I Love You Honey Bunny: Písničku o ruský válce hrajeme naštvaný, protože to znamená, že věci pořád nejsou oukej

Začneme zlehka. Čeká vás teď tour a hodně zkoušíte, tak jak se máte? V jakém jste rozpoložení?

Martin: Asi určitě nervózní, ale není to nervozita, že by se člověk bál, spíš je to takový natěšení spolu s ambicema. Hrozně se těšíme, že budeme po čtyřech letech moct hrát nový písničky, protože v živým podání jsou ty písničky přece jenom trochu jiný, než když je člověk dělá na desku. Ale všeobecně se na to těšíme i na to, jak na ty nový věci budou reagovat lidi.

Sebastian: Člověk zapomene, jaký to je, hrát věci, který neumí. (smích)

Kristián: Já za sebe řeknu, že jsem z toho nervózní.

Martin: Všichni jsme z toho nervózní.

Sebastian: Ale tak zdravě.

Kristián: Jo, já se těšim, ale zas nevím, do čeho jdu, žejo.

To k tomu asi částečně patří. Tourujete docela dost, jezdíte často po Evropě a byli jste třeba i v Kanadě. Proč Kanada? Proč ne třeba Spojené státy?

Martin: To má dva důvody. První je ten, že se nám podařilo do Kanady dostat na festival Envol et macadam a v rámci toho festivalu nám zaplatili veškerý letenky, dopravu a tak. Takže když už jsme v tý Kanadě byli, tak jsme si řekli, že by bylo super tam udělat i nějaký menší turné, což se nám povedlo i díky našemu manažerovi Davidovi. Tehdy jsme na tom dost makali a objeli každej malej klub, každou hospodu, každej strip bar, prostě cokoliv, kde šlo hrát. A pak jsme řešili, jestli nezahrát i ve Státech, nicméně jsme zjistili, že to tam je dost náročný s vízama, že už by to vůbec nedávalo ekonomicky smysl, i když doufáme, že se tam v budoucnu někdy podíváme. Každopádně jsme si udělali i výlet do New Yorku, takže to bylo dobrý. Ale věřím, že to někdy klapne.

V Kanadě jste měli celkem 9 zastávek, což je docela dost. Vyplatilo se vám to? Mělo to úspěch?

Martin: Právěže moc ne. (smích) Ten rozsah byl fakt neuvěřitelnej, hráli jsme pro tři lidi, ale taky jsme hráli pro tři sta lidí, takže různě. Ale bylo to celkově hustý.

Sebastian: Jednou jsme hráli v hostelu pro dvě Němky, jedna z nich měla narozky, nebo to aspoň říkaly. A pak nás zvaly na svůj pokoj, tak jsme tam radši nešli. (smích)

Teď pojedete na evropskou část turné s Rare Americans. Jak vzniklo tohle spojení? Jak jste se k nim dostali?

Martin: Je to zásluha hlavně našeho manažera Davida Nguyena, kterej dělá koncert Rare Americans v Praze a oslovil je, jestli bysme s nima nemohli zahrát. Naše věci se jim líbili a rozhodli se nás vzít na tour. Máme z toho obrovskou radost, je to fajn příležitost a v některejch těch městech jsou super venues.

Jezdíte taky hodně po festivalech, máte za sebou maďarskej Sziget nebo v Česku Rock For People a Colours of Ostrava. Baví vás hraní na fesťácích víc než samostatný shows, nebo má každý něco do sebe?

Martin: Nevim, jak to cítí kluci, ale za mě má každý něco do sebe. Je to vždycky jiný, ale pokaždý je super, když v létě jedeš na festivaly a pak na podzim a zimu se zas uklidíš do klubu. Je to taková fajn kombinace, ale nás hrozně baví oboje. Ty festivaly mají tu přidanou hodnotu, že často vidíš spoustu skvělejch kapel z celýho světa.

Sebastian: A pak teda spíš v noci ve spacáku. (smích)

Martin: To má taky něco do sebe.

Sebastian: Ale na festivalech je prostě ta nálada. Je to jiný.

