Víš, proč se korupce nedá vymýtit jen přísnějšími zákony?

Když se řekne korupce, možná si představíš politika*političku s obálkou naditou penězi nebo cinknuté veřejné zakázky. Jenže to je jen špička ledovce. Korupce je ve své podstatě zneužití moci pro osobní prospěch a podle Transparency International to je jedna z největších brzd řešení globálních problémů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od klimatické změny po dostupné bydlení.

Možná si říkáš, že by stačilo přijmout přísnější zákony a zavřít evil guys. Jenže realita ukazuje, že tenhle přístup selhává. Korupce totiž není jen právní problém, je to problém psychologie a designu prostředí, ve kterém žijeme.

Trojúhelník podvodu

Abychom pochopili, proč korupce vzniká, musíme se podívat do hlavy pachatelstva. Kriminalisté*kriminalistky a psychologové*psycholožky k tomu používají model zvaný Fraud Triangle (Trojúhelník podvodu). Aby k podvodu došlo, musí se potkat tři věci:

1. Tlak (motivace): „Potřebuju peníze na dluhy,“ „Musím splnit nereálný plán v práci,“ nebo „Chci si udržet svůj status.“

2. Příležitost: „Nikdo mě nehlídá,“ „Systém má mezery,“ „Jsem šéf, projde mi to.“

3. Racionalizace: Tohle je ta nejděsivější část. Většina zkorumpovaných lidí se nepovažuje za padouchy. Říkají si: „Dělají to všichni,“ „Stát mě okrádá na daních, tak si to beru zpátky,“ nebo „Je to jen dočasná výpomoc.“

Behaviorální ekonom Dan Ariely ve svých výzkumech ukazuje, že my lidé máme tendenci podvádět „tak akorát.“ Chceme z podvodu profitovat, ale zároveň se chceme pořád cítit jako čestně. Tomu se říká fudge factor.

Korupce v Česku

Podle nejnovějšího Indexu vnímání korupce (CPI) za rok 2024, který zveřejnila Transparency International, to jde s Českou republikou z kopce. Získali jsme 56 bodů ze 100 možných (čím více bodů, tím méně korupce), čímž jsme si v žebříčku pohoršili a spadli z 41. na 46. místo ze 180 hodnocených zemí světa. Za průměrem Evropské unie, který oproti předchozímu roku spadl o 2 body, zaostáváme o 6 bodů. Příčinou je podle TI nedostatečná vládní strategie omezující korupci, odsouvání potřebných systémových reforem a nízká politická integrita.

Máme sice spoustu checklistů a formálních pravidel, ale chybí skutečná vůle řešit střety zájmů nebo dotáhnout digitalizaci tak, aby byla data opravdu veřejná a kontrolovatelná. Ukázkovým příkladem je zákon o ochraně oznamovatelů (whistleblowing). Česko ho sice po letech přijalo, ale v ořezané formě. Spousta lidí se stále bojí ozvat, protože nevěří, že je systém ochrání před pomstou šéfa. Pokud prostředí říká rčení „kdo nekrade, okrádá rodinu“, a ten, kdo na to upozorní, je za potížistu, žádný zákon to sám o sobě nezmění.

Náš model prevence je často postavený na byrokracii. Firmy a úřady mají etické kodexy a školení, kde odklikáš, že nebudeš krást. Jenže výzkumy ukazují, že formální pravidla často nestačí kvůli jevu zvanému normalizace deviace. Pokud přijdeš do prostředí, kde je normální „zařídit si to po známosti“, postupně otupíš. Z malých ústupků se stane norma. Pokud vidíš, že ostatní podvádějí a prochází jim to (nebo jsou za to dokonce odměněni funkcemi), tvůj mozek si to vyhodnotí jasně: Být poctivý znamená být v nevýhodě.

Jak z toho ven?

Moderní boj s korupcí už není jen o tom zpřísňovat tresty, ale chytře designovat prostředí, ve kterém se pohybujeme. Musíme přejít k prevenci, která počítá s lidskou psychologií. Klíčem je digitalizace a open data - když jsou státní smlouvy veřejné a čitelné pro algoritmy, podvody se schovávají těžko. Pomáhá i tzv. nudging neboli pošťuchování, kdy třeba podpis čestného prohlášení na začátku formuláře aktivuje svědomí včas. A hlavně musíme změnit pohled na whistleblowery. Lidé, kteří něco takového nahlásí, nejsou práskači, ale nutná pojistka systému. Bez kultury, která oceňuje férovost, nám sebelepší zákony nepomohou.