DISS na THE BATMAN

Co jsem očekával? Vlastně ne moc. Moje největší obavy vzbuzoval Robert Pattison coby Batman. Po sérii Twilight se ve mně stále ozývaly otázky ohledně jeho hereckých schopností, které ale už několikrát zahnal například snímkem The Lighthouse nebo i menší rolí ve filmu The King po boku Timothéeho Chalameta. A přestože na mě v novince chvilkama působil jako emo fanoušek kapely My Chemical Romance, roli zvládnul a neurazí. Rozhodně pro mě není tím Batmanem jako třeba Christian Bale v Temném rytíři, ale není to úplně tak jeho chyba.

Hlavní problém totiž tkví v tom, že většina postav je jednoduše špatně napsaná. Silné herecké obsazení a skvělé kostýmy také kulhají. Postavy si mě nezískaly buď kvůli nedostatečnému prostoru, nebo kvůli nesmyslnému chování a plochosti. Tou největší slabinou snímku je tedy scénář. Některé dialogy působí až výplňově, což vzhledem k tříhodinové stopáži asi nebyl záměr. Dlouhé monology se snaží znít důležitě a hluboce, ale vůbec se mě jako diváka nedotýkají. To důležité je vynecháno nebo se sfoukne během dvou vět na úkor nepodstatného. A i přes viditelnou snahu ukázat vnitřní boj hlavního hrdiny nebo k nějaké postavě vzbudit sympatie/antipatie jsou mi charaktery v podstatě jedno. Cítil jsem to nejsilněji asi při „emotivní“ scéně s Alfrédem, kterého přitom z komiksů miluju. Ten mi byl v tomhle případě tak vzdálený, že by mě nezasáhla snad ani jeho smrt. A není se čemu divit, za celý film ho vidíme jen na pár minut.

Vzhledem k stopáži snímku jsem čekal její plné využití. A první dvě hodiny vlastně i fungovaly. Všechno se sice táhlo jako lavina medu, ale děj se posouval a atmosféra houstla. Jako divák jsem zůstával v rozpacích a čekal na rozuzlení, které rozhodne, zda je snímek nadprůměrný až geniální, nebo obyčejný. Takovou kadenci nesmyslných momentů jsem ale nečekal ani zdaleka.

V poslední hodině totiž přichází asi pět rádoby plot twistů. Byl bych snad ale šťastnější, kdyby film jednoduše skončil. Nejenom, že série převratů nikam nevede a Batman působí jako superhrdina k ničemu vzhledem k totální zkáze, ale všechno to plave v povodni scénářových děr, nesmyslného chování a uměle vytvořeného napětí. The Batman má snad čtyři konce a při závěrečných minutách už nezbývá nic jiného než hledat ve scénách komično, aby nepřišel pláč.

Z hlediska detektivky pak blockbuster bohužel taky neobstál. Dobrá detektivka totiž nechává diváka vyšetřovat spolu s detektivem. Ukazuje mu důkazy, nápovědy a kousky skládačky, ve kterých opravdu lze najít odpověď. Vede ho po tenké hraně, tak aby si ve chvíli, kdy hrdina rozlouskne případ, řekl: „Sakra, jak to, že jsem to neviděl? Vždyť to dává smysl.“ Tak v tomhle případě to smysl nedává. A co hůř, včas ho nenajde ani hrdina. Právě i proto plot twisty nefungují a divák si může připadat, jako by ho někdo vláčel narychlo slepenou motanicí příběhů. Kde Nolanův Temný rytíř buduje smysluplnou cestu k obrovskýmu zvratu, při kterým divákovy stoupá tlak a naskakuje mu husina, tam Matt Reeves, potažmo Peter Craig (scénář), plácají jeden bezvýznamný zvrat za druhým.

Abych ale jenom nekritizoval, The Batman je vizuálním pokladem. Kamera v podání Greiga Frasera, temné barvy kontrastující převážně s červenou a oranžovou a hlavně zpracování Gothamu jsou asi tím nejlepším, co jsme v netopýřím světě mohli vidět. Scéna, ve které kouká Penguin (Colin Farrell) z okna převráceného auta a z plamenů se vynoří silueta Batmana, je strhující až paralyzující. A takových scén najdeme víc. Jenže některé bohužel působí tak, jako by se šlo jenom po nich a scénář se právě z toho důvodu ohýbal a lámal (finále se světlicí).

The Batman je vizuální masterpiece. Vykresluje líp než jeho předchůdci prohnilý Gotham, ve kterém jsou zkorumpovaní snad úplně všichni až na naše hrdiny, a má fungující silnou noir atmosféru. Všechno ostatní je ale průměrné nebo podprůměrné a zpětně i strašně nudné.