S tím asi i dostáváte hudbu mimo svou bublinu, mezi nový lidi.

Martin: To určitě. Oboje má něco do sebe, ale my obecně hrajeme rádi naživo.

Vy vlastně hrajete naživo docela dost.

Martin: Děkujeme. To máme radost, teď to bylo takový složitý v rámci koronavirových let, ale postupně se to vrací do normálu. Tak snad to bude teď čím dál tím víc.

Sebastian: Musíš to zaklepat. (klepe na stůl)

Martin: Přesně. Koukal jsem, že v roce 2019 jsme s deskou jeli přes 55 koncertů, což bylo dost, tak snad se nám to postupně povede s novou deskou vrátit do podobný frekvence.

Co děláte kromě hudby? Studujete, máte dostudováno, nebo se věnujete jenom hudbě?

Martin: Se Sebastianem jsme magistři umění, což teda nic neznamená.

Sebastian: Ale ty to alespoň nějak využíváš, na rozdíl ode mě.

Martin: Tak ty taky. Sebastian hraje v Národním divadle, takže vlastně využívá svůj titul z DAMU. Já se živím muzikou ze všech různejch stran, ať už dělám festivaly, třeba 17. listopadu na Václaváku nebo Kamenici, to mě fakt baví. Zároveň dělám pro SUPRAPHON, tam se snažíme dát dohromady vydavatelství s úžasnou tradicí.

Kristián: Já jsem absolvent Strojní fakulty ČVUT, takže nic s uměním, ale teď dělám především osvětlovače, vedle dalších věcí teda.

Sebastian: A Josef má vystudovanou konzervatoř, hraje v různejch kapelách a teď ještě dělá v dílně, kde vyrábí různý věci. Jeho baví dělat věci rukama.

Martin: Jsme dost rozházený, ale hudba se nás týká hodně.

Chtěli byste se někdy věnovat čistě jenom hudbě?

Sebastian: Já bych si nestěžoval…

Martin: Jako asi jo, ale to se mění. Já se muzice věnuju na 100 procent a hrozně mě baví, že si můžu občas od tý excelový tabulky odskočit a zahrát si s klukama a pak zas nazpátek dělat ten rozpočet na další festival. Je to takovej dobrej balanc.

Mě zajímá to vaše jméno. Dočetla jsem se, že název I Love You Honey Bunny pochází z Tarantinovy Pulp Fiction, kde hned v úvodu tahle věta zazní, když to Pumpkin říká svý holce Honey Bunny. Je to tak, nebo to má i nějakej další význam? 

Sebastian: Má to takovej význam, že klukům bylo 14 a přišlo jim to hrozně cool a edgy, že to je z filmu, kterej byl tehdy kultovní a indie. Ne, já nevim, já jsem v tý kapele tehdy nebyl. (smích)

Martin: Název vzniknul cca před 14 lety, tehdy kapela fungovala v úplně jiným složení a s úplně jiným repertoárem. S Kristiánem jsme věděli, že chceme hrát spolu, ale že chceme najít i další lidi. No a záhy jsme našli Sebastiana a po dvou třech zkouškách i Josefa na bicí. Tak jsme tak nějak hráli a nevěděli, co z toho bude, že z toho bude dalších deset let kapely, koncertů a desek, takže jsme ten název neřešili. On s náma zůstal a my jsme si na něj už tak nějak zvykli.

Kristián: Existujou teď dva tábory lidí, jednomu to přijde hrozně špatný a druhýmu zas hrozně dobrý, není nic mezi.

Byli jste a stále jste často spojovaný se studentskou scénou, vaše texty odráží hlubší společenská témata. Jedna z vašich nejznámějších písniček je Yellow and Blue, která vznikla v roce 2014 po ruské anexi ukrajinského Krymu. Pojednává o tom, jak chce diktátor Putin spolknout sousední území a vládnout světu. S Yellow and Blue jste navíc vystupovali i v březnu loňskýho roku na Václaváku, kde se konal benefiční koncert na pomoc lidem zasaženým plnohodnotnou válkou na Ukrajině. Mysleli jste si v tom roce 2014, že bude váš song aktuální i po osmi letech? 

