autech, kterými jedeme přes Krakov do Prahy, 8 míst, policista se zvedne a začne obcházet skupinky lidí. Netrvá to ani dvě minuty a vrací se s 3 rodinami. Jedna potřebuje vzít do Krakova, druhá do menší vesničky za Krakovem, třetí s námi pojede až do Prahy.

První věc, na kterou se nás jedna paní zeptá, je, kolik bude cesta stát. Chvíli na sebe trochu nechápavě koukáme, ale odpovídáme, že po nich rozhodně žádné peníze nechceme. Pro nás poměrně překvapivá otázka, z pohledu paní zřejmě moc ne. Zavazadla dáme do dodávky a vyjíždíme.

Jede s námi paní Natalia, její dcera a matka. Anglicky naštěstí umí, takže se dorozumíme bez problému. Ptá se nás, odkud jsme. Když řekneme, že z Prahy, následuje ta nejmilejší a nejupřímnější věta, kterou jsem za poslední dobu slyšel. „Love you Praga, love you Czech Republic,“ říká paní Natalia se slzami v očích. Následně nám podává papírek s polskou adresou a číslem a prosí, abychom tam zavolali. Telefon zvedá starší paní z Polska. Ta už bohužel anglicky neumí, ale i tak se lámaně domluvíme, že vyjíždíme z hranic a přibližně za 4 až 5 hodin přivezeme paní Natalii a její rodinu. Pak následuje přibližně půlhodina, kdy paní Natalia vyřizuje telefonáty se všemi blízkými. Chvílemi brečí, chvílemi je štěstím bez sebe. Dcera a matka usínají, je vidět, že poslední dny pro ně byly vyčerpávající.

Hodinu před Krakovem zastavujeme na benzínce. Dáváme se více do řeči s paní Natalií. Říká, že před válkou utekly z Charkova, kde pracovala jako dětská doktorka a zároveň učila na místní Národní univerzitě. Charkov je podle ní nejhezčí ukrajinské město, bohužel z jeho krásy v posledních dnech ubraly ruské rakety. Vypadá to ale, že je s tím uvnitř srovnaná. Věří, že brzy všechno skončí a Charkov bude znovu tak krásný, jako mi ho ukazuje na fotkách. Tohle vnitřní přesvědčení možná taky vysvětluje to, proč mi říká až děsivě klidně, že se dnes dozvěděla, že byl její dům v Charkově srovnán se zemí.

Pomalu dorážíme do Krakova, kde vysedá část naší výpravy. Paní s dítětem si vyzvedává manžel. Radost, kterou všichni tři prožívají, je nepopsatelná. Jsou konečně zase spolu a v bezpečí. Mezitím domlouváme, že rodina, kterou vezeme až do Prahy, nakonec přespí u kluků v kanceláři. Kongresové centrum totiž kvůli velkému náporu lidí zrovna dnešní noc zavírá. Ráno si je ale vyzvedne bývalý zaměstnavatel, který pro ně má zajištěné ubytování i práci.

Do menší polské vesnice to máme ještě hodinu a půl. Cestou se stavujeme v McDonaldu, kde dceři koupíme Happy Meal s hračkou. Auto zaplaví upřímná dětská radost. Atmosféra v autě je uvolněná. Paní Natalia se nás ptá na různá česká slova. V Praze byla v minulosti už dvakrát, takže jich pár pochytila a ujišťuje se, zda si je pamatuje správně.

Projíždíme lesem a blížíme se k domu, kde budou naši noví ukrajinští přátelé po nějakou dobu přebývat. Už se pomalu loučíme. Paní Natalia říká, že musí mamince zařídit nový pas, s čímž jí pomůže její polský kamarád, který je právník. Pak by rády jely do Prahy. Moc se jí tam líbilo. Vyměníme si čísla a Facebooky. Pak už nás vítá polská rodina. Paní Natalia nás srdečně objímá a loučí se s námi. Je vidět, že sama moc nevěří, že už jsou konečně s její rodinou v bezpečí. Prohodíme posledních pár slov a slíbíme si, že až to bude možné, tak se uvidíme v Praze.

Velké díky patří Štěpánovi, Kryštofovi a Honzovi jak za skvělou organizaci, tak za spolupráci. A díky taky vám všem, co Ukrajině pomáháte všemi možnými způsoby. Je to opravdu potřeba, tak ještě jednou díky.

Na hranicích je pořád hodně lidí. Pokud by ses tam chtěl/a sám/sama vydat a pomoct, rozhodně nejezdi na vlastní pěst, ale raději se spoj s nějakou organizací. Pomoc je potřeba, ale organizovaná, jinak by vznikal zbytečný zmatek. Skvěle to zvládají například Skauti Ukrajině. Pokud jsi odhodlaný/á pomáhat, neváhej zavítat na jejich stránky!