Přihlášení se k heyfomo

Po přihlášení budeš mít přístup ke všemu obsahu na heyfomo.cz, můžeš komentovat články a další features, just do it!
Reset hesla

AURORA vydala svou nejlepší desku, zázrak se však nekoná

Norská zpěvačka AURORA na své třetí studiovce zní, jako by opět měla nikdy nekončící dilema – vydat se vstříc masám, nebo zůstat věrná art-popu? Ačkoliv jde o její zatím nejlepší počin, pořád to není žádná sláva. I tak nabízí novinka The Gods We Can Touch víc než jen zcela parádní cover-art. 

Vztah k interpretovi: Od začátku v ní vidím potenciál, ale stále čekám, až přijde s něčím, co mě chytne.

Oblíbené starší album: N/A

Žánry: Art-pop, Folk-pop

FAVs: Cure For Me, Exist For Love, The Innocent, Blood in the Wine, This Could Be A Dream

NAHs: You Keep Me Crawling, Exhale Inhale, A Dangerous Thing 

Hned zkraje se musím přiznat, že pro mě AURORA vždy byla jednou z těch umělkyň, jejichž extrémní popularita mezi mileniály a zoomers mi byla vždy záhadou. Ani v době, kdy mi bylo patnáct, a všichni okolo (a včetně) mě poslouchali Lanu Del Rey, Melanie Martinez, Banks a právě AURORU, jsem si zrovna k její hudbě nikdy nenašel cestu. Jevila se mi jako artist of choice těch, které Lorde nebaví a Björk je pro ně „moc“, a tak vyhledávají jejich více radio-friendly alternativy.

Aurořina hra na art-pop, jež se mísí s prvoplánovými pokusy zaujmout mainstream poslouchající, u pátého aperolu se psychicky hroutící zoomers z Letné, mi byla vždy krajně nesympatická. Což neznamená, že jsem v Auroře nikdy neviděl potenciál – naopak toho má pětadvacetiletá rodačka z Norska požehnaně. Většinou ho však ztrácí ve svém nekonečném dilematu, zda zůstat věrná art-popu, nebo být slyšet v rádiu. A se stejným problémem se k mému zklamání potýká i na své dlouho očekávané novince.

 

Na ní zpěvačka krom již zmiňovaného art-popu mísí prvky folk a synth popu, což je kombinace, jež mohla vést k zajímavému výsledku, který však působí poněkud rozpačitě.

AURORA se totiž po celou dobu trvání The Gods We Can Touch pohybuje právě někde mezi nutkáním zaujmout masy a nepochybně autentickou snahou následovat své největší vzory, jako je Kate Bush, Björk nebo Underworld. Tento při poslechu až nepříjemný kontrast lze zaznamenat třeba u písní A Temporary High A Dangerous Thing, které zní jako vytažené z posledních alb The Weeknda a Eda Sheerana, respectively. A to v kontextu toho, jak se AURORA pokouší samu sebe prezentovat, prostě nedává smysl. Oba tracky jsou zároveň příkladem toho, jak celé LP místy zoufale strádá na produkci, o kterou se u většiny songů postarala (spolu s dalšími) sama AURORA.

Stejný kontrast však reflektují i některé z highlights alba: famózní dance-popový banger Cure For Me nebo zaláskovaný This Could Be A Dream, na němž AURORA dokazuje, že je schopna kouzlit i s ordinérnějšími melodiemi. Druhý ze zmíněných tracků měl namísto postradatelného, čtyřminutového A Little Place Called the Moon celé album zakončit. A to vybízí k otázce: Nebylo by pro Auroru lepší, kdyby se „vykašlala na umění“ a raději produkovala popinu, které je, na rozdíl od jiných, schopna dodat nespornou kvalitu? 

Bylo. Nebo by mohla jít druhou z cest, jež se nabízí – naplno se věnovat art-popu. Dokud se ale bude snažit o obojí, bude každý její projekt vzbuzovat podobné rozpaky jako její aktuální studiovka.

Není pochyb o tom, že je The Gods We Can Touch zpěvaččino zatím nejlepší album. Disponuje vysoce nadprůměrnými poetickými texty a bangery jako Blood In the Wine, The Innocent, zmiňovaným singlem Cure For Me nebo krásnou akustickou baladou Exist For Love. Tyhle singly jsou důkazem, že AURORA je schopná a nadaná songwriterka, která má na obě cesty, kterými se za každou cenu snaží vydat. A až se konečně rozhodne, kterou z nich si zvolí, bude výsledná deska zcela jistě řádově lepší než všechny dosavadní. A na to si moc rád počkám.

Hodnocení: 56 %