Dim Haze: Krása hudby je ve vnímání emocí druhých

Vláďo, dřív jsi byl frontmanem pop punk kapely Call Tracy, nyní vystupuješ pod hlavičkou audiovizuálního projektu Dim Haze, který spojuje různé druhy umění. V lednu jsi vydal své první EP zvané Out For Stimuli. Jak u tebe došlo k posunu od pop punku k rytmickému bedroom popu? 

Vyplynulo to přirozeně z toho, že Call Tracy v roce 2018 skončili. Pop punk jsme hráli sedm let, naše hudba se různě vyvíjela a nasávala vlivy i třeba z ema nebo hardcoru. Vnitřně už jsme ale cítili, že bychom chtěli skládat jinak a rozšířit si obzory. Pop punk nás bavil, ale měli jsme potřebu se vyvíjet dál. Potřeba změny byla tedy primární motivace, a když se na to teď podívám s odstupem času, tak mi přijde, že nám to velice prospělo. Kluci, se kterými jsme hráli v Call Tracy, vytvořili novou synth-popovou kapelu Dizzlove a jejich hudební nápady překypují úžasnou originalitou a produkcí.

Já jsem si dal trochu pauzu, odstěhoval se do Dublinu, začal tam studovat a měl jsem čistej štít v tom, co můžu a nemusím dělat. Začal jsem víc vnímat místní okolí, a to nejen co se týče hudby, ale i přes galerie, divadlo nebo filmy. Oslovila mě tehdy tvorba italského režiséra, scenáristy a spisovatele Paola Sorrentina. Umí totiž vytvořit ojedinělou harmonii s využitím obrazu, ale také kombinací klasické a populární hudby. Imponovalo mi to a začal jsem dané prvky, hudbu a vizuál vnímat víc jako celek.

Paralelně s tím jsem v Dublinu prožíval turbulentní období v osobní rovině. Chtě nechtě jsem tedy znovu začal psát texty a hudbu, akorát jsem to všechno psal do šuplíku a neměl plán, co s tím. Skrze to vnímání všech jmenovaných, a pro mě nově objevených, forem umění mi ale došlo, že by bylo možná fajn se jednou spojit s lidmi, kteří se v těchto oblastech pohybují, a začít tvořit ve spojení s nimi. K tomu byla ale zapotřebí nejdříve hudba. Naštěstí jsem po celou dobu z Dublinu komunikoval se svým dlouholetým kámošem Vítem Kořistkou, který se zrovna přestěhoval do Brightonu, aby začal hrát v kapele Nature Trip a studoval hudební produkci v Londýně. Při jednom z hovorů jsem se mu zmínil, že mám připravené nějaké songy. On mě proaktivně vybídl, ať něco zkusím nahrát a pošlu mu to. Tehdy v roce 2019 začala vznikat píseň Ideal, první demo, který jsme spolu dali dohromady, a já začínal chápat, že je možné dělat hudbu efektivně v podstatě z pokojíčku. A tak se zrodila myšlenka, že bych se mohl vrátit k songwritingu a dát tomu plnou pozornost.

Vzhledem k tomu, že jsem měl vždycky averzi k představě, že bych něco vydával pod svým osobním jménem, jakože Vladimír Zemánek & Friends (smích), tak jsem tomu chtěl dát nějaký název. Nakonec vznikl Dim Haze, sólovej projekt, kterej postupně nabíral na konturách a postupně se do toho začaly míchat i vlivy ostatních audiovizuálních umělců.

Pokud to správně chápu, tak pop punk na tebe měl a dodnes má velmi velký vliv. Využíváš teď něco z pop punku i v rámci Dim Haze? 

Rozhodně. Budu vycházet z poměrně aktuální zpětný vazby, kterou jsem dostal od moderátorů Startéru z Radia Wave. Když moji hudbu slyší lidi, kteří nejsou součástí tvůrčího týmu, tak v tom nezřídka slyší Blink-182 nebo Sum 41, nejspíš s ohledem na barvu mýho hlasu. Přijde mi, že když lidi navíc znají kontext, tedy že jsem dřív zpíval v pop punkový kapele, tak si to i podvědomě spojí. Já se vědomě nesnažím do svých nových písní pop punk otisknout, ale asi se tam ten vibe nakonec projeví, už jenom díky zmiňovaným zpěvům.

