Říkáme jí „tam dole“ a je to problém. Proč je pro ženy tak těžké přijmout vlastní vulvu?

„Hele, bolí tě to tam dole?"

Tam dole.

Říkám to úplně automaticky. Stejně jako moje máma. Stejně jako moje kamarádky. Stejně jako většina žen, které znám.

Jako by mi to slovo uvízlo někde v krku a já ho nikdy pořádně nevyslovila. Jako by tato část mě byla příliš trapná, příliš intimní nebo příliš problematická na to, aby měla vlastní jméno.

Ale pojmenovat ji? Za tím slovem stojí příliš mnoho studu.

Kundička

Zkus si to: řekni nahlas „penis." Není to tak těžké, že? Teď zkus „vulva." Nebo „kundička." Nebo cokoliv, co nezní jako eufemismus typu mušlička, broskvička, buchtička, pipinka. Najednou je to jiné, že?

Jenže ten stud je vepsaný do samotného jádra toho slova. Latinský termín pudendum, který dodnes přežívá v lékařských slovnících, pochází ze slova pudere, což znamená stydět se. Někdo se kdysi rozhodl pojmenovat část ženského těla slovem pro stud.

Slovo vagína je na tom podobně. V latině původně znamenalo pochvu nebo pouzdro. Na meč. Tedy schránku pro něco „důležitějšího“.

Možná je to jen slovo, ale jazyk je politický.

Když jsem poprvé držela v ruce knihu Kundička: Návrat k sobě, přišlo mi to skoro směšné. To slovo se mi nelíbilo. Měla jsem chuť vzít černou lihovku a přepsat ho na Pussy, jak zní název v originále.

Často utíkám do angličtiny, když se pro mě čeština stane příliš intimní. Jako by některá slova v cizím jazyce ztratila část své váhy. Nelepí se na ně tolik studu, vzpomínek ani významů. Pussy mi tehdy připadalo hravé. Kundička mi byla nepříjemná.

České překladatelky se přitom mohly vydat bezpečnější cestou. Mohly zvolit něžnější slovo, něco, co by nikoho neurazilo. Místo toho vybraly slovo, kvůli kterému si umím představit, že část čtenářstva zavře knihu ještě před první stránkou.

Nemohla jsem si pomoci, pořád jsem se k tomu slovu vracela. Ke kundičce. Převalovala jsem ji v ústech tak dlouho, až mi nakonec zachutnala.

Nejdřív mi připadala cizí. Pak trochu směšná. A nakonec už jen překvapivě obyčejná. Jako většina věcí, kterých se bojíme, dokud je nevyslovíme nahlas.

Některá slova nás zneklidňují ne proto, že jsou vulgární, ale proto, že odhalují, kolik studu se kolem nich nahromadilo.

Autorkou knihy je americká spisovatelka a lektorka Regena Thomashauer, která tvrdí, že mnoho žen tráví život tím, že pečují o druhé, přizpůsobují se a odsouvají vlastní potřeby na poslední místo. Podle ní se přitom neodpojujeme jen od svých tužeb, ale i od vlastního těla a schopnosti prožívat potěšení bez pocitu viny.

Myslím, že má pravdu. Pro zbytek textu budu říkat kundička.

Každá je jiná

Velmi brzy jsem pochopila, že existuje určitá představa o tom, jak by kundička měla vypadat. Hladká, symetrická a téměř neviditelná.

Je až alarmující, jak úzkou představu o ženském těle jsme si vytvořili. Největší anatomická studie ženských genitálií zjistila, že délka stydkých pysků se pohybuje od čtyř milimetrů do deseti centimetrů. Asymetrie patří mezi nejběžnější varianty, barva se může pohybovat od světle růžové přes hnědou až po červenofialovou a liší se i textura nebo tvar.

