Rozhovor s Timem Slavíkem: Dvaadvacetiletý kluk, který se vydal do Chersonu

Kdo je Tim Slavík?

Tim se několik měsíců živil jako redaktor pro bulvární deník, ale srdce ho vždy táhlo k psaní o pravdě, nikoliv o nových silikonech. Zajímal se o dění na Ukrajině již od samého počátku konfliktu a chtěl vědět, co tamní obyvatelé prožívají a proč žijí ve městě, které je dělicí frontou mezi svobodným světem a ruským imperialismem. Nezbylo mu tedy nic jiného než se na místo vydat.

Jak by ses popsal třemi slovy?

Jsem spontánní, veselý a dobrosrdečný.

Jak tě napadlo se vydat na Ukrajinu?

Na Ukrajině jsem byl už první den konfliktu. Jeli jsme tam zachránit jednu rodinu. Naším cílem bylo odvézt do Česka zejména děti. Poté jsem o tom hodně přemýšlel a říkal jsem si, že tam je docela krušná válka a my tady vidíme něco, co asi úplně není realita. Tak jsem se rozhodl, že se tam vydám a budu se snažit pochopit, jak to vnímají místní, i jak se cítí. Jako svůj cíl jsem si tak vybral Cherson. Chtěl jsem si jednoduše popovídat s lidmi, kteří zažili osmiměsíční okupaci.

Nebál ses? A co tvoje rodina a blízcí?

Maminka to zjistila ten den, co jsem odjížděl, protože do té doby jsem jí říkal, že jedu do Estonska. Pravda však vyšla ven. Nebyl to ale asi nejlepší nápad, protože se jí to vůbec nelíbilo, bála se o mě. Otec o tom věděl celou dobu a snažil se mě podporovat. O svůj život jsem se bál dost. Člověk se tam probouzí i usíná při palbě.

Kde jsi v Chersonu bydlel?

U dvou paní doma, mám je i na Instagramu. Našel jsem je přes Booking. Zprvu si myslely, že je pouze chci podpořit. Já tam ale opravdu jel.

Co tě v Chersonu nejvíce šokovalo?

Klid lidí. Lidi tam fungují úplně jinak než my. My se každý den něčeho bojíme. Na ně několikrát denně dopadají rakety a umírají tam desítky lidí. Oni už jsou na to ale zvyklí, nic už je nešokuje. Naproti nám třeba hořel dům, já se rychle oblékl a utíkal jsem směrem k tomu místu a byl jsem šokován. Vlastníci toho domu ale byli docela v pohodě.

Také mě překvapil systém. Jim to tam i přes to všechno funguje. Vždy hned na každé zničené místo vyjíždí hasiči, vojáci, pojišťovna, neziskovka i lidi z okolí a vzájemně si pomáhají. Když tam něco vybouchne, tak to za dva dny nepoznáte. Nejsem si schopen představit, že by to takhle v Česku fungovalo.

Jak momentálně žijí lidé v Chersonu?

Do Chersonu každý den dopadají bomby. Nefungují tam ani školy, ani školky. Hodně mladých lidí bydlí v Mykolajevu, kde to více funguje. Často dělají ve firmách svých rodičů, pokud můžou. Všichni se snaží vydělat nějaké peníze. Ti mladí lidé, co tam jsou, tak ti z nějakého důvodu nemohli odjet. Většina mladých lidí odtud odjela. Hodně dětí z Chersonu bylo také odvezeno do Ruska na převýchovu. Obecně je to ale místo plné starých lidí. Z těch totiž neodjel téměř nikdo.

Ovlivnilo tě to psychicky?

Určitě mě to psychicky ovlivnilo. To byl i ten cíl, proč jsem tam jel. Řekl bych, že riziko, že zemřeš, je fajn zažít. To u nás nezažiješ. Chtěl jsem si zkusit i nějaký ten stav úplný beznaděje. Moje psychika se s tím pak naučila fungovat. A jde to. Člověk si musí jen uvědomit něco sám v sobě. Občas na mě přijde třeba trocha strachu a vzpomenu si na to, co se na Ukrajině děje. Třeba když vybouchne petarda. Ale naučil jsem se s tím žít.

Není to poprvé, co ses takhle vydal na místo konfliktu. Kde všude jsi byl?

Poprvé jsem byl v osmnácti v Gaze. Zdálo se mi fajn tam jet a poznat to na vlastní oči. Zajímá mě také žurnalistika z válečných oblastí, hodně mě inspirovala Marie Colvin. Ta cestovala po nebezpečných místech. Zemřela v Sýrii, ale zemřela za to, co milovala. A já vždy chtěl být válečný reportér, takže jsem se tam sám vydal. Navíc mě hodně baví fotit, takže jsem tam jel. Vím, že to možná bylo dost nezodpovědné, ale já to prostě chtěl zkusit. Pokecal jsem si tam s lidmi, kteří drželi v ruce zbraň a byli ochotní umírat za svůj národ. Zjistil jsem, jaké mají lidé na palestinské i izraelské straně názory.