Frustrovaný diktátor a Kreml v krizi. Putinovi dochází spojenci

Historička a novinářka Anne Applebaum, která se zabývá historií komunismu a vývojem ve střední a východní Evropě, napsala ve svém článku pro The Atlantic, že stejné situace by byly vnímány diametrálně jinak, a přitom naprosto stejně v Rusku a ve Spojených státech. Kdyby totiž americký prezident oznámil proslov, upozornil na něj všechny státní televize a pak do následujícího rána zmizel, diagnóza by byla nasnadě: Bílý dům prochází krizí. A přesně to se před deseti dny stalo v Moskvě. Vladimir Putin se po ohlášení důležitého proslovu na osmou večerní vytratil a na scénu se vrátil až druhý den ráno, aby vyhlásil částečnou mobilizaci. Ano, Kreml prochází krizí, a to dost možná tou největší za dlouhých 18 let Putinovy vlády.

Po sedmi měsících, během nichž tvrdil Putin svým občanům, že na Ukrajině probíhá pouze speciální vojenská operace a že ztráty tam jsou minimální, vyhlásil diktátor částečnou mobilizaci. A ruskou společnost to značně znervóznilo, tisíce lidí vyšly do ulic a proti mobilizaci protestovaly. Zde je důležité rozlišovat mezi faktem, že zmínění občané protestovali proti mobilizaci, a mezi domněnkou, že protestovali proti válce. Ačkoliv se v Rusku najdou i tací, kteří válku odsuzují, většinová společnost o ní nemá ponětí nebo ji přímo podporuje. I přesto ale otřásla aktivizace militantních rezerv Putinovou podporou ze strany některých dosud loajálních jednotlivců. Proti válce se najednou vymezují v minulosti proruští blogeři i místní popové hvězdy a hlava státu tak začíná ztrácet domácí půdu pod nohama.

Ruskému diktátorovi navíc začínají po sedmi měsících války docházet také zahraniční spojenci. Ač je pouto mezi světovými autokraty silné, není silnější než pud sebezáchovy každého z nich. Turecký prezident Erdogan, čínský Si Ťin-pching i indický premiér Narendra Modi obrátili v minulých týdnech svou dosavadní rétoriku a namísto tolerance či podpory války na Ukrajině začali vyjadřovat své obavy. Dokud totiž věřili, že Putin ví, co dělá, a že má jeho armáda na Ukrajině úspěchy, respektovali ho jako světového lídra. Teď ale ruský diktátor vyhlásil částečnou mobilizaci a z jeho kroků je jasně čitelná zoufalost. Jeho spojenci se tak od něj začínají distancovat a to Putina frustruje.

Že je Kreml v krizi naznačuje i stav ruské armády, která má být údajně druhou nejsilnější na světě, hned za tou čínskou. Silná ale očividně není téměř vůbec, logistická krize je na každodenním pořádku a morálka mezi jejími vojáky na bodě mrazu. Rusům se totiž už nechce za Putina umírat. Je to zřejmé i z počtu dezercí, které jsou mezi vojáky zaznamenány a na které zareagoval ruský parlament novým zákonem. Ten stanoví, že pokud ruský voják opustí svou pozici v Doněcku či Chersonsku, může čelit až deseti rokům ve vězení. Ruská armáda se po kouskách rozpadá a Putinovi nezbývá než si vymáhat autoritu skrze výhružky, ostatně jako vždy.

Na úbytek spojenců i domácí podpory zareagoval Vladimir Putin v podstatě jediným možným způsobem, totiž oznámením anexe několika ukrajinských území. Tímto krokem se snaží demonstrovat nejen sílu ruské armády, ale také moc, kterou on, jakožto diktátor, drží v rukou. Zdá se ale, že mu již ani jeden ze zmíněných atributů nikdo nevěří. Západ už dlouho ne a jeho okruh podobně smýšlejících lídrů své postoje také přehodnocuje. Otázkou zůstává, jak dlouho může současná kremelská krize trvat a zda je nynější Putinova situace udržitelná. Ač se zdá, že válka na Ukrajině nemá konce, Putinovy jistoty nikdy nebyly natolik otřesené a jeho dny budou časem sečteny. Doufejme, že dříve než později. Životů už bylo na jeho úkor ztraceno nadmíru.