Přihlášení se k heyfomo
Pop žurnalistika je mrtvá. Kde jsou kvalitní rozhovory z red carpets??
Jde pop žurnalistika do kopru? Zdá se, že každý týden se objeví nový red carpet moment, na který koukám a říkám si: „What?“. Otázky, které tam zaznívají, se stávají virálními, ale ne nutně proto, že by byly dobré, a dotazované celebrity často vypadají, že by raději byly kdekoliv jinde na světě než tam. Otázka zní: kam se pop žurnalistika poděla? A je tohle prostě nový standard?
Pop žurnalistika se ocitá v těžké pozici v době, kdy se mediální prostředí extrémně rychle mění a klasická média se musí adaptovat.
Ale tohle není adaptace.
Celé se to posouvá někam, co už s žurnalistikou nemá nic společného. Dříve byly pokládány promyšlené otázky, které dávaly hlavu a patu v daném kontextu.
Dnes už nejde o samotné otázky, ale o virální odpovědi. Sociální sítě, hlavně TikTok, zredukovaly rozhovory na krátké klipy a soundbites.
Do toho všeho zasahuje i fakt, že pracovní trh pro novinářstvo není zrovna růžový. Redakce propouštějí, stálé pozice mizí a mnoho novinářů a novinářek pracuje na volné noze a často za mizerné ohodnocení. A do toho všeho hází vidle další věc: influenceři a influencerky.
Ne všichni, samozřejmě, ale většina.
Reality stars, tiktokeři a influenceři jsou dnes zváni, aby dělali rozhovory s největšími hvězdami planety. Ne proto, že by v tom byli dobří, ale protože studia pochopila jedno: jedno virální video na TikToku má větší hodnotu než pět kvalitních článků od zkušeného novináře.
Jenže výsledkem je, že se tihle lidé ptají držitele několika Oscarů na otázku typu, které je jeho oblíbené emoji. Což je možná ještě ta lepší varianta a bohužel to v rámci přežití musí dělat i zkušené novinářstvo.
Časy se mění
Možná je to tím, že celebrity už mají vlastní platformy a nechtějí být konfrontovány s těžšími otázkami. To samé ostatně platí i pro politiky.
Ale samozřejmě to neznamená, že bych byla pro konfrontační rozhovory typu Barbara Walters, to zas pomalu.
Dnes se ale často setkáváme s tím, že moderátor*ka vůbec nedrží otěže rozhovoru. Typickým příkladem je Alex Cooper a její podcast Call Her Daddy. Často se dotkne zajímavého tématu, host řekne něco, co by stálo za rozvedení, a místo doplňující otázky přijde jen něco prázdného typy ‚You’re amazing.‘
Mnoho současných rozhovorů tak připomíná spíš konverzaci fanouška s interpretem. A místo nějaké hloubky nebo analýzy přichází jen adorace. Chápu, proč se to děje, ale I’m not here for it a jsem over it. A Alex Cooper není jediná, kdo to dělá. Příkladem je i Jake Shane ve svém podcastu Therapuss.
Nemám problém se samotným konceptem, ale s tím, že se z toho stává norma a hlavně majorita.