Simon Klinga: Poslal jsem družici do vesmíru možná jen proto, abych našel lidi, se kterými si rozumím

Kdy se v tobě vzalo nadšení pro vědu a technologie? Měl jsi to tak už od dětství? (Prozrazuje ho plakát Star Wars, který je vylepený v pozadí jeho pokoje)

Začalo to, když mi bylo kolem čtyř let – zajímalo mě to tak nějak povrchově a dětsky. Vlastně nevím, jestli díky tomu, protože mi to přišlo cool, nebo jsem to měl v sobě přirozeně. Pak jsme se kolem svých deseti let začal zapojovat do různých soutěží a projektů.

Existovaly pro tebe v deseti letech příležitosti?

Třeba Evropská kosmická agentura má dost fajn projekty a soutěže pro děti. Těch soutěží jsem se často účastnil, abych potkal další podobné lidi, protože ve svém okolí jsem neměl moc těch, kdo by se o vesmír zajímali taky. Byl jsem prostě takový ten nerd, co si jede svoje.

Už postupně začíná dávat smysl, že ti v 17 letech lítá družice ve vesmíru. Jak se z toho nápadu stala realita?

Mě pořád přijde jako sen, že se nám tam LASARsat s týmem fakt podařilo dostat. Všechno začalo, když jsem narazil cca 2 roky zpátky na soutěž Conrad Challenge. Finále v Houstonu a porota z NASA pro mě bylo hrozné wow a říkal jsem si, že tohle bych chtěl zkusit. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli na to už mám věk, zda ještě nepočkat třeba rok, ale naštěstí jsem si řekl, že na to kašlu a jdeme do toho. Poskládal jsem tým, získali jsme mentora Honzu Spratka z planetária v Praze a začali řešit, co předložit. Nakonec jsme přišli s nápadem na laserový restart nefunkčních družic, což funguje podobně, jako když restartuješ mobil.

Pamatuju si, že jsme úplně nestíhali finální deadline. A proto jsem web nakonec dělal na lyžáku v Tatrách v noci na mobilním hotspotu, s horečkou, s mobilem přivázaným na kabel a vystrčeným z okna, protože uvnitř nebyl signál. Venku byla taková zima, že se mi vždycky po deseti minutách mobil vypnul, tak jsem ho dával dovnitř ohřát, a pak zase zpátky ven. A takhle celou noc. Ráno byl web hotovej a já šel jezdit na snowboard.

Stála ta noc bez spánku za to?

Jasně. Vyhráli jsme! Pak jsme přes Spacemanic získali slot na Falcon 9, doslova last minute. Od soutěže po start uběhlo asi tři čtvrtě roku, což z LASARsat dělá možná nejrychleji postavenou českou družici.

Co tvoje další plány?

Rozhodně pokračovat s naším projektem, protože to je běh na dlouhou trať. Teď, když máme LASARsat na oběžné dráze, jsme se od původního nápadu restartovat nefunkční družice posunuli dál. Dneska se zaměřujeme spíš na to, jak pomocí laserů řešit problém kosmického smetí. Je to problém, který teprve poroste, a když začneme teď, můžeme být připraveni. Navíc Česko má silnou tradici v optice a špičková laserová centra, proto máme dobrý základ být špička v tomto oboru. Jsme ale malý ekosystém s omezenými rozpočty a náročnými požadavky na lidi i technologii. Proto musíme začít dřív, než to začne být téma, abychom byli připravení, až se z kosmického smetí stane reálný problém i v Evropě.

Co ti celá tahle zkušenost dala, krom toho, že si do CV můžeš napsat, že máš svoji družici ve vesmíru?

