Co jsme viděly ve Varech 3. července?

Markét

Imagina krátké filmy

Navštívila jsem v kině Drahomíra promítání krátkých filmů v rámci projektu Imagina. Promítalo se šest krátkých filmů a provázely ho tři živé debaty s tvůrci filmů. První z krátkých filmů se jmenoval  Propojme se včera a režíroval ho Vladimír Turner. Jedná se o ztvárnění filozofických myšlenek a definic v podobě tance. Mně osobně se ze sekce filmů líbil nejvíce. 

Druhý film Ententýky dva špalíky byl dlouhý asi 2 až 3 minuty a byla to dokola opakovaná dětská říkanka, která měla poukázat na to, jak jsou vlastně děti „nevinné“. V jejich „nevinném“ chování se skrývají různé podkontexty a krátký film vzbouzí v divákovi myšlenky, zda s sebou může tato dětská říkanka nést nějaké fatální následky.

Třetím filmem byl snímek Prosinečki , jehož režisérem je Adrian Duncan, kterého jsme v rámci debaty měli možnost vidět přímo na promítání. Film se ohlíží za kariérou fotbalisty Roberta Prosinečkina a věnuje se estetickým kvalitám hry. Režisér ve filmu pohlíží na fotbal jako na „chaotický tanec“.

 Různé tváře smrti režíroval Jan Soldat. Tento krátký film se skládal ze sestřihů filmových scén herce Christophera Leeho, ve kterých zemřel. Christopher Lee totiž zemřel skoro v každé druhé roli, kterou kdy ztvárnil. Jan Soldat byl na promítání také přítomen a probíhala s ním krátká debata, přičemž mě pobavilo to, že nejdříve tento sestřih dělal s Nicolasem Cagem, ale podle jeho slov to byla nuda.

Pátým krátkým filmem byl snímek Na nebi a na zemi , který režírovala Erin Weisgerber. Abych byla naprosto upřímná, film jsem zprvu vůbec nepochopila, jelikož to byly na první pohled „pouze“ nic neříkající scény sestříhané dohromady. Scény zahrnovaly také vápencové stavby v Montrealu, které po dobu sedmi let režisérka natáčela na diapozitivní film.

Režisérka byla také přítomná a probíhala s ní krátká debata, po které jsem se na film dívala jinak, jelikož to bylo nesmírně zajímavé. Říkala totiž, že film točila na starou analogovou kameru a že si různě pohrávala s filmem a negativem, přičemž točila věci jako tráva, listy, apod. a zkoumala, jak se budou na nich měnit světla nebo stíny.

Poslední film se jmenoval  Dcery ohně a byl promítaný také v Cannes. Režisérem je Pedro Costa a jeho snímek má vyprávět o příběhu tří sester, které rozdělila erupce tamního „ohnivého vrchu“, vulkánu Pico do Fogo.

Evel

Ozvěna

Film Ozvěna od výborné salvadorské režisérky Tatiany Huezo vyhrál cenu za nejlepší dokument na berlínském filmovém festivalu Berlinale a není se čemu divit. Jak je jejím zvykem, Tatiana Huezo v něm prozkoumává lidské příběhy z Mexika, tentokrát ty nejobyčejnější. Hodinu a půl dlouhý snímek zachycuje život několika rodin žijících v souznění s přírodou na mexickém venkově, daleko mimo civilizaci. Starají se o svá pole, o svá zvířata i o sebe navzájem a jsou v podstatě soběstační. Děti se většinově vzdělávají doma a po vědění jsou přímo hladové. Naráží ale také na otázku rodičovství nebo gender roles, které jsou jejich rodiči vnímány stále v tradičních vzorcích.

Brutální vedro

Snímek Brutální vedro ve mně zanechal hodně pocitů, především ale frustraci a smutek. Režisér Albert Hospodářský v něm nastiňuje svět před katastrofou, k Zemi se totiž blíží kus žhavé hmoty, která se odtrhla od Slunce a která má za 30 let minout naší planetu – a nebo taky ne. Možná dojde ke kolizi a lidé se s tím musí sžít. Příběh se odehrává v českém prostředí a vypráví dvoudenní zážitky mladého Vincenta, který jede za kamarády na chatu, ale kvůli promeškání autobusu zůstane zaseknutý v Pardubicích. Během 24 hodin zažije nespočet událostí a potká několik lidí, jejichž chování zrcadlí naší společnost – předsudky, agresivitu, zlost, apatii, omezenost, násilí i egoismus. Ale také soucit a empatii. Jak bychom se před katastrofou chovali my?