Na druhou stranu absolutně nemám problém s tím, jaký dopad na moji současnou tvorbu pop punk stále má. V tom žánru jsem se pohyboval celkem dlouho. Dodneška některé kapely považuju za výjimečné nejen v rámci žánru, ale i songwritingu a hudební produkce obecně. Jedná se například o The Story So Far nebo Title Fight. To jsou kapely, který žánr pop punk nebo emo posouvaly dopředu a rozbíjely zavedené vzorce. Nastavovaly nový zvuk celé scéně, a ta je následovala. I přesto bych však netvrdil, že se jimi dnes napřímo inspiruju. Pokud se nějakým způsobem prvky jejich hudby dnes stále dostávají do tý mý, tak se dá říct, že z nich čerpám podvědomě. Po sedmi letech aktivního hraní a poslouchání pop punku to asi dává smysl. 

Je pravda, že ve tvé hudbě jsou cítit různé prvky a žánry. O to zajímavější a originálnější to je. Ale pojďme k názvu. Uvedl jsi, že Dim Haze pochází z citátu jednoho francouzského spisovatele (Antoine de Rivarol) a že má reflektovat objevování a radost z něj, je to tak? Je pro tebe umění, a asi řekněme i specificky hudba, objevováním? Ať už světa jako takového, nebo třeba sebe samého?

Nedávno jsem si kladl otázku, jestli od umění očekávám odpovědi na otázky, který si dlouhodobě kladu, třeba v souvislosti se smyslem mé existence na světě nebo třeba vztahy, pocity a prožitky. A ono to tak vlastně vůbec není. Pro mě se jedná o čirou interpretaci a prožití emocí, který tady a teď cítím a který ke mně přichází z různých směrů v příhodných kontextech. Často má vliv i prostředí, třeba můj rodnej Ústeckej kraj, ke kterýmu si skrze tvorbu snažím vytvářet vztah, ale i interakce s ostatníma lidma. Došlo mi, že emoce nepotřebuju plně chápat, ale potřebuju je vyjádřit, ventilovat. Hudba je pro mě ten správný prostředek. V tomhle smyslu to určitě objevování je. Objevování emocí v jejich plnym rozsahu a určování jejich podoby. Dá se říct, že i proto je pro mě nesmírně zajímavá spolupráce s dalšími umělci, protože můžeme dát dohromady něco, co vyjádří emoce tak, jak bych to já sám nedokázal. Většina z těchto tvůrců jsou navíc mý dlouhodobý kamarádi, tam vnímám další linku objevování. A sice objevování, nebo spíš uvědomování si štěstí, který v životě mám na výjimečné spolutvůrce a osobnosti, se kterými můžu trávit čas, tvořit a hledat nový způsoby, jak emoce vyjadřovat.

Ve smyslu objevování světa, nebo spíše podstaty života v něm, prostřednictvím tvorby, se opět vrátím k mému respektu k dílu Paola Sorrentina. Konkrétně mi vytanul na mysli jeho film La Grande Bellezza (Velká nádhera) z roku 2013, jehož tématem, jak Sorrentino zmiňoval v jednom z rozhovorů, je oslava života. Když se díváš na Sorrentinovy filmy, nemusíš hned pochopit, o čem jsou. Je v nich hlavní dějová linka a spoustu mikrolinek kolem, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. To je ale život, koláž na první pohled nepodstatných událostí, jejichž vliv se někde dříve nebo později projeví. Celé téma je vlastně pak tak obecný, až je konkrétní. Snažím se ke své tvorbě přistupovat podobně. V životě přicházejí lepší a horší období spojená s místy, na kterých se usadíš, a s lidmi, se kterými interaguješ a vytváříš vztahy. Každé z těchto témat je zastřešující dějová linka v jejímž kontextu se odehrávají mikrolinky. Mikrolinky reflektované na novém EP zahrnují vše od sólo výletu do lesa přes sny o neuzavřených životních kapitolách až po nečekaný výraz dobré vůle kolemjdoucího na ulici. Ve finále mozaika mikrolinek zastřešená krizí čtvrtiny života dala dohromady celek, kterej se zároveň stal ústředním tématem Out For Stimuli. 

