Po FOMO a JOMO přichází FOSO: bojíme se skutečně začít znovu?

Bojíme se, že něco prošvihneme, ale také že toho uděláme moc, že se unavíme, že budeme krkolomní a že ze sebe uděláme hlupáky. Bojíme se, že budeme odstrčení. Chceme být nad věcí, být šťastní, odpočatí, stíhat různé akce, mít spoustu přátel, ale také zůstat doma a s nikým se nestýkat. Bojíme se změnit, ale také zůstat stejní, a to vše najednou. Jsme složití, jsme lidské bytosti, a jak by řekl Walt Whitman v nejpoužívanější větě posledních deseti let: „We contain multitudes“. 

Nová zkratka na obzoru

Zdá se, že existence je stále složitější. Protichůdných sil, které je třeba v našem každodenním životě sladit, je příliš mnoho, jsou příliš rychlé a příliš vzdálené. Sociálně-ekonomická situace tomu nepomáhá. Internetový slang se snaží držet krok a každý den se objevuje nová zkratka, která má vyjádřit a shrnout kolektivní pocity, které nás zahlcují, pocity, které žijeme, aniž bychom je zpracovali. Ke zkratkám FOMO (Fear of Missing Out) a JOMO (Joy of Missing Out) přidává třetí záležitost s možná ještě hlubšími důsledky. Mluvíme o FOSO.

Co je FOSO?

Je to zkratka pro Fear of Starting Over, což znamená strach začít znovu, od nuly. Výraz pochází ze světa randění a kodifikuje chování staré jako čas: začínat znovu je těžké, být po letech sám/a je také těžké, takže bychom mohli raději zůstat tam, kde jsme, ve vztahu, do kterého jsme tolik investovali, i když už nejsme úplně šťastní. 

V tomto postoji, který se projevuje u všech, hraje roli mnoho faktorů, které se od sebe příliš neliší. Společnost nás tlačí k tomu, abychom tvořili páry: svět se ve dvou jeví jako lépe zvládnutelný. O placení nájemného ani nemluvě. 

Heteronormativní rodina, tvořená mužem, ženou a dětmi, kde se spolu zůstává bez ohledu na city, ze zvyku, pro zdání a pro domnělou radost z dětí, je navzdory všemu stále převládajícím modelem společenského uspořádání a stigma pro ženy, které zůstávají po třicítce svobodné a bezdětné, stále přetrvává.

Ve vztahu i mimo něj

Bohužel se postoj z oblasti vztahů rozšiřuje i do jiných sfér života: bojíme se opustit práci, kterou nesnášíme, a která nás dělá nešťastnými, změnit bydliště, město, region nebo zemi, opustit starou cestu a vydat se na novou, protože víme, co opouštíme, ale nevíme, co nás čeká. 

V současné době je tenhle strach ještě více paralyzující. A není těžký pochopit proč. Každý den našeho života vidíme, co všechno nám ve světě chybí, dobré i špatné, a jsme bombardováni tisíci podněty, ne všechny jsou pozitivní. Negativní myšlenky a události ze života jiných lidí, dokonce i cizích, jsou nám předkládány bez varování, pronikají do našeho podvědomí a ovlivňují náš pohled na svět. 

Na toto neúnosné množství vizuálních a emocionálních podnětů nejsme připraveni. Přesto jsme tady a snášíme je. Dvojnásobně uvězněni: vlastním strachem a strachem ostatních lidí. Rizikem, jak je zřejmé, je zůstat na místě, zkamenělí, žít život, který se nám nelíbí.

Život jako riziko, navzdory všemu

Bohužel neexistuje žádné univerzální řešení FOMO, FOSO a všech ostatních problémů. S válkami, ekonomickými krizemi ani úzkostí, která nás svírá, nic nenaděláme. Jsou to kolektivní problémy, a jako takové by se měly řešit kolektivně shora. 

Svým vlastním malým způsobem, s pomocí terapeuta nebo terapeutky, však můžeme začít zpracovávat spalující lávový proud starostí, který na nás svět denně vyvrhuje, pochopit své nejhlubší obavy, naučit se chránit sami sebe a přitom zůstat ve spojení s potřebami svými i svých bližních. 

Žít ve svém vlastním čase, za svých vlastních podmínek, hledat štěstí nebo něco lepšího než status quo bylo vždy sportem pro odvážné. Teď to platí dvojnásob.