Přihlášení se k heyfomo
AURORA vydala svou nejlepší desku, zázrak se však nekoná
Norská zpěvačka AURORA na své třetí studiovce zní, jako by opět měla nikdy nekončící dilema – vydat se vstříc masám, nebo zůstat věrná art-popu? Ačkoliv jde o její zatím nejlepší počin, pořád to není žádná sláva. I tak nabízí novinka The Gods We Can Touch víc než jen zcela parádní cover-art.
Vztah k interpretovi: Od začátku v ní vidím potenciál, ale stále čekám, až přijde s něčím, co mě chytne.
Oblíbené starší album: N/A
Žánry: Art-pop, Folk-pop
FAVs: Cure For Me, Exist For Love, The Innocent, Blood in the Wine, This Could Be A Dream
NAHs: You Keep Me Crawling, Exhale Inhale, A Dangerous Thing
Hned zkraje se musím přiznat, že pro mě AURORA vždy byla jednou z těch umělkyň, jejichž extrémní popularita mezi mileniály a zoomers mi byla vždy záhadou. Ani v době, kdy mi bylo patnáct, a všichni okolo (a včetně) mě poslouchali Lanu Del Rey, Melanie Martinez, Banks a právě AURORU, jsem si zrovna k její hudbě nikdy nenašel cestu. Jevila se mi jako artist of choice těch, které Lorde nebaví a Björk je pro ně „moc“, a tak vyhledávají jejich více radio-friendly alternativy.
Aurořina hra na art-pop, jež se mísí s prvoplánovými pokusy zaujmout mainstream poslouchající, u pátého aperolu se psychicky hroutící zoomers z Letné, mi byla vždy krajně nesympatická. Což neznamená, že jsem v Auroře nikdy neviděl potenciál – naopak toho má pětadvacetiletá rodačka z Norska požehnaně. Většinou ho však ztrácí ve svém nekonečném dilematu, zda zůstat věrná art-popu, nebo být slyšet v rádiu. A se stejným problémem se k mému zklamání potýká i na své dlouho očekávané novince.
Na ní zpěvačka krom již zmiňovaného art-popu mísí prvky folk a synth popu, což je kombinace, jež mohla vést k zajímavému výsledku, který však působí poněkud rozpačitě.
AURORA se totiž po celou dobu trvání The Gods We Can Touch pohybuje právě někde mezi nutkáním zaujmout masy a nepochybně autentickou snahou následovat své největší vzory, jako je Kate Bush, Björk nebo Underworld. Tento při poslechu až nepříjemný kontrast lze zaznamenat třeba u písní A Temporary High a A Dangerous Thing, které zní jako vytažené z posledních alb The Weeknda a Eda Sheerana, respectively. A to v kontextu toho, jak se AURORA pokouší samu sebe prezentovat, prostě nedává smysl. Oba tracky jsou zároveň příkladem toho, jak celé LP místy zoufale strádá na produkci, o kterou se u většiny songů postarala (spolu s dalšími) sama AURORA.
Stejný kontrast však reflektují i některé z highlights alba: famózní dance-popový banger Cure For Me nebo zaláskovaný This Could Be A Dream, na němž AURORA dokazuje, že je schopna kouzlit i s ordinérnějšími melodiemi. Druhý ze zmíněných tracků měl namísto postradatelného, čtyřminutového A Little Place Called the Moon celé album zakončit. A to vybízí k otázce: Nebylo by pro Auroru lepší, kdyby se „vykašlala na umění“ a raději produkovala popinu, které je, na rozdíl od jiných, schopna dodat nespornou kvalitu?
Bylo. Nebo by mohla jít druhou z cest, jež se nabízí – naplno se věnovat art-popu. Dokud se ale bude snažit o obojí, bude každý její projekt vzbuzovat podobné rozpaky jako její aktuální studiovka.
Není pochyb o tom, že je The Gods We Can Touch zpěvaččino zatím nejlepší album. Disponuje vysoce nadprůměrnými poetickými texty a bangery jako Blood In the Wine, The Innocent, zmiňovaným singlem Cure For Me nebo krásnou akustickou baladou Exist For Love. Tyhle singly jsou důkazem, že AURORA je schopná a nadaná songwriterka, která má na obě cesty, kterými se za každou cenu snaží vydat. A až se konečně rozhodne, kterou z nich si zvolí, bude výsledná deska zcela jistě řádově lepší než všechny dosavadní. A na to si moc rád počkám.
Hodnocení: 56 %