Vrátím se ještě k té spolupráci. Mám pocit, že podněty, které člověk vnímá při sledování vašich klipů, a i texty a melodie, které slyší, tak všechny dávají dohromady spojení, ze kterého je cítit radost ze společné tvorby a umění. Působí to dost přirozeně.

Pokud je na opačné straně cítit radost, jsem za to velmi rád. Je to výsledek spolupráce s lidmi, kterých si vážím jako tvůrců, osobností a přátel.

Vnímáš tvorbu tak, že skrze umění můžeš být upřímný sám k sobě a zároveň dát posluchačům vhled do svého já? Díky tomu se s tvou hudbou mohou asi i lépe ztotožnit, i když je to občas nehezké.

Je to tak. Můžeš lidem nabídnout to, kým jsi, a v tom já vidím krásu umění obecně. Když někdo druhý nacítí tvou emoci a zároveň si uvědomí emoce vlastní a dokážete se sejít. Nejhezčí na zpětný vazbě bývá, když ti někdo nejen řekne, že píseň nějak zní, ale také to, že se našel v textu a vyvolalo to nějaký pocit. Občas se mi stane, že dostanu otázku, jestli byla ta, či ona emoce účelem písně. Ať už je ta emoce jakákoli, je to naprosto správně. Na každou osobnost totiž song působí specificky a individuálně. Většinou se však potkáme. A to je fajn. 

Tvé nové EP Out For Stimuli vyšlo v lednu, obsahuje 5 songů a nese surrealistický vizuál. Jak dlouho ti trvalo vytvořit celé dílo, když vezmeme v potaz začátek skládání hudby, psaní textů a natáčení videoklipů? A jakou část procesu si ty osobně užíváš nejvíc?

Dát to celý dohromady trvalo zhruba rok, možná i míň.

To je docela málo...

Je to málo, protože se jednalo o práci s mýma kamarádama, kteří jsou ohromně spolehliví. Moji vizi dokážou začít vnímat docela rychle, protože jsme už spolupracovali dříve. Třeba klipy dělal Tom Tejkl, se kterým jsme hráli už v Call Tracy. Grafik Šimon Brzobohatý je to samý, s tím jsme taky trávili spoustu času. Jediný problém bylo najít producenta zpěvu, to byl asi největší zádrhel. Producent Víťa Kořistka bydlí totiž pořád v Brightonu. Všechno se muselo v tomhle ohledu řešit přes třetí osoby, což nás dost zpomalilo. Tahle část byla logisticky dost rozházená a my jsme se skrze to učili, jak být příště efektivnější. Pokud jde jen o tvůrčí a produkční stránku věci, tak nám to zabralo rok. Uvidíme, jak to bude teď s další tvorbou, chtěl bych to posunout zas dál a zahrnout do projektu víc lidí, aby to bylo komplexnější. To se však může projevit i na časové náročnosti.

A abych se vrátil k otázce, která část mě nejvíc baví, tak je to chvíle, kdy nahraju úplně první demo, kterým chci dát Víťovi najevo, jakým způsobem si představuju, aby to znělo, a Víťa mi to pak pošle smíchané zpátky. Mě pak vždycky neuvěřitelně překvapí, že to zas pojal trochu jinak než já. Nebo taky ne, třeba jen přidal pár nuancí. Pak na tom dál pracujeme. Baví mě to spojení, že já dám nástřel a on mě svým způsobem usměrňuje, aby z toho nebyl mišmaš. To i krásně ilustruje naše povahy, já mám spoustu chaotickejch myšlenek a všechny chci dát na papír. Víťa je ten, co je hezky rozdělí, dá jim řád, ale postará se, aby tam stále byly emoce, na kterých ta daná píseň stojí. Vedle tohohle mě baví ale i v podstatě ta stejná fáze spolupráce s Tomem na videoklipech. Dám mu myšlenku a pak spolu řešíme, jak ten nápad pojmout, aby to dávalo smysl nejen technicky, ale i emocionálně, a aby to nebyla jen čistá abstrakce, která působí primitivně nebo banálně.

Takže opět spojení s dalším umělcem.

Ano, vracím se k tomu neustále, komunikace s jinýma lidma a umělcema je pro mě neskutečnou školou. Stejně tak i již zmiňovaná zpětná vazba, když to někomu dává smysl v rámci jeho vlastního prožívání a zkušeností.

