Zabili jsme diskuze, protože všechno víme?

Dřív bylo v debatách víc místa pro dělání chyb a vytváření klidně i nepřesných domněnek. Prostě jen tak, pro radost z konverzace. Dnes jsme ale všichni hned připravení se svým telefonem v ruce fact-checkovat a ve vteřině pokořit každou nezodpovězenou otázku. Na nás si nepřijdou, my máme AI!

Kolikrát jsi slyšel*a někoho v poslední době říct „já nevím“? Nevědomost se minimálně v moderní online kultuře nenosí. Odpovědi totiž existují na dosah ruky a zbavují nás zvědavosti i hlubších diskuzí.

Nedávno jsem si ale dovolila nevědět. Byla jsem v baru s kamarády a někdo mi říkal něco o lidech, co se chovají jako NPC. Dobré tři vteřiny jsem se mu jen tiše dívala do očí a bezdůvodně panikařila: „Co je to NPC? Proč to nevím, vždyť snad nejsem blbá.“ Pak jsem ale překvapila sama sebe, a i když mi to nešlo přes pusu, zeptala jsem se: „NPC? Nevím, co to je.“ A nemohla jsem udělat lépe.

Do konverzace to přineslo novou dynamiku. V tu chvíli jsme se mohli hezky po staru učit jeden od druhého, místo toho, abych jen tupě kývala, a pak si to googlila cestou na tramvaj. Pokud teď čteš a taky nevíš, výborně:

 NPC označuje postavu ve videohře, kterou neovládá hráč, ale počítač. V moderním internetovém slangu se používá i přeneseně pro lidi, kteří se chovají „naprogramovaně“, bez vlastních názorů nebo individuality.

Někdo používá Google a ChatGPT víc, někdo míň, ale velmi pravděpodobně jsme se všichni setkali se starým dobrým: „Počkej, zeptám se AI.“ V tu chvíli se rozplyne mlha nevědění a z neznáma se stane instantní jistota. Servírovaná fakta, která nám ale v hlavě stejně moc dlouho nezůstanou.

Proč? Říká se tomu Google effect, tedy takzvaná digitální amnézie: tendence zapomínat informace, o kterých víme, že si je můžeme kdykoliv vyhledat. Pokud máme data vždycky po ruce, proč by je mozek skladoval? A tak se učí přenášet náročné kognitivní úkoly na internet. Mělo by nás to znepokojovat. S pamětí totiž slábne i naše schopnost kriticky přemýšlet.

Přátelské debaty

Situace, kdy se parta kamarádů a kamarádek dohadují kolem triviálního faktu a hází do konverzace jeden argument za druhým, se stává ohroženým druhem. Dnes se ti spíš stane, že nejdřív vytáhneš chytrý telefon, než otevřeš pusu nebo zapneš mozek. Spíš reagujeme, než reflektujeme.

Když už dnes debatu vedeme, často se odehrává online. Tam se mít odlišný názor moc nevyplácí. Stačí jedna nepopulární myšlenka a hned ti v komentářích přistane vlna hejtu od random pána z Moravy (tohle není hejt na Moravu), který samozřejmě ví líp než ty, proč ses rozhodla pro vědomý celibát. Algoritmy totiž milují konflikty: čím ostřejší výměna názorů, tím víc pozornosti, a my se tomu přizpůsobujeme. Stáváme se agresivnější, méně ochotní vést otevřenou, pomalou a respektující debatu.

Zajímáme se vůbec?

Kolikrát spíš slyšíme znuděné „hm“, než upřímné „tyjo, proč si to myslíš?“ Bezpochyby jsme zlenivěli. Místo přemýšlení jdeme na Reddit nebo X, abychom si tam našli, co si „myslí“ ostatní. Tvoříme si názor podle cizích postů a komentářů, ne podle vlastního uvažování.

Teď si představ, jaký vliv má tohle všechno na naši kreativitu. Méně originálních nápadů, protože je pro nás těžší vytvářet myšlenky mimo vyhledávací nástroje. Čím víc se spoléháme na AI, tím míň trénujeme svoje vlastní dovednosti.

Co s tím budeme dělat? Nevím. Možná se zkusme pro začátek přestat bát nejistoty. Toho, že něco nebudeme vědět na sto procent. Že se zeptáme. Že se pobavíme a popřemýšlíme o tom společně. Když se netrefíme, aspoň se přiučíme něčemu novému — a víc nás to spojí.

To se v téhle epidemii osamělosti může hodit, ne?

Konverzace by neměly být soutěž o to, kdo je chytřejší, vtipnější nebo charismatičtější. O pozornost soutěžíme každý den online, dejme si pauzu alespoň tam venku, ve skutečném světě.

Tak co, co si o tom myslíš?