Sebastian: Nám bylo jasný, že to není úplně jednoduchý téma, protože to bylo o situaci, která už tehdy neměla vyústění. Ale že by to vedlo až do takového nepředstavitelnýho scénáře, to nemohlo asi nikoho napadnout, natož nás, když nám tehdy bylo 18 let. Přišlo nám absurdní, že si Rusko s armádou napochoduje na cizí území a nikdo nic neudělá. Jedinej způsob, jak o tom tehdy z naší pozice šlo něco říct, bylo udělání tý písničky. No a že by to mohlo po osmi letech bejt ještě o tolik větší téma, to nás fakt nenapadlo. Je to hrozně nešťastný a já jsem fakt nerad, že to tak je, že to je písnička, která má tenhle význam. Vždycky, když jí budu hrát, tak budu naštvanej, protože to znamená, že ty věci ještě nejsou oukej. A až jednou budou oukej, tak ji hrát přestaneme, uložíme ji ke spánku a všechno bude na Zemi krásný.

Snad ji nebudete muset hrát už moc dlouho. Vedle Yellow and Blue váš song Welcome vypovídá o uprchlické krizi, ten název znamená v podstatě Refugees Welcome. Je pro vás obecně důležitý vyjadřovat svou tvorbou i politické postoje? Občas je totiž opakovanej narativ, že politika do umění nepatří. Jak tohle vnímáte vy? 

Martin: Já si myslím, že naopak ta politika a umění jsou úzce spojený. My to máme lehčí v tom, že nejsme politici, že na ty věci můžeme upozorňovat a nemusíme na ně hledat řešení. To máme jako umělci jednodušší, ale naopak si myslím, že je náš úkol na ty věci upozorňovat.

Sebastian:Já si myslím, že tenhle názor je hrozně nebezpečnej. To je stejný jako se sportem a politikou, což se teď taky v rámci olympiády dost řeší. Mně to přijde neskutečně důležitý, veřejnej prostor je prostě nevyhnutelně politickej, a umění má navíc tu výhodu, že to je morální médium. Je založený na moralitě člověka, kterej ho dělá, a proto si myslím, že to nejde oddělit. Pokud se člověk cítí jako politická bytost, což by asi měl, zvlášť v tý situaci, ve který se teď nacházíme, tak jeho umění prostě politický bude. Pokud bych já třeba politikou vůbec nežil, tak nebudu dělat umění, který je politický. Je to ale věc, která je se mnou, s klukama a s celou kapelou spojená, a přijde mi divný, když někdo říká, že nějaký věci někam nepatří. Je to o tom, jak si to kdo nastaví.

Kromě politiky ale otevíráte ve svých písních i třeba téma duševního zdraví, což je vidět napříč deskou Cosmic Background Radiation. Je pro vás tohle téma aktuální i teď? Album jste vydali v roce 2018, teď budete vydávat album nové a mezitím byla pandemie, což bylo pro spoustu lidí psychicky náročné. Bude tohle téma nové desky?

Martin: Já si myslím, že tohle bude téma vždycky, a určitě se to odrazí i v nový desce.

Sebastian: Je to páteřní téma nový desky, ona celá vychází z toho, že pandemie byla divným časovým obdobím. Člověku dojde, jak moc je hudební tvorba, nebo aspoň pro nás, spjatá se společností a s kontaktem. A když najednou kontakt neexistuje, tak není žádnej kontext, ve kterým hudbu vytvářet, a hudba se prostě dělat nedá. Nic z nás nelezlo ven, bylo to dost nešťastný období. Dva roky jsme na sebe koukali, něco zkusili, ale nikam to nevedlo, bylo to takový prázdný a my měli pocit, že ty věci nic neznamenají.

Martin: No prostě nám to nešlo.

