Žili šťastně až do smrti je mýtus. A to je vlastně dobrá zpráva

Čekáme na happily ever after. Tedy moment, kdy najdeme toho pravého nebo tu pravou, a pak už to bude konečně jednoduché, kdy nebudeme muset tak usilovně pracovat a budeme se cítit v bezpečí. Stabilně a navždy.

Většina z nás ale nějak tuší, že tahle představa je nerealistická. Protože čekat, že nám někdo dá stoprocentní jistotu, znamená přehlížet, jak vztahy skutečně vypadají. Slibovat si cestu bez trní není realistické, ale schopnost být spolu i ve chvílích, kdy věci nejsou ideální, to už je jiná písnička.

Dean Spade v knize Love in a F*cked-Up World píše, že romantický mýtus nás učí čekat na konečný stav klidu, který nikdy nepřijde. To, že se věci mění a nic nezůstává stejné navždy, je totiž základní skutečnost našeho života. Přesto se kolem vztahů chováme paradoxně. Čím víc čekáme, že se budeme cítit naprosto jistě, tím rychleji utíkáme, jakmile přijdou pochybnosti. Jenže existuje vůbec vztah, ve kterém si budeme stoprocentně jistí vším?

„If it’s hysterical, it’s historical,“ píše Dean Spade

Zkusím popsat situaci, kterou asi všichni známe: hádáš se s partnerem nebo partnerkou o něčem úplně banálním, třeba o tom, kdo měl vynést koš, a najednou tě zaplaví vlna vzteku, která připadá přehnaná i tobě samotné*mu.

Při čtení Spadeovy knihy jsem si uvědomila, že když je naše reakce silnější, než odpovídá situaci, nereagujeme jen na přítomný okamžik. V tom vzteku se ozývá něco hlubšího. Ve vztahu se totiž nepotkávají jen dva dospělí lidé, ale i jejich minulost. Každý z nás si z dětství nese způsob, jak si říct o pozornost nebo pocit bezpečí, a právě tyhle vzorce se v partnerských vztazích znovu objevují.

Mnoho konfliktů proto není ani tolik o tom, o čem se hádáme, ale o cyklu, který se mezi námi spustí. Jeden naléhá a chce to řešit hned, druhý se stáhne a potřebuje klid. Jeden panikaří, když se partner*ka vzdálí, druhý znervózní, když cítí přílišnou blízkost. Možná jsi o tom už slyšel*a jako o anxious nebo avoidant attachment stylu. Problém tedy nemusí být „špatný partner“, ale právě ten neviděný vzorec, do kterého v těchto chvílích sklouzneme, aniž bychom si uvědomili, že se právě odehrává.

Utéct, nebo zůstat?

O vztazích se často mluví dvěma způsoby, které si protiřečí. Na jednu stranu slýcháme, že pokud je to těžké, není to ono. Na druhou, že vztahy vyžadují práci. Není divu, že v tom máme zmatek. Když přijde konflikt nebo pochybnosti, těžko poznat, jestli je to signál k odchodu, nebo jen přirozená součást společného soužití.

Utéct, nebo zůstat? Možná je to špatně položená otázka. Co když láska není o jistotě, že už se nic nepokazí, ale o ochotě zůstávat spolu i ve chvílích, kdy to není jednoduché?

To ale neznamená ztratit sám*a sebe. Blízkost něco stojí, ale neměla by nás pohltit. Můžeme se o sebe navzájem opřít a přitom si nechat vlastní prostor. Potřebovat druhého není slabost, pokud dokážeme nést i své vlastní emoce.

Problém nastává spíš tehdy, když si neuvědomujeme, co si do vztahu promítáme a co od něj tiše očekáváme. Zůstat a pracovat na vztahu tam, kde jsou hranice respektované a kde je vzájemný zájem, je podle mě v dnešní době obdivuhodné. Žijeme totiž ve světě, který nás učí hledat rychlejší a snazší variantu. A zůstat někdy opravdu chce odvahu.

Dokáže jeden vztah unést tíhu celého světa?

Když už mluvím o „dnešní době“, nemůžu opomenout, že sama o sobě působí nejistě. Věci se mění rychleji, než je stíháme zpracovat, a budoucnosti se spíš obáváme. Možná i proto máme chuť věřit, že aspoň vztah bude bezpečný přístav. Monogamní narativ nám tohle vypráví už roky. Jenže žádný vztah nemůže být zárukou proti všemu.

Stačí nám opravdu jeden partner*ka jako jediný zdroj naplnění a podpory? Nebo je realističtější připustit, že potřebujeme víc než jen druhou polovičku, ať už si pod tím představujeme cokoliv? Tím mám na mysli komunitu, přátelství a širší síť vztahů, o které se můžeme opřít. Protože, když z jednoho partnera*ky sejmeme očekávání, že má naplnit celý náš svět, můžeme se paradoxně cítit bezpečněji. Náš život pak nestojí na jednom člověku.

Budeme někdy perfektní?

V moři nevyžádaných rad často slýcháme, že bychom měli mít všechno vyřešené, než do vztahu vůbec vstoupíme. Sama bych ráda zažila ten moment, kdy budu hotová a připravená. Jen mám podezření, že žádný takový moment nepřijde.

Dean Spade píše, že „healing is a spiral staircase“. Uzdravení není přímá cesta, na jejímž konci stojí dokonalá verze nás samých. Spíš se k těm stejným tématům vracíme znovu a znovu, jen pokaždé s o něco větším nadhledem. Nejde o to najít bezchybný vztah ani bezchybného člověka, ale o to znát své zažité vzorce a umět si jich všimnout dřív, než nás pohltí. A taky se nebát přiznat, že někoho potřebujeme.

Vztahy jsou těžší, než nám slibovali. A přesto věřím, že na ně máme. Jen si na to každý musí přijít sám a možná se odvážit vystoupit ze zažitých modelů, které nám předkládá monogamní systém, rodina, kultura nebo náboženství.

Až příště někde uvidíš „žili šťastně až do smrti“, klidně se tomu zasměj se mnou. Právě to je na tom osvobozující. Protože skutečná láska nezačíná jistotou, ale ochotou být spolu i bez ní.