Evel vs. Erasmus: Hospody, nemoc a barvení vlasů

Od mého posledního příspěvku se toho moc nezměnilo. Za poslední týden jsem vypila klasicky spoustu piv, výlet nebyl žádnej a ze smutný Evel se stala šťastná Evel. Zmínění Čecháčci se mnou totiž zůstali až do soboty a mě doteď bolí tváře ze smíchu. Z našich plánů vidět oceán nebo třeba Lisabon velmi přirozeně sešlo, my jsme jen obráželi jednu místní hospodu za druhou. A ač to byla výborná podívaná a já je nadevše miluju, nechci je a ani alkohol dalších pár měsíců vidět.

První, co jsem totiž po jejich odjezdu udělala, bylo upadnutí do hlubokýho spánku a taky intenzivní nemoci, která byla po těch třech dnech divočiny nevyhnutelná. Strávila jsem tak pár dní studováním z postele a pitím průduškových čajů, abych ze sebe tu nahromaděnou kalbu dostala. Povedlo se – já tak mohla od úterka znovu zvesela skotačit.

Jako první jsem přirozeně zamířila na jam session, kterou naprosto miluju a kam jsme tentokrát šli s pohlednými italskými kamarády. Kámoška Ana, která se už z Paříže díkybohu vrátila, mě pak další den poprosila, abych jí nabarvila hlavu. Podle referencí mých kamarádů, kteří se mnou touto zkušeností prošli, nejde úplně o pozitivní zážitek, ona ale naléhala, a tak jsem souhlasila. Výsledek byl lepší, než jsme čekaly, její vlasy vypadají skvěle, a to, že chtěla na blond, ale vyšla z toho jako bruneta, necháme stranou.

Jinak se upřímně nic zajímavýho neděje. Je listopad, a tak tady všichni procházíme posmutnělým období, jelikož se nám náš pobyt už krátí. Do školy je toho taky hromada, takže většinu svého času píšu eseje, vyplňuju testy a snažím se na poslední chvíli naučit aspoň nějaký portugalský slovíčka. Z vánoční nálady se taky radovat nemůžu, protože ač máme ve městě už pár týdnů výzdobu, každodenní sluníčko a 17 stupňů mají úplně jiný vibe , ale nestěžuju si, sedět na balkóně a slunit se s knížkou bych teď v Česku nemohla, a tak si to užívám, dokud můžu.