Umíme být zajímaví bez internetu? A máme vůbec vlastní osobnost, nebo jen dobře vybranou estetiku?

Dřív jsi byl prostě člověk, který miluje knihy, miluje vintage kousky a poslouchá jednu kapelu pořád dokola. Dnes ti internet během pár sekund přiřadí vlastní estetiku a její vlastní moodboard.

Máme tendenci pojmenovávat úplně všechno, Každý styl, každou zábavu, každý styl života. Na jednu stranu to může být docela zábavné, na druhou stranu se to zdá vcelku svazující. Ano, je příjemné být součástí komunity, součástí skupiny lidí, kteří mají stejný vkus a zájmy, ale jsme v ten moment opravdu součástí nějaké komunity a jsme to vůbec my?

Zdá se, že aby něco existovalo musí to mít svůj název. Najednou nejsme jen sami sebou, jsme clean girl, office siren, VSCO girls, cottagecore girls a mnoho dalších jmen, o kterých jsem dost možná ještě ani neslyšela.

Jenže my přeci nejsme chodící estetika, nebo moodboard.

Nekonečná inspirace, rovná se nekonečné srovnávání

Nikdy nebylo jednodušší najít inspiraci. Chceš nový styl? Instagram. Nový koníček? TikTok Nový interiér pokoje? Pinterest. Jenže s inspirací přišlo i něco dalšího... neustálé srovnávání se.

Každý den vidíme stovky lidí, kteří vypadají zajímavěji, stylověji, kreativněji nebo úspěšněji než my. A když se díváš dostatečně dlouho, začneš mít pocit, že být obyčejně sám sebou zkrátka nestačí. Možná i proto se tolik upínáme k estetikám. Dávají nám jakýsi návod, nabízejí hotovou odpověď na otázku, kdo bychom měli být. Zkrátka ti stačí pár minut scrollovat na TikToku a vybrat si estetiku, která se ti nejvíce líbí. Ta ti automaticky řekne, „jak by ses tedy měl*a oblékat a jaké aktivity a styl života jsou pro tebe.“

Jsme to opravdu my, nebo jen naše (ne)dosažitelná aspirace?

A tady to začíná být zajímavé. Většina estetik totiž není jen o oblečení, líčení nebo interiéru. Jsou o tom, co symbolizují.

Někomu se líbí old money estetika. Ne nutně proto, že by trávil léto na jachtě nebo hrál golf. Přitahuje ho představa klidu, elegance a život v luxusu. Fotky tenisových kurtů, jachet, luxusních hotelů nebo dokonale upravených snídaní neukazují vždy realitu. Ukazují aspiraci, představu, sen.

Stejně tak někdo sdílí fotky knih, matchy a kaváren ne proto, že by každý den četl klasickou literaturu a vedl hluboké filozofické debaty. Ale protože se mu líbí představa člověka, který je inteligentní, kreativní a trochu tajemný, představa toho jaký by chtěl být. Ale je opravdu takový, nebo dělá něco pro to aby takový byl? Dost možná je to jen póza, chce aby ho lidé tak vnímali, aby si okolí myslelo, že takový opravdu je.

A možná právě proto sdílíme na Instagram určité fotky, stories nebo playlisty. Abychom okolí dali najevo kdo jsme, i když to vlastně dost možná vůbec nejsme my. Instagram se tak často stává spíš verzí nás, kterou si představujeme, než tou, kterou skutečně žijeme.

Jenže někdy se hranice začne rozmazávat. Když dostatečně dlouho prezentujeme určitou verzi sebe sama, začínáme jí věřit i my sami. A pak je těžké poznat, kde končí realita a kde začíná pečlivě vytvořený příběh. A otázka pak není, jestli je to pravda nebo lež. Otázka je, jak velký je rozdíl mezi člověkem na našem profilu a člověkem, který večer přijde domů, odloží telefon a zůstane sám se sebou.

Co je cool a kdo o tom rozhoduje?

Možná nejzajímavější paradox dnešní doby je, že máme větší svobodu než kdy dřív, ale zároveň jsme si nikdy nebyli tolik podobní. Stejné outfity. Stejné fotky. Stejné knihy položené vedle matchy. Stejné playlisty.

