I Západ má na svých rukou zčásti krev. Válce na Ukrajině mohl totiž pravděpodobně předejít

Putinova válka na Ukrajině trvá už 365 dní. Dvanáct měsíců vraždění nevinných civilistů, včetně dětí, i statečných ukrajinských vojáků, z nichž se tisíce už domů ke svým rodinám nevrátí. Dvanáct měsíců strachu a úzkostí, které i my ve zbytku Evropy pociťujeme, i pocitu naprosté bezbrannosti, se kterým dění jen pár set kilometrů od vlastních hranic sledujeme. A dvanáct měsíců statečnosti, která celý ukrajinský lid každým dnem provází.

Probuzení 24. února 2022 se nám všem asi zapíše do paměti po zbytek našich životů. Šok, strach, hněv i slzy. Ale také neskutečná solidarita, která byla první měsíce ruské války všudypřítomná. Ač po těch několika měsících u mnohých opadla, valná většina nejen evropské společnosti ve svých myšlenkách na Ukrajinu pravidelně zabrousí. Kdy bude konec? Kdy skončí utrpení Ukrajinců? Kdy bude mít ruský diktátor Vladimir Putin konečně dost?

Na zmíněné otázky je velmi těžké najít odpověď, na tu poslední však nikoliv. Nikdy. Vladimir Putin, jako ostatně každý jiný diktátor, nebude mít nikdy dost. Jeho moc je založená na strachu. Strach používá k tomu, aby získal, co chce. Silně pochybuji, že se v jeho nejbližším okruhu oligarchů nachází alespoň jeden, který z něho nemá strach. Kromě toho, že je Vladimir Putin obchodníkem se strachem, je také mafiánským bossem. Jedině skrze mafiánské praktiky se totiž dokázal v Rusku dostat až na úplný vrchol, ze kterého nehodlá za žádnou cenu sestoupit. Aby se však stal momentálně nejobávanější hlavou státu, potřeboval k tomu na začátku své prezidentské cesty také uznání a respekt Západu. A ač se nám to nemusí líbit, povedlo se mu to bravurně.

Ano, i Západ má na svých rukou zčásti krev, a to i přesto, že právě Putin je ten, který nyní vydává rozkazy. Podle všeho měly totiž západní velmoci možnost současné válce na Ukrajině předejít, nebo alespoň její současné míře. To ale neudělaly. Za jakou cenu?

Vraťme se na začátek Putinovy kariéry v čele Ruska. Poté, co se Sovětský svaz 26. prosince 1991 rozpadl, nahradila ho Ruská federace. Stejně jako v zemích bývalého východního bloku, i mezi ruským lidem se prohnala vlna euforie. Konec útlaku ze strany státu, možnosti cestování a především svoboda. Zde je nutné poznamenat, že ruský lid měl v té době stejnou perspektivu demokratického vývoje jako všechny bývalé satelity Sovětského svazu. Byl plný optimismu a vyhlídek na svobodné volby, demokratickou společnost i respektování základních lidských práv a svobod. Na rozdíl od ostatních zemí bývalého komunistického bloku se však nepodařilo v Rusku tyto ambice naplnit.

Výčet důvodů pro jeho nešťastný vývoj začíná už v roce 1993, kdy Ruská federace zdědila po SSSR křeslo v Radě bezpečnosti OSN tak, jak legálně měla. Problém, který doprovázel další léta ruského vývoje, však vycházel z chování Západu vůči Rusku. Ano, Ruská federace, tehdy v čele s Borisem Jelcinem, měla zdědit po Sovětském svazu křeslo v takové organizaci, ta však měla být obratem přetvořena tak, aby odrážela novodobé mocenské uspořádání světa, a především pak vedoucí roli toho demokratického. To se ale nestalo a s Ruskem tak bylo, navzdory alarmujícím událostem dalších let, jako byla například první i druhá válka v Čečensku či potlačování lidských práv a svobod v zemi, zacházeno jako s rovným partnerem.

Západní svět až nadmíru opečovával nástupce Sovětského svazu, snad ve strachu, že by v něm mohlo dojít ke stejnému vývoji jako v Německu po první světové válce. To bylo tehdy poníženo, ekonomicky i politicky, takovým způsobem, že i právě hněv německého lidu zajistil vzestup Adolfa Hitlera a následně nejtragičtější válku ve světových dějinách. Ano, určité ponížení Ruska bylo po pádu Sovětského svazu namístě, světové velmoci však jako by vymazaly tuto etapu z historie, nástupnický východní stát vítaly s otevřenou náručí a vesele ho zapojily do mezinárodních organizací. V Rusku přitom nadále přetrvával systém KGB, který byl hluboce zakořeněn do jeho společnosti, a místo toho, aby Západ přistupoval k Jelcinovi a jeho lidem obezřetně, hodil minulost za hlavu a začal se soustředit na obchodní vztahy. Z těch totiž proudí peníze.

Rusko se tak stalo obchodním partnerem nejen Evropy, ale i největších ekonomik světa. Ropa a zemní plyn se staly prioritami a dodržování lidských práv a svobod bylo upozaděno. Západ s Ruskem obchodoval, zatímco ve stejnou chvíli na domácí půdě polovičatě protestoval a kladl důraz na demokratickou společnost. Povrchní? Ano. Výhodné? Pro světové lídry v krátkodobém měřítku určitě, pro svobodu a demokracii na ruském území v tom dlouhodobém nikoliv. Pokud totiž země obchodovaly s Ruskem, nepřispívaly do kapsy ruskému lidu, nýbrž ruským oligarchům, tedy několika desítkám zkorumpovaných, čímž korupci v Putinovo státě ještě více podpořily. Pokud by západní bohatství těmto několika jedincům přestalo pravidelně proudit, Putinův domeček z karet by se dříve či později sesypal.