Sebastian: Měli jsme uměleckej blok, no. A pak když se to začalo trošku rozvolňovat, tak jsme se spojili s různejma producentama, odjeli jsme na chalupu a začal vznikat kontext, ve kterým mohly ty věci bejt vytvářený. Ale furt bylo hlavní téma naše prožívání tý krize, naše vnitřní problémy. Už to nebyly ty markopolitický problémy, ale spíš naše osobní.

Pomáhalo vám tehdy, že jste hráli sety na Nové scéně Národního divadla?

Martin: Pro nás tehdy jakýkoliv vytržení z obýváku a kuchyně bylo naprosto skvělý. A vůbec ta možnost zahrát si s klukama, přestože tam nebylo žádný publikum. Já jsem z toho čerpal dalších několik tejdnů. A to je i obrovský poděkování všem lidem, kteří se snažili dělat streamy a nějakým způsobem držet umění při životě, protože to bylo fakt složitý.

Jak byste porovnali nadcházející album s tím minulým? Jak moc se budou tahle dvě díla od sebe lišit? Došlo u vás k nějakýmu diametrálnímu posunu nebo si budou obě alba podobná?

Sebastian: Je asi tak jiná, jako jsme od tý doby jiný my. Kdyby byly naše desky člověk, tak ta první je puberťák a ta druhá už sice mladej, ale dospělej člověk. Ale určitě to není ten stejnej druh člověka, jakej to byl tehdy.

Kristián: Měli jsme i dost ambicí s tím, že jsme šli do zahraniční produkce a spolupracovali jsme s Koenem van de Wardtem, kterej je součastí kapely Klangstof a dělá i producenta, a taky se Stevenem z kapely Blood Red Shoes.

Teď jste vydali klip k songu Last Chance, který je z novýho alba a ke kterýmu dělal kostýmy Míra Romaniv. Klip se natáčel na Ještědu. Proč zrovna Ještěd? Má to nějakou symboliku? 

Martin: Chtěli jsme udržet tematiku brutalistickejch budov, což se pojí i s Novou scénou. No a Ještěd je úplně úžasnej kus český architektury. Shodou okolností jsem tam byl na výletě v prosinci a říkal jsem si, že by bylo skvělý tam udělat klip. A nečekal jsem, že by se to povedlo, ale nakonec jsme ten management překecali a máme z toho hroznou radost.

Bylo těžký Ještěd nasmlouvat?

Martin: Pár telefonátů a pár mailů to stálo, ale nakonec se to povedlo, takže velký díky hotelu, že nám to dovolili.

Na konci dubna budete vystupovat v pražské Roxy, kde taky novou desku s názvem We just had a wonderful time pokřtíte. Jako předskokanku jste si vybrali zpěvačku Pam Rabbit, která se účastnila i letošního národního finále Eurovize. Proč zrovna Pam?

Sebastian: Nás hrozně baví, co dělá.

Kristián: Já jsem se s ní seznámil při svícení.

Sebastian: Nikdy jsem se s ní osobně neviděl, ale znám její hudbu a přijde mi hrozně fajn, takže nám přišla jako ideální.

Martin: Nás baví, že svým stylem čeří vody český popový scény.

Sebastian: To je hezkej obrat, za ten dostaneš puntík. (smích)

Martin: Teď už můžem říct, že bude i druhej předskokan, a to M. Byrd. Je to skvělej německej interpret. A ještě se k nám přidá DJ ŠatySVlečkou.

Máte už v plánu turné vyloženě jen s novým albem?

Martin: Vyrážíme teď na tu tour s Rare Americans, kde už budeme hrát nový písničky. Pak nás čeká Brno, Plzeň, Bratislava, Budapešť a tak různě. Ještě nás čeká další turné a pár letních festivalů.

Sebastian: Kdyby kdokoliv chtěl, abysme přijeli, tak se nám ozvěte na booking@iloveyouhoneybunny.cz, napište e-mail a určitě se nějak domluvíme. (smích)

Martin: Přesně tak, hrajeme svatby, pohřby, gender reveals, narozeniny a tak, všechno možný.

Všechny songy máte v angličtině. Plánujete dělat nějaký i česky, nebo je pro vás angličtina přirozenější?

