Touha po synovi byla po staletí samozřejmostí. Dnes se ale v mnoha zemích světa obrací. Data ukazují, že dcery se stávají preferovanou volbou. Proč tomu, tak je?
Touha po synovi, ideálně prvorozeném, je s námi už od starověku. Objevuje se už v rituálu zvaném Amphidromia a táhne se celými staletími, kdy královské rody potřebovaly dědice, který by jednou usedl na trůn. Zaznívá například i v Pelíškách, kde Kraus křičí na svou manželku, že je to její vina, že mu „nedala syna“.
Jenže se zdá, že se v posledních letech karty začínají pomalu obracet.
Celospolečensky se z věty „nedala jsi mi syna“ stává spíš anachronismus. Místo ní dnes čím dál častěji zaznívá pravý opak. Věta, kterou si říkáme i my s kamarádkami. A některé ji míří i přímo na své partnery: „Jestli mi nedáš dceru, tak bude zle.“
Podle The Economist se tenhle obrat neodehrává jen v jednotlivých zemích, ale napříč světem. Preference chlapců klesá a tam, kde dřív převládala, se začíná otáčet. Tendence upřednostňovat dívky se objevuje nejen ve Skandinávii, ale i v USA, Japonsku, Karibiku, České republice, Litvě, Nizozemsku, Portugalsku a dalších zemích.
Ze statistik v Dánsku, Norsku a Švédsku vyplývá, že páry dnes často přikládají větší význam tomu, aby měly alespoň jednu dceru, než aby měly alespoň jednoho syna.
Při snaze o adopci si dnes páry za dívku připlácejí. A při oplodnění in vitro a dalších metodách výběru pohlaví v zemích, kde je legální zvolit pohlaví embrya, se ženy stále častěji rozhodují pro dcery.
Muži stále drží většinu vrcholových pozic. V byznysu, v politice i na výplatních páskách. Jenže je tu i velká pravděpodobnost, že z téhle trajektorie úspěchu spadnou dolů.
U dospívajících chlapců je vyšší pravděpodobnost, že budou pachateli i oběťmi násilných trestných činů. A je také vyšší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu.
Ve školství zaostávají. Jsou vylučováni v mnohem větší míře a oproti dívkám méně často pokračují na vysoké školy. V USA je dnes genderový nepoměr na univerzitách větší, než byl v roce 1972, kdy byl přijat Title IX, zákon zakazující diskriminaci na základě pohlaví ve vzdělávání. Tentokrát je ale ve prospěch dívek.
Dívky jsou také preferovány z důvodu, že se lépe postarají o stárnoucí rodiče, což vychází ze stereotypů o mateřských pudech a „přirozené“ ženské touze pečovat.
Drtivá většina masových střeleb má společného jmenovatele v tom, že je páchají muži. Hnutí #MeToo otevřelo debatu o sexuálním nátlaku a zneužívání nejprve v Hollywoodu, později i v dalších odvětvích a zemích. Postupně se začala objevovat jména mužů, kteří systematicky využívali svůj vliv k nátlaku, manipulaci a sexuálnímu zneužívání žen a dívek, od Harveyho Weinsteina přes Jeffreyho Epsteina až po Andrewa Tatea.
Do veřejné debaty v poslední době vstoupil i případ Gisèle Pelicotové, Francouzky, kterou její manžel po léta znásilňoval spolu s dalšími muži. Seriál Adolescence na Netflixu pak rozproudil globální diskusi o tom, jak vyrůstají dnešní chlapci.
Současná touha po dcerách tak možná není ani tak o tom, že by byly dívky lepší. Spíš o tom, že jsme jako společnost vytvořili prostředí, ve kterém je pro chlapce těžší vyrůstat v bezpečné, funkční a psychicky zdravé dospělé. Možná tedy není potřeba víc mluvit o tom, proč jsou holky snazší. Ale o tom, jak udělat svět, ve kterém budou mít kluci šanci vyrůst v muže, kterých se nebude bát ani okolí, ani oni sami.