Clavicular, looksmaxxing a ztráta identity. Proč Gen Z nerandí?

Ano, přiznám se - vždycky když někdo vytáhne male loneliness epidemic nebo jak to mají muži především v oblasti vztahů v téhle době těžké, tak automaticky protáčím oči a hledám, jak se nejrychleji z té konverzace dostat. Není to totiž něco, co se dá shrnout v pár větách a ve výsledku se z toho spíš stává hádka, kterou nikdy nemůžu proti straně, která odmítá poslouchat, vyhrát. Ne, že by o tu výhru zrovna šlo. Paradoxní na tom je, že on je tenhle sentiment vlastně dost pravdivý. Mladí muži to mají opravdu složité, akorát úplně v jiném ohledu, než to red pill konzumující incelové podávají.

V posledních letech tohle téma kulminuje. Respektive je to spíš takový balíček témat - feminismus, manosféra, incelové, sociální sítě, dating culture, ultrapravice, toxická maskulinita, heteropesimismus a další slova, která pohání vyhrocený algoritmus na sociálních sítích. Tam se totiž většina téhle konverzace taky odehrává. Ale z comment sekcí a podcastů proniká i do reality, a ve středu všech konverzací o mladých heterosexuálních mužích jsou vždycky vztahy a sex.

A všímám si, že je to málokdy láska - ať už k ženám, o které se údajně tolik snaží, nebo k sobě. A z tohohle nalomeného prostředí (které má na svědomí celá řada společenských faktorů) se zrodili looksmaxxeři, ve kterých všechny tyhle frustrace kulminují.

Smash your bones and go on about your day

Pokud nevíš, kdo je Braden Peters aka Clavicular nebo co je vlastně looksmaxxing, tak se tady možná zastav a běž dělat něco zábavnějšího, protože ti to jinak zkazí den.

Looksmaxxing není úplně nový termín (a princip už vůbec ne), objevuje se na internetu minimálně od roku 2024, ale právě influencer Clavicular ho v posledních týdnech zase vyzvedl do popředí. Zjednodušeně se jedná o proces, kdy se člověk snaží jakýmkoliv způsobem maximalizovat svoji atraktivitu - proto looksmaxxing.

A looksmaxxeři to dělají opravdu jakýmkoliv způsobem. Mewing, gym, nové oblečení, steroidy, pervitin, kosmetické procedury (ale skincare nebo makeup se tomu říkat nesmí, to je jenom pro ženy) anebo bouchání kladivem do kostí v obličeji aka bone smashing. Yes. Kladivo. Obličej. Dvě věci, které nechceš vidět u sebe, ale pro looksmaxxery je to poslední velká love story. Kdo by totiž potřeboval jezdit do Turecka, když můžeš jít do Hornbachu...

We so lost the plot

Christine Emba dnešní looksmaxxery pro The New York Times popsala jako „incely nové generace, kteří jsou vyškolení v nihilismu Trumpovy éry, nedostatečně socializovaní kvůli lockdownům během Covidu-19 a radikalizovaní manosférou. Jsou posedlí snahou vylepšit svůj fyzický vzhled všemi dostupnými prostředky. Mluví o estetice jako o osudu a o atraktivitě (hodnocené, kodifikované a rozebírané s extrémní přesností) jako o měřítku lidské hodnoty.“

A mně to přijde neskutečně smutný. Nejenomže se touhle pochroumanou optikou dívají na ženy a celkově na své okolí, ale koukají se tak i na sebe. V zrcadle nevidí člověka. Vidí nesymetrický obličej, nedostatečně rovné zuby, řídnoucí vlasy, málo ostrých linií a míň svalů, než by chtěli. (Nevím, jak ty, ale mně tohle zní hrozně povědomě. Hastag men in women's spaces.) Atraktivita je pro ně měna a ta měna je extrémně specifická a hlavně drahá.

Když se na looksmaxxing podívám s odstupem, tak mi z toho vychází jedna věc: I know an identity crisis when I see one.

Krize identity

Nemůžu se zbavit pocitu, ze dnešní muži prostě nevědí, kdo jsou. Západní společnost se v posledních dekádách značně proměnila a historicky typická „mužská identita“ už neplatí. Už to nejsou jenom oni, kdo řídí politiku, chodí do válek, píšou knížky, vzdělávají se nebo dělají doktory a policajty.

Ženy mají přístup do míst a profesí, kam staletí nemohly, protože byly specificky mužskou doménou. Mají přístup k vlastním financím, sexualitě, zábavě i potěšení a snad poprvé ever mají kolektivní pocit, že muže vlastně k ničemu nepotřebují. A taky nám to jde skvěle a ve spoustě oblastí muže doháníme nebo dokonce předbíháme, třeba ve vzdělanosti.

