Možná by tě nenapadlo, že zrovna nošení tak normální věci, jako jsou kalhoty, bylo někdy kontroverzní téma, ale je tomu tak. A zbytky tohoto přesvědčení se v naší společnosti odráží pořád.
Přestože jsou dnes kalhoty v dámském šatníku naprosto běžným kouskem a většina z nás si bez nich pravděpodobně nedokáže představit život, nebylo tomu tak vždy. Dodnes existuje spousta škol, jejichž dress code podporuje „tradiční hodnoty“, a dívky mohou nosit pouze sukně nebo šaty. Výjimkou nejsou ani mnohé společenské události.
Pro ženy v Evropě nebo USA začaly kalhoty představovat rovnost a osvobození od různých sociálních a morálních omezení, která jim byla vnucována. Kalhoty ale nebyly vždy výhradně mužský oděv. Symbolem boje za práva žen se staly až později.
První zmínky o kalhotách pocházejí od kmene Skythů, kteří je nosili asi před 3000 lety, a to zejména kvůli pohodlnosti během jízdy na koni. Podle magazínu Quartz prameny naznačují, že je v té době nosili jak muži, tak ženy.
I některé ženy v Evropě a USA nosily kalhoty dávno předtím, než to bylo společensky přijatelné, i když za to v některých zemích mohly být uvězněny. Dělaly to, aby se mohly přiblížit mužům a účastnit se stejných aktivit – například nasoupit do armády. Nejznámějším příkladem je pravděpodobně Angličanka Hannah Snell, která v 18. století léta sloužila v britském námořnictvu a později se stala menší celebritou, když odhalila, že je žena.
"Boj za kalhoty" se odehrával současně s bojem za ženská práva, který začal někdy v 50. letech 19. století. Sufražetky, jako byla Elizabeth Cady Stanton, považovaly reformu oblékání za součást boje za práva a některé přijaly za své i alternativní formy oblečení v podobě pytlovitých „tureckých“ kalhot, které se nosily se sukní ke kolenům. V dubnu 1851 o nich redaktorka prvních ženských novin The Lily, Amelia Bloomer, řekla svým čtenářům, za což si kalhoty vysloužily přezdívku Bloomers. Ani ty ovšem nezbořily zeď mezi ženami a kalhotami. Byly populární jen několik let, částečně protože je ženy nepovažovaly za atraktivní.
Na přelomu 20. století se však stalo něco, co změnilo způsob oblékání Američanů a Evropanů. Formálnost módy slábla a do každodenních šatníků začalo pronikat sportovní oblečení. Pohodlnost se začala stávat prioritou. V roce 1910 pomohla mladá návrhářka jménem Coco Chanel urychlit tento posun svým oblíbeným sportovním oblečením. Zasloužila se také o prolínání pánských oděvů do dámských šatníků, včetně sak a kalhot na míru. I když nebyla jedinou návrhářkou, která předváděla kalhoty pro ženy, její vliv byl silný.
Kalhoty se v dámských šatnících začaly objevovat i mimo sportovní módu, i když stále existovaly přísné limity, kde je ženy mohou nosit. V roce 1933 způsobila herečka Marlene Dietrich menší pozdvižení tím, že se ve slavném hollywoodského podniku Brown Derby objevila v kalhotách. Podle Los Angeles Times ji Robert Cobb, majitel restaurace, dokonce odmítl usadit.
Až do roku 1993 bylo v americkém Senátu neoficiálním pravidlem, že ženy by kalhoty nosit neměly. Přitom se dnes podívejme na bývalou senátorku Hillary Clinton, jejíž šatník je složen převážně z kalhotových kostýmků.
Ženy musely urazit opravdu dlouhou cestu, aby se dostaly do bodu, kdy si mohou zakrývat nohy jakýmkoliv způsobem chtějí. Zákon, který ženám v Paříži zakazoval nosit kalhoty, byl zrušen dokonce až v roce 2013. Samozřejmě stále existují místa (například školy v Severní Karolíně nebo Pensylvánii), která stále propagují zastaralá přesvědčení, ale obecně jsou dnes kalhoty viděny jako naprosto normální oděv, ať už je má na sobě kdokoliv.