S rozsáhlými požáry v Českém Švýcarsku se zvyšuje povědomí o klimatické změně a ničivé dopady globálního oteplování pociťujeme čím dál více. Jak je vnímají influenceři a co se pro zlepšení situace snaží udělat?
Myslím si, že v dnešní době ji do určitý míry máme všichni. Člověk tak nějak funguje, žije svůj běžný život a pak přijde nějaká přírodní katastrofa, ať už to jsou požáry nebo například loňské tornádo, na které vůbec nejsme v Česku zvyklí a uvědomí si, že už to vážně není sranda a začne mít strach z toho, co přijde za pár let. A nejhorší je ten pocit, že jako jedinec je člověk téměř bezmocný.
Nechci ze sebe dělat dokonalou a uvědomuji si, že je spousta věcí, které bych mohla změnit a odepřít si je za účelem trochu ulevit naší planetě. Maličkosti, které ale dělám a myslím, že by je v dnešní době mohl bez problémů dělat každý, jsou určitě třídění odpadu, vyměnění jednorázových lahví a kelímků za ty znovu použitelné. Jako milovník oblečení a nákupů se také více snažím přemýšlet nad tím, kde, co a kolik toho nakupuju.
Největší problém jsou podle mě velké korporace, jejichž výroba má velký impakt na životní prostředí a které mají zároveň prostředky k tomu to změnit, ale nic pro to nedělají.
Planéta nám dlhodobo dáva najavo, ako naše ľahostajné správanie ovplyvňuje a má negatívny dopad na našu planétu Zem. Vyeskalovalo to do bodu, kedy už pociťujeme klimatické zmeny na dennej báze. Trápi ma to a snažím sa ako jednotlivec prispievať a pomáhať čo najviac, ako viem.
Snažím sa šetriť našu planétu drobnými krokmi ako triedenie odpadu, znižovanie spotreby plastov, využívanie hromadnej dopravy, podpora lokálnych biznisov, second handov, ale aj skrz sustainable fashion.
Najviac ma dokáže vytočiť ľahostajnosť ľudí voči planéte a ich celkový postoj k tejto tematike. Signály nám planéta dáva denne, po celom svete sa dejú alarmujúce udalosti, ktoré urgentne musíme brať do úvahy a niečo s tým začať robiť. Vyhoďte tú fľašu do správneho kontajnera, choďte hromadnou dopravou, keď môžete! Small steps make a big difference.
Docela jo. Asi ne celý den, každý den, ale jsou situace, jako třeba ta aktuální, kdy se vyloženě cítím beznadějně.
Jsou to podle mě takové malé krůčky, které kdyby dělali všichni, byli bychom na tom lépe. Třídit odpad už je (snad) samozřejmost pro všechny. Tvořit co nejméně odpadu, chodit do bezobalových obchodů pro potraviny, nepoužívat jednorázové kosmetické a ženské pomůcky (nebo je alespoň co nejvíce omezit). Nosit si do kavárny svůj kelímek na kafe s sebou, svoji tašku do obchodu. Chodit pěšky nebo jezdit hromadnou dopravou, když to jde.
A co mi přijde rozhodně nejdůležitější, je snažit se omezit živočišné produkty nebo případně nakupovat tyto potraviny z bio chovů a ověřovat si zdroje, odkud ten daný produkt pochází. Nakupovat především lokální potraviny a produkty.
Asi ta naše bezohlednost a nevědomost. Přijde mi, že všichni před tak velkým problémem už dost dlouho zavíráme oči a nejsme ochotni cokoliv začít dělat, dokud se nás to přímo netýká. Zároveň je těžké být ve všem stoprocentní vzhledem k tomu, jak jsme byli vychováni. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu a doufám, že to, co se teď děje, alespoň trochu pomůže nám všem otevřít oči.
Neřekla bych asi přímo úzkost, ale samozřejmě, když na tohle téma dojde a s někým si o tom povídám nebo vidím různé dokumenty, videa atd., tak mi naskakuje husí kůže. Můj přítel mi vždycky říká: ,,Nestresuj se nad věcma, který neovlivníš.” Chápu, že to hodně lidem může připadat hrozně nezodpovědný a sobecký, ale at the end of the day je to pravda. Tím nechci, aby si to někdo převzal tak, že to vše přehlížím, to určitě ne.
Snažím se třídit odpad, chodit po Praze spíš pěšky než jezdit MHD a nakupuji v sekáčích (to miluji).
Že globální oteplování neřeší někdo, kdo by s tím opravdu mohl něco udělat. A také to, že dostaneš v McDonald's kelímek s papírovým brčkem, ale plastové víčko.