To je skvěle ilustrované ve videoklipu k songu Stasis, který je natáčen v mostecké galerii. Vysíláš tím message i skrze obrazy, které se tam objevují, a dohromady to tvoří neuvěřitelně zajímavý celek.

Přesně tak, je tam několik rovin, který se samotnýmu divákovi nemusí zprvu promítnout, ale pro mě to má osobní význam vztažený k dané lokaci, době, ve které se to točilo, a tak dále. Není to jen one man show v esteticky pěkné místnosti, celkový dojem tvoří vícero věcí.

Před chvílí jsi mluvil o chaosu, který máš v hlavě. Pro web MusicServer jsi v kontextu spolupráce na novém EP právě s dalšími lidmi uvedl, že „se vnitřní chaos bez pomoci přátel neurovná“. Je pro tebe hudba a umění obecně způsob, jak se vypořádat se svým vnitřním chaosem? 

Rozhodně jo. Emoce, který se snažím interpretovat, jsou šíleným chaosem. Procházíš si různýma krizema a vždycky je s nima spojenej zmatek. Tvorba mi pomáhá si to urovnat. Když se o tom třeba bavíš s někým blízkým, tak si ulevíš, opadne z tebe část tíhy. Pro mě tohle dělá právě ta hudba.

A co se ti jako první vybaví, když se řekne slovo hudba? 

Emoce. Zmiňuji se o nich docela často. Já se přiznám, že hudba ve mně vzbuzuje ty nejhlubší a nejintenzivnější emoce. Například když se ocitnu v nějakém prostředí a okolnostech, kterým ta hudba začne najednou dodávat smysl.

V momentě, kdy si procházím dobrým, či špatným obdobím a do toho poslouchám hudbu, tak ty prožívané emoce akcentuje, zesiluje i prožitky z danýho momentu, a tím se pro mě stává jejich neoddělitelnou součástí. Je společníkem a nositelem kontextu. Dám konkrétní příklad. Když jsem byl na studiu v Irsku, tak jsem jel na výlet do Galway. Je to pěkný město a já jsem tam byl s člověkem, se kterým jsem měl silný vztah. A když jsme tam jeli a ten daný člověk seděl v autobuse vedle mě, tak mi hrálo zrovna v uších album Bark Your Head Off, Dog od kapely Hop Along. No a dnes, když si to album kdykoli poslechnu, tak je neodmyslitelně spjatý s tou osobou, je spjatý s mým vztahem k tý osobě, je spjatý i s vibem Galway, se vším, co se stalo tam a po návratu zpět. Bark Your Head Off, Dog od Hop Along je tak v tomhle případě společným jmenovatelem toho všeho.

To úplně chápu, děje se mi to taky a je to nadpozemský pocit. Plánuješ s Out For Stimuli vystupovat live veřejně? Třeba na nějakých vlastních koncertech nebo v rámci festivalů? 

Když jsem začínal s projektem Dim Haze a chtěl jsem tomu nasadit tvář a směr, tak jsem tuhle ideu neměl, ale teď jsem přesvědčenej, že jo. Budu mít sezení s potenciálním spoluhráčem, uvidíme, jestli to vyjde, nebo ne. Ale když dostávám zpětnou vazbu od lidí, který to oslovilo, tak mi to připomnělo zážitky s Call Tracy a jaký to bylo, když jsme hráli i pro lidi. Když tě vidí oni a vidíš i ty je, propojíš se s nima takhle nablízko, to mi chybí. Takže bych to rád zrealizoval, jen tomu musím dát face a rozhodnout se, jestli mám postavit třeba celou kapelu, nebo jestli budeme jen dva nebo tři. To zatím nevím, ale jsem určitě v procesu, kdy nad tím hodně přemýšlím...

Mám na tebe poslední otázku. Máš v hlavě nějakou ideu, co s Dim Haze do budoucna bude, nebo je to zatím krok za krokem?

Momentálně to nechávám plynout, dělám jen to, co mě baví. Teď se snažím víc navnímat například film a objevovat s ním spojené výrazové prostředky, což je pro mě fascinující. No a snažím se z toho přenést maximum do Dim Haze. Vizi mám, ale je momentálně abstraktní. Určitě to chci posouvat dál po všech stránkách a jednoduše dále objevovat, co je možné.

To je parádní tečka. Moc děkuju za rozhovor a hodně štěstí v další tvorbě!

Já taky děkuju!