Už v pěti letech jsem všem říkala, že budu slavná zpěvačka. Lauren Spencer Smith o American Idol a virálním songu Fingers Crossed

Pamatujete si první okamžik, kdy jste si řekla, že hudba bude váš život?

Upřímně ano. Hudbu jsem chtěla dělat celý život. Dostudovala jsem a nechtěla jsem dělat jinou práci. Pamatuji si, jak mi bylo čtyři nebo pět let a všude jsem se producírovala a každému dělala vystoupení. Říkala jsem lidem, že jednou budu slavná zpěvačka.

Měla jste už tehdy někoho, například nějakého hudebníka nebo hudebnici, který*á vás inspiroval*a?

Když mi bylo asi pět, byla jsem posedlá Hannah Montanou, a moji rodiče mi koupili dětské karaoke Hannah Montany. V osmi letech jsem pak objevila Adele, která je moje queen a inspirace. Hodně jsem ji poslouchala a trochu formovala to, jak jsem chtěla znít, kým bych chtěla být a jaké písně chci psát.

Také jste byla v American Idol (pěvecká soutěž podobná Superstar, pozn. red.), což může být velká událost, zvláště pro mladého člověka. Co jste si z té zkušenosti hudebně i osobně odnesla?

Pocházím z opravdu malého města a v podstatě tam nikdo nezpívá nebo nehraje na nástroje. Přínosná pro mě byla už možnost sledovat ostatní soutěžící, být kolem jiných lidí a být schopná si všimnout, že: „Hej, tenhle člověk je v tomhle hodně dobrý“, nebo naopak si umět říct: „Já v tomhle dobrá nejsem. Jak mám vyhrát? Jsou v tom lepší než já“. Každý den mě motivovali chtít být lepší a chtít se naučit víc o sobě a svém hlasu. Ale byla to zábava.

Máte nějaké zákulisní příběhy, o kterých jste svým fanouškům a fanynkám nikdy neřekla?

Myslím, že ne. Nikdy se nic šíleného v zákulisí nestalo. Jednou se mi například roztrhl rozkrok u kalhot a přišla jsem kvůli tomu pozdě na stage, protože jsme to museli opravit. Ale hned, jak jsem vyšla na jeviště, jsem to všem řekla. Myslím, že jsem celkem klidná a v chillu.

Jste docela aktivní na TikToku, kde mimo jiné sdílíte a zveřejňujete svoji hudbu. Když jste vydala singl Fingers Crossed, čekala jste, že bude virální?

Rozhodně ne. Přidala jsem to s myšlenkou, že by se tomu videu mohlo dařit, ale v tu chvíli jsem neměla žádné známé vlastní písně. Byla to moje teprve druhá původní píseň, takže jsem rozhodně nečekala, že bude mít takový ohlas. A byla to vlastně „overnight“ záležitost.

Myslíte si, že by váš život nebo kariéra vypadala jinak, kdyby TikTok neexistoval?

Ano a ne. Za velkou část úspěchu vděčím sociálním médiím, ale očividně to je to, co je v dnešní době běžné. Také si myslím, že už musí být na sociálních sítích všichni, aby o nich lidé věděli. Případně to musí někdo dělat za ně. Ale já mám takový kontroverzní názor, že se propagace sebe samého dělala vždy, ať už to bylo na TikToku, YouTube, billboardech nebo čemkoliv jiném. Bylo to tady vždycky a je to pořád velmi podobné. Jen se to mění a vyvíjí. Ráda si myslím, že jsem typ člověka, který, když se na něco zaměří, tak toho dosáhne. Z toho soudím, že i kdybych byla v jiné době, stejně bych něco dokázala.

Máte nové album The Art of Being a Mess. Co vás k názvu vedlo?

Přemýšlela jsem o různých názvech a nemohla jsem přijít na ten správný. Měla jsem pocit, že mnoho písní nemá ten společný prvek. Psala jsem naštvané, smutné i láskyplné písně a uvědomila jsem si, že to je obrovský zmatek - stejně jako v mé hlavě. Ale to je prostě život. Nejlepší způsob, jak to celé zabalit do jednoho balíčku, bylo říct: „umění má být mess“.

Jak pracujete s tím, že jste tak otevřená a osobní v tom, co sdílíte s miliony lidí?

Je pro mě přirozené sdílet svůj život s lidmi. Nevím, proč taková jsem, protože moji rodiče ani nikdo z mé rodiny takový není. Když někoho potkám, mám chuť mu vyprávět každou dobrou i špatnou věc, která se mi kdy stala.

Stejně přirozené je to pro mě i v mých písních. Občas ale narazím na videa na TikToku nebo jinde online s mojí písní a v tu chvíli si uvědomím, že to jsou doopravdy mé texty a jde o můj osobní život, který takto dávám lidem na odiv. Někdy mi zkrátka nedochází, že ty věci vlastně sdílím s tolika lidmi.

Takže nemáte jasné hranice, pokud jde o sdílení? Prostě děláte to, co se vám zdá nejlepší...

Píšu cokoliv, co mi leží na srdci. Jediný moment, kdy nad tím začnu víc přemýšlet, je, když píšu texty o skutečných lidech. Někteří z nich jsou v mém životě přítomní, a někteří už ne. Před vydáním pak přemýšlím, jestli se na mě ta osoba nebude zlobit. Ale nikdy to není osobní. Ostatní lidé i fanoušci a fanynky to vždy dobře přijali, nikdy jsem nečelila nějaké šikaně nebo nenávisti. Dávám do toho srdce a cítím se tak komfortně.

V pátek 19. září máte koncert v Praze. Byla jste tam už někdy?

Ne, bude to poprvé a velmi se těším. Zejména na turné je to často tak, že přijedete na místo a odjete ještě v ten večer. Doufám ale, že se alespoň někam projdu, navštívím pár míst a město si prohlédnu.