Posledních pár let mám eko-úzkost často. Hodně přemýšlím nad tím, jestli vůbec chci mít děti. Trápí mě myšlenka, že nebudou mít co pít, jíst nebo vůbec vlastně co dýchat. Taky se hodně často zpětně koukám na všechna místa, kde jsme s rodinou byli na dovolené u moře, a když vidím tu faunu a flóru teď, tak si všímám, že po těch 10 letech už tam skoro nic není. Korály, rybičky, všechno je pryč. Kromě toho mě děsí zvyšující se teplota planety celkově. Vymírající živočišné druhy, požáry všude, kam se podíváš, a tající ledovce.
Upřímně nevím, jestli toho dělám dost, ale snažím se každý den udělat něco pro naši planetu. Přestala jsem si kupovat věci, které nepotřebuju, nemám skříň přeplněnou oblečením, které si vezmu jednou na sebe, ale kousky, které mi vydrží roky, když se o ně budu hezky starat, nesmrtelné kousky.
Doma se snažíme třídit odpad a snažím se také potraviny jako ovoce a zeleninu nebalit do plastových pytlíků a ještě víc nezatěžovat planetu. Často jezdím MHD a snažím se tolik nepoužívat auto. Nejím maso každý den a hodně potravin máme domácích, co si vypěstujem. Nejsem si jistá, jestli to je boj proti oteplování, ale snažím se nezatěžovat tu planetu ještě víc.
Na problematice globálního oteplování a jeho původu mě nejvíc štve, že se o tom nevedou diskuze na školách, protože přeci jenom je škola místo, kde dostává jedinec poměrně mnoho informací a formuje ho do dospělého člověka. Pokud si někdo ty informace nechce najít, tak ony k němu nepřijdou jen tak. V dnešní době žijeme pod obrovským tokem informací, který proudí strašně rychle a někdy to nejde ani registrovat. Myslím si, že by se problematice měla věnovat každá škola, protože k čemu ti budou všechny vědomosti na planetě, kde nebude za chvíli voda.
Žádný problém nepovažuju za největší, protože všechny problémy souvisí se sebou a navazují na sebe. Všechny ty problémy musíme začít řešit, jinak naše děti nebudou mít kde žít, co jíst, pít a dýchat.
Upřímně, nemám. Není to tak, že mi je situace lhostejná, to naopak, nicméně jsem za poslední rok zlepšila svoje mentální zdraví natolik, že to umím kontrolovat a určitým stavům předcházet.
Nakupuji potraviny z lokálních a udržitelných zdrojů. Edukuji okolí a svou rodinu. Kompenzuji uhlíkové stopy, když létám. Nejsem 100%, otázkou je, zdali to v civilizovaném městě ještě vůbec jde. Snažím se však podnikat malé kroky, které v dlouhodobém měřítku posun přináší. To je podle mě cesta, která by mohla změnit společnost. Ukázat způsoby, že to jde i jinak a postupně NEekologické návyky přeučit.
Neinformovanost. Lidská tendence začít jednat, až když je situace na hraně. A také nedostupnost, byť se to každým rokem zlepšuje. Spousta lidí řeší existenční či finanční problémy – pokud ekologický produkt stojí dvojnásob toho, co ten běžný, řada lidí tu správnější volbu neudělá, i kdyby chtěli.
Nemám. Myslím, že to nikomu úplně nepomůže a zároveň stále věřím v lidstvo! Tím však nezlehčuji, pokud jí někdo trpí.
Obecně si myslím, že balanc se rovná amplituda a že je důležité (a udržitelné), abychom všichni, a to i klidně mini změnou, přispěli. Není to podle mě o tom, že se z nás totiž okamžitě stanou 100% eko a bio lidi a obrátíme svůj život naruby. Je to o tom, že třeba někdo přestane zbytečně plýtvat. Nakupovat. Že možná dáš tofu šanci a nebudeš ho zatracovat, aniž bys ho vyzkoušel/a a tak! Veganství totiž taky nemusí bejt jen pro vegany, ale i pro milovníky masa!
Asi ta nevraživost mezi dvěma tábory. Často mi přijde, že musíš bejt buď to, nebo to. Nic mezi. Vegan nemusí hejtit masožravce a naopak. Člověk, co si tu a tam něco koupí ve fast fashion, nemusí hejtit sekáče a člověk… No, však víš! Prostě táhneme za jeden provaz a i mini progres u každého znás je progres. A neměl by se na něj, kdo je třeba dál, koukat skrz prsty. Jsme v tom společně.