Kdyby totiž Putin nedodával svým věrným peníze, začala by se mu bořit autorita a mocenské uskupení uvnitř Kremlu. Právě proto měly státy Západu už dávno snížit ekonomickou angažovanost Ruska, protože by na něj tak vyvinuly největší možný nátlak. Kde mohou oligarchové utrácet své peníze, když ne na Západě? V jimi rozkradeném Rusku? Skrze pozastavení masivního toku bohatství nebo například odebrání schengenských víz těmto oligarchům by Západ natlačil Putina ke zdi a jeho mocenské postavení shodil z útesu. To se ale nestalo. Proč? Peníze.

V roce 2008 skončil Putinův prezidentský mandát, po dvou čtyřletých funkčních obdobích, a na scénu byl postaven Dmitrij Medveděv. Putin by samozřejmě nejradši v prezidentské funkci zůstal nadále, aby si ale pro vlastní lid i západní představitele udržel masku legitimní hlavy státu, jako prezidenta na čtyři roky instaloval právě Medveděva. Nenechme se mýlit, v čele Ruské federace byl i nadále Vladimir Putin, jen ne oficiálně. Veškeré dění řídil prostřednictvím své loutky a Západ mu to uvěřil. Tehdejší prezidentské volby byly zinscenovanou fraškou, kromě Medveděva totiž v podstatě nikdo jiný kandidovat nemohl, tedy pokud se jen trochu vymykal obrazu věrného Putinova posluhovače. Na to ale svobodný svět nehleděl a Putin byl v roce 2007 označen časopisem Time za osobnost roku. Pokud Time argumentuje tím, že osobností roku může být člověk s pozitivní i negativní konotací, hlavně že je něčím výrazný, dovolím si i já poznámku. V roce 1938 byl tím samým časopisem taktéž vyhlášen osobností roku jistý politik, který se do dějin vskutku výrazně zapsal, byl jím totiž Adolf Hitler. Asi je zbytečné uvádět, že označení Putina za osobnost roku skvěle hrálo do karet ruské propagandistické mašinerii.

Instalování Medveděva mohlo v mnohých ruských občanech vzbudit jiskru naděje, že se Putin snad opravdu uchýlil do ústraní a že dosud neznámý Medveděv provede zemi lepšími zítřky. Z omylu je však hlava státu vyvedla ještě tentýž rok, na začátku srpna 2008, kdy začala válka v Gruzii. Jedním z důsledků této několikadenní války bylo uznání separatistických oblastí Abcházie a Jižní Osetie právě ze strany Ruska, čímž přišla Gruzie o 21 procent svého území. Ač evropské země zprvu reagovaly tvrdě, po pár týdnech ochlazených vztahů se vše vrátilo do starých kolejí.

V roce 2012 navrátil Medveděv prezidentský mandát zpět do rukou Vladimira Putina, který nyní jasně viděl, že si může dělat v podstatě cokoliv, co se mu zlíbí, a reakce Západu bude zdrženlivá. I proto vedla tato západní cesta malých ústupků až k ruské anexi ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014. Ani ta nic moc nezměnila. Západ měl tehdy reagovat na Krym tak, jak reaguje nyní. Tvrdými sankcemi i tvrdou rétorikou. Nebyl ale schopen dodržet bezpečnostní záruky, které dal v roce 1994 Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu skrze tzv. budapešťské memorandum. Rusko, Spojené státy a Velká Británie se tehdy zavázaly dodržovat a garantovat územní celistvost těchto zemí, pokud se vzdají jaderného arzenálu zděděného po Sovětském svazu. Rusko to anexí Krymu porušilo a zbylé dvě země selhaly v odpovídající reakci. Problémem pro ně tehdy bylo to, že memorandum je k závazkům vázalo politicky, nikoliv však legálně.

Evropská unie a západní svět byly po ruské anexi ukrajinského poloostrova před devíti lety v podstatě lhostejné a selhaly v odpovídající reakci na Putinovo uzurpování toho území, které mu absolutně nepřísluší. Je logické, že země napříč EU vnímají Rusko na základě minulosti a geografie odlišně. Více se ho bojí Švédsko, které je mu zeměpisně blíž, nebo například Polsko, které bylo ještě před 35 lety sovětským satelitem. Na lehčí váhu ho naopak bere Španělsko, které je Rusku geograficky dál, nebo Itálie, která do východního bloku nepatřila. I proto postupovala Evropská unie (nejen) v roce 2014 váhavě, to ale neospravedlňuje její politiku appeasementu. Alespoň deset evropských států, včetně například Německa, Francie, ale i Česka, navíc vyváželo až do roku 2020 do Ruska zbraně, a to skrze legální loopholes. Proč? Peníze.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt ostýchavého postupu Západu vůči Rusku v posledních minimálně patnácti letech, Putin by se k tak rozsáhlé invazi na Ukrajinu neodvážil, pokud vůbec.Velmi chytře ale vyčkával, aby posléze zjistil, že si může dovolit v podstatě cokoliv. A tak jsme tu, rok od začátku diktátorovy války, té největší na evropském kontinentu od druhé světové. Té, která má momentálně na svědomí životy více jak sedmi tisíc civilistů, z toho téměř pěti set dětí. Ano, i Západ má na svých rukou zčásti jejich krev, a to i přesto, že Vladimir Putin je ten, který nyní vydává rozkazy.

Zdroje: Statista, DW, The Atlantic, European Leadership Network