Sebastian: Jestli to na mě někdy přijde, tak to napíšu. Kluci zatím nikdy nenapsali žádnej text, ale kdyby chtěli a něco dobrýho napsali, tak proč ne. Ale já to zatím nějak necítím, moc to neumím. Přijde mi, že to umím jen v angličtině a dokážu tak vyjádřit to, co chci, aniž bych narušil hudební integritu skladby.

Martin: Ale jestli někdy přijdeš s dobrým českým textem, tak tě nepošlem do háje.

Sebastian: Přesně, třeba na to někdy přijdu a zlomim to prokletí.

Kristián: Nebo bysme mohli něco udělat francouzsky.

Sebastian: Jo no, nebo francouzsky. Ale říkal jsem si teď, že bych chtěl něco vydat německy, to bych hrozně chtěl udělat, takže třeba bude něco na další desce německy nebo francouzsky. Ale vlastně počkej, my máme v jedný písničce jedno slovo česky!

Jaký je to slovo?

Sebastian: To neřekneme, to si najděte. Ale je to písnička Bloodshed, tak si rozklikněte supertexty a tam to dohledáte. (smích)

Jakou část tvoření hudby si užíváte nejvíc? Je to psaní, nahrávání, nebo třeba vystupování? 

Sebastian: Za mě asi, když je to vyvážený.

Kristián: Já myslím, že performování písniček.

Sebastian: Toho mám občas dost. Dovedu si představit, že teď po tom, co odjedeme ty tři týdny, tak budeme docela rádi, že chvíli hrát nebudem.

Martin: Všechno má něco do sebe, ale skládání je neuvěřitelnej boj, je to vlastně strašný. Občas to nejde a najednou to občas jde.

Sebastian: Ale to je na tom právě to dobrý, to mě na tom hrozně baví, ten moment, kdy to vyjde.

Josef: Já bych řekl to nahrávání. Když už máš hotový demo, když už je nějak daná struktura a ty si jenom hraješ se zvukem, domýšlíš si detaily a zkoušíš různý věci.

Martin: To máme koukam složitý, na to se nás ještě nikdo nezeptal. (smích)

Kristián: Ale je to dobrá otázka.

Možná proto to dává pak ten hezkej celek. Hrajete spolu už od roku 2013. Jaká událost nebo moment vám za tu dobu utkvěly nejvíc v paměti? 

Martin: Já myslím, že zlomový bylo to turné v Kanadě, protože to bylo ještě před první deskou a my jsme si právě tam uvědomili, že to spolu jsme schopný vydržet, zavřený v autě někde na druhým konci světa a odehrát spoustu koncertů za sebou. Pak jsme si řekli, že nás to baví a chcem to dělat dál. No a taky bylo důležitejch pár velkejch festivalů, který se nám povedlo hrát. Sziget a tak.

Sebastian: Já mám body jasný. Určitě když jsme hráli poprvý na Rock For People, protože na naší třetí společný zkoušce říkal Martin, že jestli někdy budeme hrát na Rockáči, tak to bude fakt hustý. Nám to přišlo nereálný a úplně nedosažitelný a pak, když jsme tam hráli, nám to prostě docvaklo, že když to člověk vydrží a jde si za tím, tak se tyhle věci můžou stát. Pak to pro mě byla určitě Kanada, první deska a první 17. listopad, když jsme hráli pro 40 tisíc lidí na Václaváku. Já si z toho nic nepamatuju, jenom to, že jsem vystoupil na pódium a pak mám čtyři minuty prázdno. Když jsme dohráli, sešel jsem zas dolů a říkal si, že se teď něco stalo, nevím co, ale něco jo. (smích)

Martin: Přesně, a pak se nějakým zázrakem stalo, že jsme tam mohli hrát ještě třikrát, a s každým tím vystoupením jsme si to mohli víc užít.

Máte něco, co byste chtěli vzkázat čtenářům?

Sebastian: Pusťte si tu deskuuuu. To je jediný, co potřebujeme. Jenom si to třeba někdy pusťte a řekněte o tom babičce, ať to můžem dělat i dál.