Evel vs. Erasmus: Mise topení a propadlá podlaha

Odškrtávám si dva měsíce Erasmu v Portugalsku a s rukou na srdci můžu klidně říct, že nastává krizové období. Stipendium dochází, protože ač se to nezdá, piva docela lítaj. Dostavila se zima, a já jsem si proto musela pořídit topení (je tohle ta dospělost?). Školní povinnosti nabraly velmi reálnou podobu a na pláži už je tak větrno, že ani slunce nezahřeje.

O bizárky ale není nouze. K příběhu o našem propadlém stropu se minulý víkend přidala propadlá podlaha našich sousedů. Ti se rozhodli uspořádat party pro sto lidí a vedle venkovní zahrady nabídnout taky svůj obývák. Uznali za vhodné do něj umístit obří reprák a udělat z něj techno room. To bylo skvělý až do té doby, než se v něm ve tři ráno ocitlo 50 tancujících lidí a ta zastaralá dřevěná podlaha se propadla, načež přijeli policajti a všechny vypakovali. Už jsme si tady vytvořili každodenní rituál, kdy se po ránu navzájem plácáme po zádech, že jsme v téhle budově přežili další noc, aniž by na nás cokoliv, odkudkoliv spadlo.

Přestože tady kromě jídla a pití za nic jiného neutrácím, moje čtyřměsíční stipendium začíná být po dvou měsících na suchu. Nepotěšil mě ani Miguel, můj pan domácí, který mi bez lítosti sdělil, že nám topení do pokojů jako rozhodně kupovat nebude, a ať si to zařídíme sami. Zapřísáhla jsem se, že za tohle rozhodně peníze dávat nebudu a nějak to zvládnu. Mikiny tady mám ale dvě a po týdnu nepřestávající rýmy a spaní v bundě jsem se rozhodla dát svoji hrdost i peníze stranou a pro topení si dojít. Samotnýmu nákupu předcházelo SOS volání domů, aby mi táta upřesnil, jaký poměr cena/výkon mám vlastně pořídit. Moudrá jsem z toho nebyla vůbec, milej pán v obchodě ale evidentně správně odhadl mou zmatenost a dal mi do ruky krabici se slovy: „You should be warm now“. Ano, už je mi teplo a je to nejlepší pocit na světě.

Kromě toho, že jsem si pořizovala topení, jsem minulý týden byla taky na keramice, kde jsem si vyrobila hrníčky a mističku. To bylo moc pěkné. Do toho se konaly další dvě jam sessions, kde tentokrát hrál i můj italský kamarád Federico, kluk, kterého jsem naučila jíst na kocovinu mango. A byla jsem taky na pláži, což bylo velmi osvobozující, a četla tam knihu o Rusku Vladimira Putina, což zas tak osvobozující nebylo.

Co je tady fascinující, je fakt, že vždycky, když mám pocit, že už bude konečně na pár dní klid, objeví se akce, na který samozřejmě nemůžu chybět. A ač bych si teď pár dní klidu opravdu přála, příští týden se sem navalí pětičlenná banda z Česka, která evidentně počítá s tím, že živá ani zdravá neodjede. Já jenom doufám, že po jejich návštěvě bude aspoň náš dům pořád stát, i když i to je sporný. V nejhorším případě budou mít zážitek portugalského Erasmu se vším všudy.