Čím víc těch fotografií a studií vidím, tím méně chápu, odkud se vzala představa, že existuje jeden správný tvar. Stačí se bavit s jinými ženami a rychle ti dojde, že nic takového neexistuje.

I přesto se ale obavy ze vzhledu vlastních genitálií podle výzkumů objevují průměrně kolem třináctého roku života. Ve věku, kdy by většinu dívek nejspíš ani nemělo napadnout, že existuje něco jako „správný tvar“.

Asi tě proto nepřekvapí, že počet labiaplastik, tedy operativních úprav stydkých pysků, roste. Jen ve Spojených státech jejich počet během pěti let vzrostl o 217 procent. Existuje dokonce termín „Barbie vulva". Když jsem ho četla poprvé, připadal mi absurdní, bohužel to ale není vtip. Někdo kvůli tomuto ideálu podstupuje operaci.

Výzkumy navíc ukazují, že velká část žen, které o labiaplastice uvažují, vykazuje známky tělesné dysmorfie, tedy stavu, kdy způsob, jakým vnímáme vlastní tělo, neodpovídá realitě. Čím déle o tom přemýšlím, tím méně mi připadá, že jde o krásu. Spíš jde o to, že jsme si zvykli považovat běžnou lidskou různorodost za něco, co je potřeba opravit.

O ošklivosti

V knize Ugliness se afghánsko-německá autorka a vizuální umělkyně Moshtari Hilal zabývá tím, co vlastně myslíme, když něco označíme za ošklivé. Ptá se, co se stane když přestaneme měřit sami sebe podle toho, jak dobře odpovídáme nějakému ideálu.

Hilal píše, že dlouho hledala krásu ve věcech, které společnost označuje za nehezké. Třeba v křivém nose nebo ženském knírku. Na první pohled mi to připadalo jako ten obvyklý argument o tom, že každé tělo je krásné.

Jenže Hilal jde mnohem dál. Říká, že jakmile se snažíme dokázat, že například každá vulva je krásná, pořád hrajeme tu samou hru. Pořád předpokládáme, že krása je nejvyšší hodnota, jen se snažíme rozšířit okruh těch, kdo do ní budou zahrnuti.

Opírá se přitom o myšlenky aktivistky Mii Mingus, která tvrdí, že krása není neutrální. Krása vytváří hierarchie. Učí nás, kdo si zaslouží pozornost, kdo si zaslouží obdiv a kdo si zaslouží být viděn.

Jenže co uděláme s těly, která se změnit nedají?

Se staršími těly, nemocnými těly, těly po porodu? Dřív nebo později každá z nás narazí na něco, co nepůjde vyretušovat, vycvičit ani odoperovat. Právě proto Hilal píše, že ošklivost nám připomíná naši zranitelnost. Že jsme smrtelné, nedokonalé a skutečné.

Hluboké vztahy nevznikají tím, že ukazujeme své nejkrásnější části. Vznikají tím, že odhalíme i ty části, které bychom nejradši schovaly. Kundička je pro mnoho žen přesně takovou částí. Málokdy jsme si ji dovolily opravdu poznat, dřív než zvědavost většinou přišel stud. A přitom porozumět vlastnímu tělu je jedna z nejosvobozujících věcí, které můžeme zažít.

Když se cítíme validované, čím přesně jsme validované? Když nám někdo řekne, že jsme krásné, co vlastně získáváme? Pocit bezpečí? Pocit, že jsme hodné lásky?

Proč jsme se naučily spojovat všechny tyhle věci s tím, jak vypadáme?

Jsem unavená z toho říkat „tam dole." Jsem unavená ze studu kolem vlastního těla, kolem potěšení, kolem toho přiznat si, že chci, aby mi bylo dobře.

Moshtari Hilal píše: Jsem ošklivá, protože existuji. Jsem krásná, protože existuji. Pokud je člověk krásný i ošklivý zároveň jen proto, že existuje, pak možná nemusíme dokazovat vůbec nic.

Ani tam dole.