Hodně mi to změnilo mindset. Rozhodně si myslím, že mi to ukázalo, že věci, co můžou vypadat nemožně, až tak nemožné být nemusí. Protože banda středoškoláků z Česka evidentně může poslat vlastní družici do vesmíru. Dalo mi to ale hodně i v osobní rovině. Uvědomil jsem si, že jsem posledních pět let nevěnoval čas přátelům, nejedl a nespal. Zaměřoval jsem se jen na soutěže, projekty a deadliny. Pořád dokola. Nejsem teď pod takovým tlakem, ale zároveň funguju mnohem efektivněji a mám pocit, že jsem šťastnější než kdy dřív. Konečně mám prostor věnovat čas přátelům, a třeba i díky Forbes 30 pod 30 jsem potkal skvělý lidi, do kterých svůj čas investovat chci. Takže long story short – poslal jsem družici do vesmíru možná jenom proto, abych našel lidi, se kterými si rozumím.

Mimo tohle všechno jsi ale pořád středoškolák z Brna. Jak to zvládáš se školou?

Mám individuální plán. Absenci mi škola toleruje, ale testy si dopisuju normálně. Letos jsem měl nejlepší známku z fyziky, i když jsem všechny testy dopsal během tří dnů.

Už přemýšlíš jestli a kam půjdeš na vysokou?

Rozhodně chci na výšku, protože mi přijde, že moje znalosti pořád můžou být daleko širší. Zvažuju studium v zahraničí, ale pořád mám dlouhodobou vidinu toho, že se chci do Česka vrátit a zkusit něco tady třeba posunout.

Považuješ se za workoholika?

Ostatní si to o mně asi myslí, ale možná jsem obklopen lidmi, co nejsou dostateční workoholici. Příští rok se chystám na střední do USA, protože mi klaplo jedno stýpko, tak třeba tam budou větší workoholici a já tam budu flákač. Já vlastně nevím, jestli se tak moc mění moje mentální nastavení, nebo jestli se mění podmínky, v jakých jsem. Dřív jsem na sebe ale mnohem víc tlačil a vlastně byl v takovém hardcore módu a nemám pocit, že jsem byl efektivnější.

Tobě je 17. Bereš to jako překážku, nebo benefit?

Myslím si, že je to dvousečná zbraň a záleží, jak ji člověk použije. A myslím si, že ve většině případů je to plus a otevírá mi to dveře v tom, že lidi na mě nejsou až tak přísní. Podle mě jsem pořád v pozici, kde si můžu dovolit udělat daleko víc chyb, a to je podle mě výhoda mladých lidí. Odpouští se jim chyby. A nevýhoda zase může souviset s nízkým očekáváním – někdo občas mladým lidem nevěří, protože se třeba bojí, jak by to dopadlo. Je proto dobré počítat s tím, že to odmítnutí přijde, ale počet mailů, které můžeš poslat, je neomezený. Takže můžeš rozeslat třeba 100 request mailů a statisticky přeci někdo musí napsat, že do toho s tebou půjde.

Je něco dalšího, co bys chtěl vzkázat mladým lidem?

Vlastně jsem došel k tomu, jak vždycky říká Dan Stach, že strach zabíjí myšlení. Je hrozně super se prostě nebát, nebo klidně i bát, ale jít do toho a zkusit to. Ten první krok podle mě nikdy nemůže být špatně. I kdyby nevyšel, člověka to někam posune. Čím víc věcí zkoušíš, tím víc zjišťuješ, co tě baví a co ne, a hledáš si svůj spot.

Mladý člověk si navíc může dovolit riskovat, protože většinou skoro nic neriskuje. Když tě někdo odmítne nebo si o tobě něco myslí, jeho dosah je stejně omezený. Hrozně moc pomáhá příprava, ale mně samotnému ji dlouho brzdil strach. Když se začnu připravovat, přijde nervozita. „Co když to nevyjde, jak to bude probíhat, co když něco pokazím?“ Mám v hlavě třeba moment z Moonshot Campu, kdy ho zahajoval prezident Petr Pavel a já se ho hrozně chtěl na něco zeptat. Fakt moc. Ale bál jsem se, nezeptal jsem se, a pak jsem si to dva měsíce vyčítal. Takže věřím, že je dobré být připravený a tu přípravu pak ukázat. A taky věřím, že lidi, kterých si člověk váží, tě za to neodmítnou. A když jo, problém není v tom mladém člověku, co se chtěl zeptat, ale spíš v té autoritě.