Internet nám umožnil vidět, co je cool. A protože to vidíme všichni ve stejný moment, začínáme cool věci dělat všichni stejně. Někdy to působí, jako bychom si vlastní osobnost skládali z předem připravených dílků. A čím více času věnujeme tomu, jak naše životy vypadají, tím méně času možná věnujeme tomu, jaké skutečně jsou.

Jenže kdo vlastně rozhoduje o tom, co je cool?

Najednou všichni pijí matchu. Všichni běhají. Všichni chodí na pilates. Všichni trénují na Hyrox.

A samozřejmě je možné, že by nás tyhle věci bavily i bez sociálních sítí. Ale opravdu? Zkus si položit jednoduchou otázku. Kolik lidí by dnes běželo Hyrox, kdyby se o něm nikdy nezačalo masivně mluvit na Instagramu a TikToku? Kolik lidí by si objednalo matchu i po prvním ochutnání, kdyby nebyla symbolem určitého životního stylu?

Já sama si nejsem jistá honestly. Kdyby mi někdo před pár lety dal matchu bez celého toho kontextu kolem ní, možná bych si po prvním doušku řekla, že to není nic pro mě. Jenže pak jsem ji viděla všude. U lidí, které sleduju. V kavárnách. Na Instagramu. A tak jsem jí dala druhou šanci a zachutnala mi. Jenže právě tady vzniká zajímavá otázka. Měla jsem ji nakonec opravdu ráda já sama? Nebo jsem jí dala dostatek prostoru právě proto, že byla cool?

Nejde o to, že bychom byli ovce nebo že bychom slepě kopírovali trendy. Spíš o to, že internet dnes funguje jako obrovský filtr, který nám neustále říká, čemu stojí za to věnovat pozornost. A možná proto je někdy těžké poznat, které věci máme rádi skutečně my. A které máme rádi proto, že nám bylo tisíckrát ukázáno, že bychom je rádi mít měli.

Co bylo cool před sociálními sítěmi?

Možná právě nedostupnost. Když někdo objevil novou kapelu, nebylo jednoduché se k ní dostat. Když měl zajímavý styl, nebylo možné během dvou minut zjistit, odkud má každý kus oblečení. Cool bylo něco, co nešlo jednoduše zkopírovat.

Dnes můžeš během jednoho večera vytvořit celý nový outfit, playlist, vlastně celou svoji osobnost inspirovanou někým jiným, nebo již zmíněnými estetikami. Jenže zajímavost nikdy nevznikala kopírováním. Vznikala zkušenostmi, náhodami, chybami a zvláštními obsesemi, které nedávají smysl nikomu kromě nás samotných.

A co když je tedy zajímavost právě v tom, co nejde sdílet?

Možná nejsou nejzajímavější věci ty, které vypadají dobře na Instagramu.

Možná je to člověk, který umí vyprávět příběhy. Někdo, kdo je posedlý historií. Někdo, kdo sbírá staré mapy. Někdo, kdo má divný koníček, který by se nikdy nestal virálním trendem. Věci, které nevznikly proto, aby byly obsahem. Věci, které bys dělal*a i tehdy, kdyby je nikdo neviděl. Takže přiznej se, jaké jsou tvoje koníčky, které by se neděli zařadit do žádné z těch slavných „cool“ estetik? Protože právě tyto „weird“ koníčky jsou možná více cool než všechny estetiky!

Takže dokážeme být zajímaví bez internetu?

Asi ano. Jen jsme možná zapomněli, jak to vypadá.

Internet nás naučil hledat inspiraci všude kolem sebe, ale málokdy nám nechává prostor na nudu. A právě z nudy často vznikají ty nejzajímavější části osobnosti. Možná být dnes cool neznamená mít perfektně zvládnutou estetiku. Možná to neznamená ani dokonale upravený feed.

Možná být cool je něco, co nejde shrnout do tří slov, jedné estetiky nebo Pinterest boardu. A možná si tu nejdůležitější otázku můžeme položit úplně jednoduše: Kdo bych byl*a, kdyby mě nikdo nesledoval?