Jako ženy toho máme hodně co získat, muži na druhou stranu mají hodně co ztratit. Jejich role byla s tou naší vždycky těsně spojená, ale role se mění - muže už nepotřebujeme z finanční stránky, sexuální, ani z té emocionální. A zdá se mi, že na tuhle změnu nahlížíme dvěma úplně odlišnými způsoby - my roztahujeme křídla a konečně rosteme do té podoby, kterou jsme vždycky chtěly mít, a oni koukají, jak se jim postupně drolí země pod nohama a my je necháváme za sebou. Dokážu si představit, že pro mladého člověka, který ještě neměl šanci poznat sám sebe, natož najít svůj úděl ve společnosti, to musí být nepříjemný pocit.

Jak tohle ale souvisí s randěním?

It takes two to tango a když je jedna část v permanentní deziluzi, je těžké se dobrat nějakého reálného výsledku. Důvodů, proč Gen Z nerandí je celá řada, ale jeden z nich je, že manosféra tyhle důvody dává za vinu ženám. Představ si to takhle: Hlavní role heterosexuálního muže už není živit rodinu, vydělávat peníze a zaopatřovat ženy. Co je pak ale v naší pořád silně patriarchální společnosti muž, který pro ženu nedokáže nic udělat? A nejen, že pro ni nedokáže nic udělat, on ji ani nedokáže zaujmout natolik a na dost dlouho, aby vůbec měl šanci něco začít dělat.

Cítit se zbytečně nikdo nechce a tak tihle muži in true manly man fashion hledají viníka jinde. A protože pro stromy nevidí les, vina přistává na ženách, které jsou najednou ty, kdo s nimi nechce chodit a upírá jim vztahy, sex a tedy smysl života. A jelikož jsou extrémně povrchní, přičítají to svému vzhledu (což se naučili od klasických incels). Kdyby byli hezčí, byli by úspěšnější, bohatší a holky by na ně letěly a problém by byl vyřešený. Jenže to takhle nefunguje, minimálně ne dlouhodobě. A čím víc se tahle iluze rozpadá, tím víc jdou do extrému. A jsme tak zase zpátky u looksmaxxerů.

Ti si ze vzhledu udělali měnu, kterou můžou platit za vztahy. Většina žen ale není na stejné lodi jako oni, vzhled pro ně sice něco znamená, ale rozhodně ne všechno, navíc nikdo nechce být s někým, kdo se chová a mluví, jako by právě vylezl z podcastu Andrewa Tatea. Myslím, že nemluvím jenom za sebe, když řeknu, že looksmaxxing tě nedělá atraktivní, dělá z tebe spíš naivního pitomce.

A pak je tady taky fakt, že je to celé vlastně hrozný sausage fest. Clavicular nelooksmaxxuje, aby se zalíbil ženám, dělá to, aby získal respekt od jiných mužů. A there is no way, že by si „vybral“ ženu, která se nepodřizuje jeho vizuálním standardům a kterou ostatní muži „neschvalují“.

Už jsem řekla, že se nemůžu zbavit pocitu, ze dnešní muži prostě nevědí, kdo jsou, ale taky se nemůžu zbavit pocitu, že ženy vlastně ani nemají rádi. Ano, nejspíš je chtějí, protože o to tady celou dobu jde, ale doopravdy si jich neváží a necítí k nim nic pozitivního. Tady samozřejmě hodně generalizuju, ale snad mi to bude odpouštěno for the sake of the argument.

Clavicular sám uvedl, že jeho život býval peklo a looksmaxxing mu umožnil se „vyrovnat se s břemenem, které na něj ženy na dnešním hypergamním trhu s randěním“ uvalily. Deníku The Times taky řekl, že fakt, že může mít sex se ženou, je možná lepší než samotný čin. Clavicular&friends jsou tolik zaujatí teorií, že jim praxe kompletně uniká.

Ale nejsou v tom sami. Jak jsem řekla - it takes two to tango. Oni spíš jenom zintenzivňují už existující přístup generace Z k romantice a vztahům, teda spíš k jejich nedostatku. Gen Z bere vztahy jako něco ohromně mystického a neznámého. Jsme posedlí s tím, jak vztahy vypadají na sociálních sítích, co by nám měly přinášet a s jejich konceptem spíš než s tou reálnou věcí. A přitom jde jenom o něco tak jednoduchého, jako lidi, kteří jsou spolu. Samozřejmě je toho víc, ale přijde mi, že se těch vztahů prostě bojíme. A někdo si kontrolu chce udržet tím, že říká, že nenávidí všechny muže a někdo zase tím, že looksmaxxuje a zvedá svoji „hodnotu“ na „nedosažitelnou úroveň“.

So here we are. Gen Z nerandí, protože je obsessed s ideou randění a není dostatečně socializovaná. Nerandí, protože hetero ženy se všemi různými způsoby snaží zbavit patriarchálních okovů a protože jejich protějšci by si radši lámali lícní kosti a chodili opěvovat pravicové politiky do irelevantních podcastů, než aby se o ženy začali reálným způsobem zajímat a actually se snažili s nimi chodit.