Přihlášení se k heyfomo
Sedmý říjnový den roku 2006. Ruská federativní republika.
Vladimir Putin, od roku 1999 uvelebený v Kremlu, ten den sfoukává padesát čtyři svíček na dortu. Moskva slaví.
Atmosféra ruské metropole se ale diametrálně mění v sedm hodin večer tamního času. Do chladného vzduchu, do lezavé zimy, se ozývají čtyři výstřely.
V činžáku v centru města byla ve výtahu zastřelena ruská novinářka Anna Politkovská.
Zavražděná opoziční novinářka v Rusku. Překvapuje tohle spojení vůbec někoho?
Anna Politkovská, Ruska s ukrajinskými kořeny, byla velkou odpůrkyní oslavence Vladimira Putina. Nesnášela ho. Nenáviděla. A jak on teprv ji.
Ve svých reportážích permanentně upozorňovala na jeho nekalé praktiky. Co nekalé… kriminální! Hlavně na korupci.
"Z čeho jsem vinna? Psala jsem pouze reportáže o tom, čeho jsem byla svědkem. Nenapsala jsem nic než pravdu."
Už dva roky před osudným říjnovým dnem měla namále. Když letěla reportovat dění na místo teroristického útoku do čečenského města Beslanu, někdo se ji pokusil otrávit ze šálku čaje. Přímo na palubě letadla.
Novinářka útok přežila, ztratily se ovšem všechny lékařské záznamy o otravě.
Ramzan Kadyrov, despotický prezident Čečenska, kterého neuznává nikdo jiný než jeho přítel Vladimir, označil Annu za “nepřítele, který by měl být zavražděn”.
Diktátor Kadyrov jako by snad tušil, co se na Politkovskou chystá.
Za dva roky se jeho slova bohužel naplnila.
"Mohla bych vás ušetřit toho, co píšu," stálo v jedné z jejích reportáží. "Ale vím, že až se probudíme, bude pozdě."
Vrah tráví ve vězení pouhých jedenáct let. Objednavatel atentátu nebyl nikdy odhalen.
Celý svět přitom tuší, kdo jím byl. Kdo bezostyšně vraždí oponenty dál a dál. Jako varování. Zastrašení.
Putinovy narozeniny s sebou už navždy ponesou hořkou pachuť.
Pachuť chladnokrevné vraždy nevinné odvážné ženy.